autor: Jaromír Fischer
Již v raném mládí byla má generace seznamována s oslavami 1. máje. Tehdy jsme byli s touto událostí obeznámeni ve vlastivědě a učebnici- „Obrázky z dějin“, ve které byla podstatná část fejetonu Jana Nerudy, 1. máj 1890 v Praze. Tento fejeton vyšel v „Národních lisech“a autor tam píše:“ Šel jsem schválně proti všemu proudu. Červené odznaky, červené kravaty- klikatým bleskem projela mozkem vzpomínka na Komunu, na rudé prapory anarchistů. Poprvé jsem viděl na lidech, tu temně rudou barvu světového sociálního hnutí, rozechvěl jsem se. Kupodivu, kupodivu- tytéž barvy, černá na temně rudé půdě, které vlály nad hlavami husitů, bojovníků za svobodu náboženskou, tytéž barvy dnes vlají nad hlavami bojovníků za úplnou rovnost občanskou. ………… Byl první květen roku 1890.“
Jak se tedy tehdy před více jak 130 lety objevila myšlenka oslav, a že v samém počátku se nejednalo o „žádné velké slavení“. Šlo o něco úplně jiného. V roce 1886 došlo v Chicagu k velké celodenní stávce odborářů a anarchistů za osmi hodinovou pracovní dobu, které se účastnilo na 300 000 dělníků. 4. května došlo k výbuchu bomby při protestní demonstraci. Z toho byli obviněni předáci stávky, postaveni před soud a 5 z nich bylo odsouzeno k trestu smrti a následně popraveni. Protest proti tomu se rozhořel po celé severní Americe a přesáhl až do Evropy. Mezinárodní dělnický kongres v Paříži roku 1889 (též zvaný jako 2. Internacionála) přijal několik rezolucí a mezi nimi usnesení o mezinárodní manifestaci za práva dělníků – manifestaci 1. máje, která byla právě inspirována událostí v Americe. Od té doby do dneška se v různých podobách a s různými cíli uskutečňuje dodnes. V našich zemích to byla Nerudou zmiňovaná akce v Praze na Střeleckém ostrově.
Oslavy a vzpomínky 1. máje měly své další osudy. Úplně od počátku šlo o boj za sociální spravedlnost, lepší pracovní podmínky, boj za národní svobodu, ale v pozdějších letech to došlo daleko, že účast na „oslavách byla povinně vyžadována, kontrolována a neúčast mnohdy i trestána. Především bylo třeba prezentovat úspěchy pracujícího lidu a jeho předvoje- komunistů v čele se Sovětským svazem a jeho představiteli. Většina lidí narozených před rokem 1989 se těchto oslav- manifestací se účastnila se zcela individuálními pocity. Někdo slavil radostně, někdo povinně, někdo s nechutí, někdo za peníze, někdo se chtěl zviditelnit, někdo …………… A já bych se Vám vyznal ze svých pocitů a zážitků, z těchto, za nás, oslav radostné práce. Jestli tomu tak bylo, to ponechávám na Vašem zamyšlení.
Již jako asi pětiletý kluk jsem se s otcem zúčastnil manifestace v Litovli. Hlavní mítink se konal na náměstí Přemysla Otakara, které bylo plně zaplněno lidmi z Litovle a poměrně širokého okolí. No a otec, činný sokolský pracovník se tu setkal s mnoha svými sokolskými kamarády a měli co probírat. Nějak se zapovídal, na mě zapomněl a mě to jaksi nezajímalo. Nevím, co mě tehdy upoutalo, no šel jsem se na to podívat, a když jsem se na asi na původní místo vrátil, otec tam nebyl. Chvíli jsem jej hledal, což se mi nepodařilo a dostal jsem „originální nápad“, že bych tedy mohl jít pěšky domů. No cestu z náměstí na konec Litovle jsem zvládl, ale přišel jsem na křižovatku „U Šmodasů“ a teď kam? Doprava, či doleva? Usoudil jsem, že to bude nejlepší vlevo. Šel jsem statečně, až jsem u nejbližší vesnice (Rozvadovice) potkal nějakého staršího pána, který se mě ptal, kam že to jdu. Hrdě jsem mu odpověděl, že do Luké. Pan se zasmál a říkal mi: „Chlapče, to jdeš špatně, musíš se vrátit“. Tak jsem se vrátil, ale to mě začaly bolet nohy a od další cesty domů pěšky jsem raději opustil. Už u mě zvítězilo přesvědčení, že bych se měl vrátit na náměstí a pátrat znova po otci. U pivovaru jsem potkal manžela mé sestřenice, a ten na mě, kde se toulám, že táta mě nemůže najít. A pro jistotu, abych neprovedl zase nějakou hloupost, popadl mě za ruku, odvedl na náměstí a předal otci. Ten si mě už pohlídal a hned jsem dostal poučení, že o tom nemám doma mluvit. A tak můj první 1. máj poměrně dobře skončil.
