Šternberkové

autor: David Štencl

Hrad Šternberk- jeho založení a Jaroslav ze Šternberka 

První písemná zmínka o hradu pochází z roku 1269. Ovšem pravost tohoto dokumentu, hlásícího se do 13. století, do doby Alberta I., syna Zdeslava ze Šternberka, je jistou částí odborné obce zpochybňována. Tradičně však můžeme letopočet 1269 považovat za počáteční písemný doklad o šternberském hradu. To, co bylo předtím, přináleží spíše do sféry domněnek, spekulací a mýtů.

Jeden takový velmi životaschopný příběh věnující se počátkům hradu a šternberského panství je o hrdinném Jaroslavovi ze Šternberka a jeho záchraně Olomouce před válečníky z východu.  Jaroslav měl smrtelně ranit jejich vůdce a tím je přimět k opuštění Moravy. Jméno Jaroslav ze Šternberka se poprvé objevilo v nesmírně vlivném souhrnu českých dějin, v kronice Václava Hájka z Libočan, jež poprvé vyšla tiskem 1541. Přitom o pánovi ze Šternberka, křestním jménem neupřesněném, který smrtelně ranil vůdce Tatarů u Olomouce, nás zpravuje už první redakce veledůležité středověké kroniky doby Karla IV. od Přibíka Pulkavy z Radenína:

„… Tataři … vnikli na Moravu, zpustošili její část, u Olomouce pobili převeliké množství lidí, … a konečně, když opět přišli tamtéž před město Olomouc, nějaký urozený muž ze Šternberka, tehdy hejtman téhož města, z města vyšel, podobně na ně statečně zaútočil a zabil jejich náčelníka, smrtelně ho zraniv. Tataři, zarmouceni jeho smrtí a velice ohromeni, utekli zpět do Uher. Řečený pán ze Šternberka tedy za tento skvělý čin dostal darováním českého krále nějaké statky u Olomouce, na nichž na památku této události postavil nový hrad Šternberk.“ 

Že Tataři přišli o výsostně důležitou osobu u Olomouce, se pak dovídáme již ve veršované kronice takřečeného Dalimila. Avšak v ní žádný šternberský pán v dané dějové konstelaci není zmiňován. Z toho plyne, že ten příběh se vyvíjel od Dalimila, přes Přibíka Pulkavu k Hájkovi z Libočan a dál, až v 17. století olomoučtí jezuité nás v knižní podobě informují, jak Jaroslav uťal u Olomouce tatarskému vojevůdci Petovi ruku, načež se nepřítel zalekl a odtáhl pryč. Rovněž Tomáš Pešina z Čechorodu dává ve svém díle Mars Moravicus z roku 1677 vědět, že v čele 8 000 statečných, kteří vyrazili proti Tatarům z Olomouce, byl pán Jaroslav ze Šternberka, jemuž se podařilo useknout veliteli Tatarů Petovi horní končetinu.  

Obliba hrdinné postavy Jaroslava ze Šternberka dala vzniknout řadě malířských i literárních děl, zachycujících tento slavný okamžik moravských „dějin“. Kupříkladu nástropní freska někdejší jezuitské kaple Božího těla v Olomouci představuje Jaroslava jako zbožného křesťanského rytíře; nebo z oblasti krásné literatury uveďme ústřední báseň Jaroslav v Rukopisu královédvorském, po jehož „nalezení“ mezi historiky započala nejen diskuze o pravosti samotného rukopisu, ale také o historické hodnověrnosti postavy Jaroslava ze Šternberka. Dobové prameny, tedy okolo poloviny 13. století, totiž o jakékoliv souvislosti mezi Jaroslavem ze Šternberka a Tatary zarytě mlčí, tudíž je nutné odkázat tento příběh do říše mýtů. 

Albert I. ze Šternberka a jeho potomci

Z listin z časů Alberta I., který po otcově smrti a vyrovnání s bratry moravskou državu převzal, vyplývá, že ačkoli směrem na severovýchod, tedy do hor, sahalo na konci 13. století šternberské panství až k řece Moravici, v rovinatějším a úrodnějším okolí hradu Šternberka nebyl majetek původně příliš rozsáhlý. Z jedné strany jej svíraly statky kláštera Hradisko, z druhé pak olomouckého biskupství. Albert I. ze Šternberka se pokoušel v těchto místech državu rozšířit, a to mnohdy nevybíravým způsobem. Opakovaně se dostával do soudních sporů s klášterem i biskupstvím, jejichž území si neoprávněně nárokoval, a to zvláště v době bezvládí po nešťastné bitvě na Moravském poli. Albert si počínal natolik bezohledně, že ho dal olomoucký biskup Bruno ze Schauenburka do církevní klatby. Teprve těžká nemoc a obavy z blížící se smrti dovedly Alberta ke kajícnosti. 

Albert I. ze Šternberka patřil k nejpřednějším šlechticům olomouckého kraje a jako olomoucký purkrabí k nejvýznamnějším zeměpanským úředníkům, rozšířit rodovou državu se mu však moc nepodařilo. V těchto snahách byli úspěšní až jeho synové Diviš a Zdeslav. 

