autor: Gaius Servilius Vespillo
Osteologie a antropologie pro začátečníky a nejmenší
Původně jsem vás chtěl dnes potěšit zase nějakým vtipným příběhem, ale asi vás znova vezmu s sebou do terénu a povíme si něco o kostech
Když se kope hrob, většinou tam už někdo leží. Člověk je tvor společenský a málokdo si nechá budovat hrob jen pro sebe. Čili je jasné, že v naprosté většině případů při výkopu narazíte na kostru někoho, kdo tam až doposud klidně odpočíval.
Je to něco, co k hrobničině neodmyslitelně patří, bývá to součástí maleb, obrazů, a taky je to něco, co přirozeně táhne a budí emoce, ať už zvědavost nebo odpor.
S kostrami už jsem se setkával i dřív, než jsem začal hrobařit, a to při mé praxi při studiu na památkovém ústavu. Už tehdy mě to zajímalo l,lákalo, a taky jsem se snažil si osvojit dovednosti archeologicko-antropologické, tedy aspoň ten nuzný základ, jako je například zjistit podle kostry přibližný věk v době úmrtí, pohlaví, výšku a další zajímavosti.
Ptáte se k čemu je to běžnému hrobníkovi? No, v zásadě k ničemu. Není to nic, co by bylo nutně potřeba k výkonu práce, ale přeci jen, pokud chcete pronikat hlouběji a hlouběji do tajů tohoto řemesla, nevyhnete se k tomu.
Takto už jsem mohl mnohokrát potvrdit nebo vyvrátit pozůstalým jejich domněnky, když se u hrobu hádali, na které že to straně hrobu byla po válce pochována babička, a jestli vůbec v tomto hrobě je. Ne vždy jsou totiž všichni poctivě napsáni na náhrobní desce, o stranách už vůbec nemluvě. A takových situací je samozřejmě víc, ať už se hroby ruší, stěhují, nebo jen uklízí hrobky před dalším pochováním. Nezřídka se také ostatky stěhují, a tam je potřeba být důsledný a znalý.
Asi před čtrnácti dny jsem dostal za úkol rušit hrob. Byl to malý jednohrob, jeden z nejstarších, který se na hřbitově nacházel. Bez desky, bez rámu, jen mírný kopeček prozrazoval, že tam kdysi byl. Pustil jsem se tedy do práce a nachystal místo k novému pohřbu. Celkem mě to překvapilo – v malém prostoru bylo pochováno sedm lidí, to se zas až tak často nestává. A tak jsem si říkal, že by byla škoda se s vámi nepodělit o předem naznačené vědomosti, než se, chudáci, přesunou do sdíleného bydlení místní útulné kostničky.
Vemte si situaci, kdy jedna strana rodiny ruší hrob a chce dědečka přesunout k sobě (už několikrát jsem to zažil). Jen neví, na které straně leží. Jak to poznat, kromě toho tedy, že se bude muset ze začátku strana tipnout?
Asi vás nepřekvapí, že mužská a ženská kostra se od sebe liší (stejně jako kostra bělocha, asiata, černocha). Pokud máme k dispozici celý skelet, můžeme to říci takřka stoprocentně. U samotné lebky, která je asi nejcharakterističtejší částí kostry nám pravděpodobnost klesá k 80-90 procentům, ale i tak je to dost na to, aby se mohlo aspoň odhadnout.
Nejsnadněji nám pohlaví určí- ano, správně – oblečení! Pokud má kostra na sobě ještě punčošky a šaty, není pochyb. Stejně tak u saka a kravaty, dosud držící na obratlech. Jenže o generace dřív, v ekologických dobách našich pradědů a prababiček, kde bylo oblečení ještě z přírodních materiálů si musíme vzít na pomoc vědu.
Mužská lebka má několik charakteristických znaků – ostrý, zapadlý kořen nosu, přecházející do výrazných očnicových oblouků, typický vystouplý týlní hrbol na spodku zátylku ( muži, nahmatejte si
), trochu jinak postavenou dolní čelist a prohlý oblouk na ní. Ženská jej má hladký, stejně jako čelo a temeno. Stáří se dá odhadem zjistit podle stavu chrupu, nejpřesněji ale z osifikace lebečních švů. Lebka samotná se vyvíjí asi do třiceti let, a poté začínají švy lebečních kostí napevno srůstat. Nejdříve na temeni a nejpozději na spáncích. Kdyby to někoho moc zajímalo, někde bych snad doma našel i přesnou tabulku.
Co nám neprozradí lebka, prozradí pánev. Tam už je to s určením jistota.
Pokud se provádí exhumace s cílem přesunout ostatky na přání rodiny do jiného hrobu, a víme přesně, že jsme našli toho pravého, nezbývá, než si někde v koutku hřbitova mimo zrak zvídavého obecenstva rozložit podložku a začít skládat, jestli máme kosti všechny. To už je zábava na dobrých pár minut, a ještě větší zábava je, když zjistíme, že nám třeba dvě žebra chybí a musí se jít hledat.
I tohle k hrobničině patří. A zrovna tohle je ta odpočinkovější část, která přílišnou námahu nevyžaduje. Škoda, že to bývá tak zřídka…
Za asistenci při focení děkuji naší milé hrobnici Silvie Čivava Lobodass
Napsat komentář