Bývalo zvykem a tradicí, že obyvatelé širokého okolí a města Uničova dvakrát v roce putovali do Hradečné (Markersdorf). Neexistoval První máj, aby se nevystoupilo na Bradlo. Tento skalní útvar je nejjižnějším výběžekem Nízkého Jeseníku. Na jeho plošině bylo tehdy pětiúhelníkové dřevěné zábradlí, které sloužilo současně jako rozhledna. Stalo se tradicí navštívit na Prvního máje toto shromaždiště starých Germánů. Byl ale ještě druhý termín. To byl církevní svátek: Patron obce svatý Vavřinec. Na jeho svátek v srpnu se scházela mládež k tanci v sále a na zahradní restauraci u nádraží patřící panu Kafkovi. Zde bylo také místo, kde babička jednou v roce zcela veřejně vypila máz piva. Do tohoto idylického světa zasáhla hrubě politika.
Podle oznámení v novinách a v říšském rozhlase byla omezena osobní doprava na železnici. Jen držitelé zvláštního průkazu byli oprávnění k jízdě. „Všechna kola se točí pro vítězství!“, bylo heslo odpovídající důsledkům totální války. Legendárním rozhodujícím dnem se stala ona poutní neděle. Mnoho lidí z města nebralo toto strohé nařízení příliš vážně. Jeli jako každý rok na poutní místo. Také celá naše rodina se vydala na pouť, která se jen v něčem lišila od dřívějších slavností.. Patron obce byl jako každoročně oslaven mší. Na Kafkově zahradní restauraci se čepovalo jako na správné lidové veselici. Jen při objednávce jídel musely se dávat i potravinové lístky.
Vystoupili jsme na Bradlo, rozhlíželi jsme se pokraji a vrátili se do nádražní restaurace. Krásnou pohodu hrubě narušil náš dědeček. Zavolal číšníka, zaplatil útratu a diktátorsky nařídil konec. Přijel vlak a jelo se domů. Ale někteří účastníci netušili, že je to vůbec poslední svobodná možnost jízdy vlakem. Špatně dopadli ti, kteří se nadále věnovali tanci. K nim patřila také moje teta včetně jejích známých. Už skutečně nejel žádný vlak. V krajině ležely kolejnice, které od této hodiny takřka už neměly smysl. Taneční páry se rozcházely. Lidé postávali ve skupinkách kolem, měli zlost, že už vlak nepojede. Ti, kdo přijeli na kolech, byli na tom tentokrát dobře. Ale ostatní přemýšleli, jak se dostat domů. Odvážní se smáli a vydali se domů pěšky. Uvážlivější hledali jiná nouzová řešení. Mezi těmi, kdo zůstali sedět, byla i paní Schischmová. Vzpomněla si, že doma na ni čeká manžel. V jejich garáži stálo osobní auto a možná zbývalo trochu pohonných hmot.
Tato rozvážná paní zatelefonovala manželovi a zařídila odvoz domů. Aby nemuseli trapně čekat, vydala se tato skupinka na cestu. Cestou jistě potkají manžela. Šli po prašné ulici s veselými hovory, vtipy a zpěvem. V Troubelicích potkali vytoužený vůz. Když se všichni neuvěřitelně nacpali do auta, vyrazili. Ale štěstí se nemá přeceňovat. Na konci Troubelic píchli kolo. Museli vyměnit rezervu. Pak se jelo dál. Nedaleko Uničova u Hoplitschkova zahradnictví auto několikrát zakuckalo, bouchlo to do výfuku a zůstalo stát. Došel benzín. Pasažéři vystoupili a v dobré náladě a se smíchem došli poslední úsek cesty pěšky.
Byla to ale poslední slavnost, která se mohla konat. Od tohoto termínu už nebyli uničovští občané tak mobilní jako dříve. Počet vlaků se snížil. Nádraží na severu města značně ztratilo svůj význam. Narůstal proud šikan. Bylo nutné podávat žádost a odůvodňovat účel každé jízdy vlakem. Na úřadě byli zaměstnanci, kteří nedělali nic jiného, než že vystavovali tyto průkazy. Smysl, lépe řečeno nesmysl těchto nařízení nikdo nechápal. Ale za války mizí normální uvažování.
Zdroj: Sternberger Heimat-Post / Facebook
foto: Vítězslav Betlach
Napsat komentář