Diviš ze Šternberka převzal šternberské panství na počátku 14. století a na severozápadě k němu připojil sousedící biskupské léno Mladějovice s pěti vesnicemi. Později bylo Šternberky zcela vykoupeno a k panství se tak připojilo natrvalo. Listinou z roku 1307 pak Diviš sjednal dohodu upravující hranice mezi svým panstvím a majetky olomoucké kapituly v místech dnešního Města Libavá. Posunutí hranic umožnilo Divišovi založit nové město – dnešní Moravský Beroun a tuto oblast díky kolonizaci zalidnit. Také Libavá zanedlouho přešla do rukou Šternberků. Od kláštera Hradisko získal Diviš do doživotního užívání několik vesnic a natrvalo polovinu Horních Loděnic. 

 Též Divišův bratr Zdeslav hromadil rostoucí majetek. Od olomouckého biskupa získal hrad Medlice s několika vesnicemi v přímém sousedství dnešního Dvorecka a právě tento krok lze považovat za počátky šternberského panství v okolí dnešního města Dvorce. 

Oba bratři patřili podobně jako jejich otec k významným zeměpanským úředníkům. Diviš dosáhl vlivného postavení jako olomoucký purkrabí a Zdeslav se stal nejvyšším moravským komorníkem. 

Bratři Diviš a Zdeslav zemřeli v průběhu 20. let 14. století, stejně tak Zdeslavův nejstarší syn Zdeslav mladší. Zdeslavův druhý syn Štěpán ze Šternberka tak zdědil nejen část majetků svého otce (medlické léno a Veselí nad Moravou), ale nadto i všechny statky strýce Diviše zemřelého bez potomků. 

Díky sňatku svého otce byl Štěpán ze Šternberka příbuzným významného uherského šlechtice Matouše Čáka Trenčianského, svého času nejmocnějšího muže a nekorunovaného krále středního a západního Slovenska, jež bylo v této době součástí uherského království. U Čákova trenčianského dvora zaujímal významné postavení. Je velice pravděpodobné, že Matouš Čák, v okamžiku svého skonu bez legitimního potomka, s ním počítal jako se svým nástupcem. Po Matoušově smrti v roce 1321 se Štěpán skutečně ujal správy jeho ohromné državy, ale Štěpánovy slibné vyhlídky zhatil uherský král Karel Robert z Anjou. Ten využil příležitosti a území, které Čák dlouhá léta ovládal, se zmocnil vojensky.

V době, kdy zcela rezignoval na své ambice v Uhrách, již převzal majetky zděděné po strýci Divišovi a současně také obrátil svoji pozornost na dění v českém království. Musel mít blízko ke králi Janu Lucemburskému, vůči němuž měl velké finanční pohledávky. I po smrti krále Jana si Štěpán udržel své místo u panovnického dvora Karla IV. 

Štěpán měl několik dcer a synů, z nichž nejvíce vynikl Albert II. ze Šternberka, který po otcově smrti v roce 1357 převzal rodové majetky. 

Albert II. ze Šternberka

Albert II. ze Šternberka je považován za nejvýznamnějšího představitele moravské větve rodu Šternberků. Proslul jako významný církevní hodnostář a jako přítel a rádce císaře Karla IV. Narodil se v první polovině 14. století. Kam až naše vědomosti sahají, o jeho dětství a mládí se nedochovaly žádné zprávy.

První písemná zmínka o Albertovi II. ze Šternberka je z 23. dubna 1352, kdy papež Kliment VI. podle přání Karla IV. zrušil výsledek volby děkana olomoucké kapituly a dosadil do děkanského úřadu na místo zvoleného Vítka ze Ždánic právě Alberta II. ze Šternberka. 

V první polovině šedesátých let 14. století hrozil ve střední Evropě konflikt mezi Rudolfem IV. Habsburským a jeho tchánem Karlem IV.  Rudolfovými spojenci byli uherský panovník Ludvík I. Veliký z rodu Anjou, za něhož na příklad byla 1367 založena nejstarší uherská univerzita v Pětikostelí (Pécs), a Kazimír III. Veliký, poslední Piastovec na polském trůnu, též zakladatel univerzity, a sice v Krakově. Karel, aby krizi zažehnal, vyslal v roce 1363 do Uher skvostné poselstvo složené z mohučského arcibiskupa Gerlacha, pražského arcibiskupa Arnošta z Pardubic a Alberta II.  Jednání byla úspěšná a vynesla navíc smluvení sňatku ovdovělého císaře a Elišky Pomořanské, k němuž došlo 21. května 1363. Eliška Pomořanská, příbuzná Kazimíra III., byla Karlovou čtvrtou ženou a porodila mu mimo jiné i Zikmunda Lucemburského, budoucího římsko-německého krále. Definitivně hrozba střetu ve středoevropském prostoru byla odvrácena na sjezdu v Brně 1364, kdy se Karel IV. a Rudolf IV. domluvili na vzájemném nástupnictví mezi Habsburky a Lucemburky pro případ, že by jeden z rodů vymřel.                                                                                                      

V roce 1368 dosáhl Albert II. vrcholu své církevní kariéry, kdy jej papež Urban V., znovu dle přání císaře Karla IV., povolal na uprázdněný post magdeburského arcibiskupa. Albert II. se tak stal primasem říšským.      

