autor: Adam Filák
Hodiny dějepisu vypadaly zhruba takto. Do 19. století u nás nebylo nic. Všichni přišli odjinud. A vytvořili novou společnost. Byli to Češi. Přišli z Čech či Moravy. A proto jsme se učili dějiny Čech. U nás: bezčasí a bezhistoří. A toto byly veškeré informace, které o našem regionu v hodinách dějepisu zazněly.
Dějepis jsem měl rád. Pořád se někdy rád vžívám do určité doby a snažím si představit, jaké to asi tehdy bylo. Byl jsem velice nešťastný z toho, co nás učili ve škole. Že vlastně všichni naši předci sem přišli odjinud, přičemž jsem vůbec nevěděl odkud. Připadal jsem si jaksi vykořeněný, bez identity. Měl jsem prostě přijmout, že jsme jakási odevšad přišlá masa, která se má sžít s českým příběhem. A ta malá hrstka lidí, co tu žila před 19. stoletím, to byli samozřejmě taky Češi. O dějinách bezprostředního okolí, kde jsem žil, ve škole nikdy nikdo nic neřekl. Tedy až na to, co jsem zmínil výše. Ale byli tu Češi.
Třeba i lidem na Hlučínsku je vtloukáno do hlavy, že i tady bylo České království (správná odpověď: Opavské a Krnovské knížectví, po roce 1742 Pruské království), že i tady bylo Rakousko-Uhersko (správná odpověď: Německé císařství), že i tady byla Morava (správná odpověď: pruská provincie Slezsko, v rámci ní správní obvod hlubčický, po roce 1818 okres Ratiboř). Že i tady byl Protektorát (správná odpověď: integrární součást Německé říše, součást Pruského/Horního Slezska). A to už nemluvím o identitě těch lidí, co tady podle školství měla být. Tu školní zmínku, že tu byla Morava, neberte úplně tak nějak na sto procent. Sice tu byla, ale odjakživa v ní žili Češi (správná odpověď: ne, obyvatele Moravy se opravdu až do dob národního obrození za Čechy nepovažovali).
Když jsem se během mých středoškolských studií ptal mé matky, odkud tedy naši předci pocházejí, tak mi odvětila něco ve smyslu, že to je blbost, že by někdo pocházel odjinud. Že měla jednu omu z Kobeřic, druhu z Koblova, ale otatové, že neví, odkud přesně byli. Ale k jedním prarodičům jezdila do Hlučína, k druhým do Koblova a pak se jezdilo ještě na návštěvy k příbuzným do Kobeřic. A spousta příbuzných prý žila v Německu. Babičky od matky byly a jsou nositelkami ryze českých jmen: jedna byla Erna, druhá je Edeltrudis. U pradědů to poznat nešlo. Těm to počeštili. Z Hanse/Johanna se po válce stal Jan. A z Heinricha Jindřich. Takže ti byli Češi jak poleno tím pádem, bo české jméno. Na ja. „Bo“ není české. Ale co už. „Na ja“ vlastně taky ne.
O národnosti předků se nemluvilo nikdy. Jen tak nějak obecně viselo ve vzduchu, že jeden praděda byl někde ve Wehrmachtu (což se později ukázalo jako opravdu velké zjemnění reality). Tady opět „přispěchal na pomoc“ český příběh s verzí, že naše území se stalo součástí Německa jen na základě Mnichova, a zdejší lidé, ač to byli Češi, museli proti své vůli rukovat do Wehrmachtu. Ale to o tom Mnichovu jsem věděl jen já, pokročilý. Mí spolužáci žili s tím, že u nás byl Protektorát. O chudácích Češích, co museli rukovat, jsem věděl pouze já. Guláš hadr.
To celé vykořenění bylo ještě umocněno tím, že jsem vyrůstal v Bohumíně, což je opravdu město vzrostlé z průmyslu. Prostě jsem byl takovým „nejistým Čechem.“
Všude okolo sebe jsem viděl stavby z červených cihel. Nejen na Bohumínsku, ale i na Hlučínsku při návštěvě prarodičů a jiných příbuzných. Původně jsem ty stavby nenáviděl, činily můj region odlišným. Nikde jinde to nebylo. Chtěl jsem u nás kostely jako jinde. Historické stavby jako jinde. Jinde v Čechách a na Moravě samozřejmě. Dnes na naši velmi specifickou architekturu nedám dopustit. A nejen architekturu.
