autor: Josef Šmoldas
Je listopad. Ve zlatohorském kalendáři 46 týden a na obrázku celkový pohled na poutní místo Panny Marie Pomocné. Doplnil jsem kvůli orientaci jednotlivé stavby čísly a popisky a zavzpomínal na dávné časy.
Potlach na poutním místě Panny Marie Pomocné
Je sobota, konec listopadu, rok 1963. Tou dobou slavívám narozeniny, a tak jsem přijel z příbramského internátu na rodinnou oslavu. Ale ne jen to, mne táhlo domů, do Zlatých Hor. Od Henryho jsem dostal pozvánku, že se na poutním místě u P. Marie Pomocné pořádá velký podzimní vandr. „To zase budou mít četníci manévry,“ pomyslel jsem si, když navečer pomalu stoupáme s kamarády po staré křížové cestě k Marii Pomocné. Na to, že je konec podzimu, je příjemné teplo.
Přicházíme k pátému, v té době již polorozbořenému zastavení, začíná nepříjemně foukat. Zítra, až se tudy budeme vracet zpátky, už bude všude bílo, ale to jsme v tu chvíli netušili. Na krajinu se pomalu snáší soumrak. Přidáme do kroku. Ještě chvíli a je tu poslední zastavení, za ním odbočíme doleva. Po rovné vrstevnicové cestě to už jde lépe a je i více světla. Znovu se noříme do lesa, odkud se tiše nese zvuk kytary. Už je vidět siluetu starého kostela, když projdeme okolo velikého kamenného kříže soudní bránou stojící nad ním, mám takové mrnění, takový divný pocit. V té době se hodně trempovalo, každý mladý, co se chtěl vzepřít, jezdil na potlachy. Projel jsem hodně známých míst. Poznal mnoho dobrých kamarádů a Henry byl v té době Pan tremp. Dnes to byl jeho potlach. KMM (klubu Mikimaus). Já a mí dva kamarádi jsme tehdy jezdili za jinou osadu. Poutní místo bylo tou dobou už opuštěné a zdevastované. V něčem mi ale připadalo jak za mého dětství, byla tu dnes spousta mladých lidí. Kupodivu přece jen jeden rozdíl tu byl. Když skončila pouť, zbylo po poutnících plno odpadků, když jsme odcházeli po potlachu my, nebylo poznat, že by se tu vůbec něco odehrálo. I když někdy přece po nás něco málo zůstalo. Sedělo se venku u ohně.
Vítr byl stále studenější, a tak někoho napadlo přesunout se do svatostánku, který byl v té době už velmi zdevastován. Bylo pozdě a my tři jsme se rozhodli ustlat venku. Vytáhli jsme celty, nahrabali listí a uložili se. Co čert nechtěl, začal poletovat sníh a zima i nás nakonec zahnala do náruče starého poutního kostela. Vítr sem nefoukal, malý ohýnek plápolal a naše postavy vrhaly na stěny kostela bizarní stíny. Vypravěči se předháněli ve veselých příbězích. Otočen zády k ohni naslouchám s přivřenýma očima. Najednou všechno ztichne. Pootevřu je a vidím, jak se začíná kostel osvětlovat, zatímco se naše stíny rychle zmenšují. Skoro se bojím otočit. Když se obrátím, nevěřím. Celé ohniště se začíná velmi pomalu zvedat. Znovu mám ten divný pocit – husí kůži, jako když jsem při příchodu procházel soudní branou. Je to snad působením nějakých temných sil?
Samozřejmě se to vysvětlilo. Podlaha z velkých kamenných dlaždic se prohřátá ohněm zvedla pnutím. Když se druhý den odcházelo, byl zase všude pořádek. O to jsme se všichni postarali, jen těch pár dlaždic zůstalo v malinko nezvyklé poloze. Někteří tvrdili, že časem sednou. Nakonec si ani sednout nestačily. Každý víme, jaký osud poutní místo za deset let potkal. Bylo naládováno perunitem (střelivo používané i ve zlatohorském dole) a vyhozeno do vzduchu. Základní kámen kostela byl položen v roce 1834. Nová stavba vysvěcena 8. Září 1841, kostel Panny Marie Pomocné sloužil mnoho let.
Přesto mu osud nakloněn nebyl, bylo rozhodnuto o demolici svatostánku 24. Listopadu 1973. Místo nějaký čas zelo prázdnotou.
více na:
http://www.znicenekostely.cz/index.php?load=detail&id=19840&fbclid=IwAR0161T_aepll0bkVsMYnDrBFJ32FR4vHX5Zmr6tJI7rsezIr97j4GiXY0Y
Napsat komentář