Při zastávání vysokého církevního úřadu v Magdeburku se Albert II. podílel na připoutání Lužice k českému státu, kdy vyrovnal finanční požadavky ze strany Braniborska a rovněž zajistil vypořádání se s magdeburskou kapitulou a jejími nároky vůči Lužici. Obojí Lužice pak byla součástí zemí Koruny české až do třicetileté války v 17. století.

Na podzim roku 1371 již Albert považoval svoji pozici v Magdeburku za neudržitelnou. Na arcibiskupský stolec rezignoval a vrátil se zpět do Čech. Při odchodu z Magdeburku odnesl i část pokladu arcibiskupské katedrály, včetně drahocenných relikviářů. Nový arcibiskup, kapitula i měšťané podali žalobu až k samému papeži, ale vzhledem k faktu, že se Albert o zcizený poklad rozdělil s císařem, celá situace vyzněla do ztracena. 

Albert z Magdeburku odnesl i ostatky sv. Viktorina, které původně uložil v rodném Šternberku, ale v roce 1376 je přenesl do Litomyšle, kde jsou deponovány dodnes v kostele Povýšení sv. Kříže.

Albert II. a Šternberk na Moravě

Na cestách Albert II. poznal úroveň rozvoje měst, měl možnost porovnání, přivezl si zkušenosti a ty dokázal zúročit na svém panství. 

Albert II. se věnoval svému šternberskému panství tak, jak mu to dovolovaly jeho úřady a diplomatické mise ve službách Karla IV. Zvýšený zájem o Šternberk pak vykazoval během sedmdesátých let 14. století. Avšak již 1. ledna 1364 poskytl listinou městu Šternberku právo na odúmrť – tj. na majetek fyzických osob zemřelých bez závěti a dědiců, majetek po nich neměl kdo nabýt. (Přitom už roku 1363 daroval právo na odúmrť Dvorcům ze šternberského panství.) V dokumentu se také potvrzuje výsadní postavení města, zaručuje budoucí vzestup a slibuje, že hodlá své město všemožně povznést. Svůj slib dodržel. Věděl, že město musí být podle promyšleného plánu pevným obranným celkem. Proto do sedmdesátých let 14. století uskutečnil stavbu hradební zdi. 

Albert II. po boku Karla IV. nasával intelektuálně a kulturně vyspělé prostředí. Díky této inspiraci se pro své město mohl stát hybatelem a mecenášem. V březnu roku 1371 Albert II. ze Šternberka v Praze po jednání s olomouckým biskupem Janem ze Středy podepsal smlouvu o založení konventu řeholních kanovníků sv. Augustina (augustiniánů) ve Šternberku. Albertovo mecenášství umožnilo, aby ve Šternberku vzniklo centrum raného humanismu, šířící vzdělanost jak prostřednictvím klášterní školy, knihovny, tak i skriptoria – písařské dílny. V této dílně patrně vznikly vzácné, bohatě iluminované rukopisy, z nichž se dochovaly tzv. Pontifikál Alberta II. ze Šternberka, jenž je zcela dokončen, a tzv. Bible Alberta II. ze Šternberka. 

Stránky pontifikálu Alberta II., kladeného k roku 1376, jsou bohatě iluminovány. Vedle rámování s rostlinnými motivy obsahuje rukopis 45 figurálních iluminací. 

Albert II. zemřel kolem poloviny ledna 1380. Místo posmrtného uložení Alberta II. se nachází pod úrovní dlažby klášterního kostela ve Šternberku. Ostatky byly odborně ohledány. Z antropologického průzkumu dochovaných fragmentů Albertovy kostry plyne, že měl impozantní postavu. Jeho tělesná výška se pohybovala mezi 187,71 až 196,69 cm. Měl robustní a svalnatou stavbu těla. Prokázalo se i jeho onemocnění dnou.

Poslední Šternberk na moravském Šternberku

Dědicem Alberta II. ze Šternberka se stal jeho synovec Petr ze Šternberka, který byl již za života svého strýce spoluvlastníkem Albertových majetků. Petr ze Šternberka se v roce 1379 oženil s kněžnou Annou Opavskou, podle některých historiků dcerou moravského markraběte Jana Jindřicha, mladšího bratra Karla IV. Díky tomuto knížecímu sňatku posílil Petr ze Šternberka svou pozici v nejvyšších kruzích země. Spolu s manželkou vlastnil i trvalé rezidence při královském a markraběcím dvoře, dům v Praze, Brně, Olomouci. Petrovým skonem roku 1397 se ukončila po meči legitimní šternberská linie rodu z moravského Šternberka.