V pozdějších letech už jako školáci jsme jezdili na 1. máje společně, většinou do Litovle. Jeden rok, někdy koncem padesátých let jsme, a už nevím, z jakého důvodu jeli do Konice. Možná to bylo proto, že se mluvilo o tom, že na těchto oslavách bude Hrdina SSSR generál Richard Tesařík. A to nám klukům imponovalo. Opravdu tam byl, mluvil o bojích v SSSR a na Dukle, kde pro něho osvobozování skončilo těžkým zraněním, které na něm zanechalo viditelnou stopu. Jedno oko měl zakryté černou páskou, poněvadž právě na Dukle o ně přišel.
Při studiích na střední škole v Litovli jsme se už museli oslav 1. máje účastnit povinně se svou školou. A co je povinné – to bývá i protivné. Zvláště v posledním ročníku to mělo pro mě a mého kamaráda od první třídy nepříjemnou dohru. My kluci jsme museli za třídu nést nějaký plátěný transparent připevněný na dřevěných tyčích. Protože tehdy v Litovli dosti foukalo, po nějaké době byli nosiči unaveni a další spolužáci je vystřídali. Holky především vyvolávaly hesla a „statečně“ mávaly mávátky a vlaječkami. Jak jsem řekl, bylo tehdy větrno a to se nám nevyplatilo. Když jsme rozvinuli transparent a opřel se do něj vítr, tyče to nevydržely, náš transparent se válel s nějakým ideovým heslem v prachu. A tu naše třídní a především učitelka matematiky v 2. ročníku se do nás pustily. Zase bylo slyšet známé:“ No, jó, zase Jaromír a Jaroslav.“ Marně jsme se hájili, že za to nemůžeme. U těchto dam jsme byli zařazeni v určité škatulce a bylo úplně zbytečné se bránit. Zvláště zmiňovaná učitelka matematiky nás neměla vůbec ráda, poněvadž jsme ji mnohokrát dokázali, že příklady, které píše na tabuli jsou špatně vypočítané. Vrcholem bylo, když šla za naším Frantíkem- učitelem matiky v 1. a 3. ročníku a ten jí tehdy řekl: „Kdepak ti chlapci z Luké, to jsou výborní matematici“ a od té doby se stále hledalo, co by se na nás dalo svést. Až na konci slávy jsme se dověděli, proč že nám ty tyče praskly. Naši dva spolužáci, dámami velmi ochraňováni- jinak rošťáci, při zastávce pochodu z nudy začali tyčemi i s transparentem šermovat a tyče nalomili. Nám nic neřekli a my jsme pak byli ti viníci
No a na vysoké v Olomouci to nebylo o nic lepší. Hned v prvním ročníku průšvih, a to pořádný. Při studiu a jiných aktivitách nás ani tak moc nezajímalo, že budou nějaké oslavy 1. máje. V pondělí ráno jsme jako obvykle jeli do školy a 30. dubna jsme se dozvěděli, že se musíme zúčastnit oslav a splnit svou povinnost k fakultě- nést prapory, transparenty, portréty komunistických představitelů apod. Pochopitelně svátečně ustrojeni a v nezbytných tmavomodrých svazáckých košilích. Nic z toho jsme na kolejích neměli a tak odpoledne 30. jsme s Jardou jeli domů, že na druhý den brzo ráno pojedeme do Olomouce. Jenže chyba lávky. Vůbec nás nenapadlo, že se do Olomouce nedostaneme. Přijeli jsme do Litovle a autobusy na Olomouc nejely. Naopak do Litovle z širokého okolí byli manifestující sváženi. Od Nákla zase autobusy nejely na Litovel, ale do Olomouce. A tak jsme skončili na oslavách v Litovli. Další den, nikdo nic neříkal a tak jsme se domnívali, že je klid. Ale to jsme se šeredně zmýlili. Asi po třech dnech jsme všichni hříšníci byli pozváni na kárnou komisi k děkanovi fakulty. Bylo nás tak kolem dvaceti. A hlavní organizátor fakultních oslav, vedoucí katedry Tv, velmi nekompromisně vystupoval, jeho řeč byla „velmi“ hlasitá, obvinil nás ze záměrné sabotáže prvomájového průvodu a požadoval pro nás vyloučení z fakulty. Měli jsme velké štěstí, že tehdejší proděkan Kotrlý, uznával naše argumenty a nakonec došlo ke kompromisu – jen k podmínečnému vyloučením do konce školního roku. Něco k organizátorovi- vždy velmi aktivní, nás vylučoval, v roce 1968 se zase velmi angažoval, po roce 1970 si chtěl „novou“ angažovaností zachránit kariéru, ale nakonec mu to nebylo nic platné, byl to člověk poplatný každému režimu).
A dostáváme se k májům mé učitelské praxe. Hned na počátku jsem působil na vesnici na Štítecku. A právě v tomto městečku se konaly oslavy pro okolí. Jisté bylo, že se oslav školy musely zúčastnit, za to byl zodpovědný ředitel školy. Můj ředitel, tehdy o 30 let starší než já, ač komunista, byl to rozumný člověk, který i když obhajoval linii strany a dostávali jsme se do sporu, nikdy neublížil. Velmi rád na něj vzpomínám. A na této škole jsem prožil nejkrásnější 1. máj v mém životě. Byl to rok 1968 – rok nadějí našeho národa. A že to byl máj nevynucovaný, proto byl i radostný. Vidím to jako dnes. Byl nádherný, jasný i když větrný den. A ta atmosféra, nikdo nic nevynucuje, lidí vidí jakousi naději na zlepšení života, z otevřených oken je slyšet hudba z radií. Slyšíme pochodové písně, o kterých víme jen z vyprávění rodičů. Písně, které je vedly k spokojenému životu, životu prodchnutému sokolskými myšlenkami. A v čele národa konečně stojí lidé, kterým se dá věřit. Mluví se o tom, o čem se nesmělo před tím ani ceknout. Byla zde jakási vidina spravedlnosti. A my jsme šli docela rádi, nikdo nám nevnucoval transparenty, portréty komunistických potentátů. A naše škola? – ředitel vymyslel zcela originální mávátka, která měla v průvodu velký úspěch. Tehdy koncem dubna už začínaly pučet větvičky na břízách. Jako mladý /byli jsme na škole dva- já a ředitel/ jsem místo vyučování byl vyslán s dětmi přinést dostatečné množství březových větviček, které jsme pak ve třídě nazdobili krepovým papírem v národních barvách. A ráno jsme společně pěšky vyrazili do Štítů. Průvod byl zcela jiný jako jiná léta a po akci jsme se společně s dětmi vraceli domů. I mezi žáky byla taková, radostná a uvolněná atmosféra. Při nedávném setkání s tehdy malými dětmi, dnes již důchodci, jsme na tento máj rádi zavzpomínali.
Ale tohle trvalo velmi krátce a najednou jsme se vrátili tam, kde jsme byli předtím. Můžeme říci, že jsme se začali zase vracet do padesátých let. Vesnici jsem opustil a nastoupil vojenskou službu. Měl jsem štěstí, že jsem jako voják nemusel dělat žádnou stafáž či nějakou pořádkovou službu. Po vojně mě osudy života zavedly do Bouzova. A hned několik měsíců po příchodu tu byl První máj a zase povinná účast na oslavách. Bouzov se trochu uklidil, škvára ze silnice po zimním posypu se spláchla do kanalizace a trasa od letadla (u Ženožičkových) až na městečko se za hlavní pomoci nejstarších žáků Základní školy slavnostně vyzdobila fábory, májkami, hesly apod. Ráno však byl Bouzov pod vrstvou sněhu- a veškerá výzdoba znehodnocena tak, že se v příštím roce již nedala použít. Průvodu se zúčastnily jen promrzlé děti se svými učiteli a několik málo dospělých. Protože výzdoba byla zničena, bylo v roce 1972 od oslav upuštěno. To však velmi těžce nesli tři kovaní komunisté, kteří prosadili, že se zase od roku 1973 v pravidelných oslavách 1. máje bude pokračovat. Byli jsme „nadšeni“. Protože 1. máj roku 1971 byl z hlediska účasti veřejnosti fiaskem, zapracovaly orgány místní organizace KSČ, NF, zájmových organizací a místních hospodářských podniků na účasti svých členů na oslavách. Nejvíce bylo vidět zemědělce z JZD Mír Bouzov. Mezi lidmi se nesla taková zvěst, že za účast v průvodu dostali zaplacenou pracovní jednotku. Pravdou je, že kromě školy opravdu převažovali členové JZD, kteří přijeli dokonce s alegorickými vozy.
A nastává doba 16 roků, kdy se oslavy opakovaly. Vždy se účastníci před osmou hodinou sešli na parkovišti u fotbalového hřiště. Na čele vlajkonoši, děti z mateřské školy, potom děti a pionýři ZŠ se svými učiteli a poté zástupci složek Národní fronty, zájmových organizací a místních hospodářských podniků. Za povinného vykřikování hesel žáky školy se průvod přesunul na městečko před tribunu, která se nacházela pod domem Štefanových. Na tribuně vyzdobené aktuálním politickým heslem stála elita Bouzova. Místní představitelé KSČ, Národní fronty, společenských organizací, zasloužilí pracovníci a hlavně hosté. Velmi často zástupci Sněmovny lidu či národů Federálního shromáždění a nikdy nesměl chybět důstojník Sovětských vojsk dočasně umístěných na území ČSSR. Byla to nuda, věčně stejné, jen zástupkyně Federálního shromáždění přinesly trochu oživení. Jedna připravený projev prokoktala jako dyslektické dítě a druhá (herečka Divadla Oldřicha Stibora z Olomouce) nezapřela svou profesi a s velmi dramatickým přednesem seznámila účastníky oslav s připraveným referátem. Po ukončení oslav na městečku, které tak trvalo něco kolem půlhodiny, se nadšení účastníci rozešli. Někteří ke stánku s ovocem, kde se podařilo nakoupit nedostatkové ovoce- banány, převážně kubánské pomeranče a nějaký další nedostatkový artikl. Významní hosté z tribuny se odebrali do místního hotelu na slavnostní oběd. Odpoledne se na fotbalovém hřišti konal turnaj žáků v kopané a vystupovali tam kynologové se svými psy. A šmytec.
Ale májové oslavy měly vždy na škole následující dozvuky. Hned v nejbližším pracovním dnu se museli ráno před vyučováním sejít učitelé, kde na poradě, kde byla zhodnocena účast a činnost žáků. Pravidelně bylo vytýkáno špatné zdravení pionýrů při hymnách, Internacionále, Písni práce. Bylo probráno, jak se zhostili žáci většinou recitace na tribuně. Největší nešvar, který vytáčel …….., bylo to, že žáci v průběhu oslav a hlavně projevů odcházeli do místní cukrárny kupovat si cukrovinky a především nanuky a oslavě nevěnovali odpovídající pozornost. Také byla do poloviny osmdesátých let kontrolována účast dětí a musely být odevzdávány seznamy dětí, které se oslav na Bouzově nezúčastnily. Od poloviny osmdesátých let už se mohly děti se svými rodiči účastnit oslav kdekoliv. To se však netýkalo učitelů a jejich dětí.
A dnes, každý má svobodnou volbu, zda se oslav zúčastní či ne. Na Bouzově už několikátý rok místní mládež „svým průvodem vzpomíná“ na slavné májové dny. I když je to především recese, po svých zkušenostech „s máji“ se toho nemohu zúčastnit. Mám po tom všem k tomu slavení naprostý odpor. A domnívám se, že je nás takových více.
Únor 2022 Jaromír Fischer
Foto v archívu autora – „1. máj 1968 ve Štítech
Napsat komentář