Zpětně si uvědomuji, jak to bylo naprosto patogenní. V roce 2015 jsem si jako čerstvý dospělý udělal výlet do Prahy. Po překročení hranic Čech mé srdce zaplesalo nad tím, jak jsem najednou na cedulích s názvy stanic viděl jména měst, která z onoho dějepisu znám. A která znám ze zpráv. No. Tak tady se to odehrávalo, ty „naše“ dějiny. Tady je centrum národa! Zbytek je nezajímavý přílepek – nějaká Morava a Slezsko – nezajímavé, bez čehokoliv, rychle odtamtud – Praha mé cesty cíl.
Tady v Čechách všichni žili. Tu se tvořila historie. Konečně nejsem na nějakém vykořeněném území. V Praze první pohled na Pražský hrad směrem od konce Karlovy ulice (jak je ta světelná křižovatka) mne dohnal téměř k slzám. Ó, a to Národní muzeum, Národní divadlo. Češi Čechům. Čechy nadevše. Ještě jsem musel do Betlémské kaple, protože onen český národní příběh jsem přebral i s oněmi národními mýty. Rovněž jsem napadal moravistické spolky a bombardoval je komentáři a e-maily, jelikož mi rozbíjely mou českou pohádku. Omlouvám se.
Naopak jsem se přátelil s českým vlastenci (tak si říkají, nechme to tak) – celkem proslovanskými a proruskými nacionalisty, byť sám jsem se nikdy k panslavismu nehlásil a nějak jsem ho nikdy nepochopil (byl to pro mě jakýsi folklor českých vlastenců pohybujících se v Praze – no tak se hlásili k myšlenkám obrozenců z 19. století – dokonce jsem jim to rozmlouval, že to opravdu patří jen k těm obrozencům z 19. století). Ale logika – jsem hrdý Čech, a proto obdivuji pravoslavný kostel. Tuž co to je?
Z médií se k nám hrnul pojem „sever Moravy“ a „severní Morava.“ Češi na severní Moravě. Slezsko jsem používal jen tehdy, když jsem chtěl české vlastence ujistit, že nejsem z regionu, kde jsou ti separatisti. Že u nás jsou hrdí Češi. Bo u nás není Morava, ale to Slezsko no. O něm jsem měl ale pouze povrchní znalosti.
Tam v těch kruzích jakože český příběh nadevše. Ten je třeba znát podrobně. Ale nějaké regionální dějiny znát netřeba. Regionální záležitost, která není součástí českých celonárodních dějin.. Když jsem potom později chtěl, aby mi na svých stránkách publikovali něco k naší regionální historii, nepublikovali nic. Nehodící přeškrtněte.
Nelze říct, že by se má matka či její rodina považovali za Čechy. Ono dá se říci – nějaké české národní dějiny, místa české historie, nějaké přespolní zvyky či tradice – to jim bylo cizí. Dokonce se v první řadě považovali za Prajzáky. Problémem je, že tato identita ve mně byla dušena, jelikož otec jaksi činil vše pro to, aby se u mne tato identita nerozvinula. Matku si za její původ dobíral, vykládal různé vtipy a narážky atd…
Navíc celé to vykořenění bylo umocněno tím, že můj otec byl opravdu prototypem onoho člověka, o kterém jsme se učili ve škole. Na něho opravdu to, co jsme se učili ve škole, sedělo. Nutno říci, že polovina jeho předků taky nejsou z Čech či Moravy, ale ani ze Slezska. Do toho Slezska přišel jeho valašský otec až v šedesátých letech – tedy ten z těch Čech či Moravy je. Avšak polovina předků jeho matky byla z Francie a do Slezska nikdy nezavítala. Druhá polovina předků jeho matky byla původem z Haliče, přičemž na Těšínsko (konkrétněji Bohumínsko) přišla až v 19. století. Jenže jeho matka vyrůstala v náhradní rodině. Tím pádem se vždy můj otec hlásil zejména k původu svého otce – mého dědy.
Tedy různými slovními útoky a narážkami bylo Hlučínsko něco cizího. S tímto cizím jsem se setkával pokaždé, když jsem zavítal k matčiným rodičům – nejdříve do Markvartovic, poté do Hlučína. Nějak mi ale vždycky více seděla hlučínská mentalita, ta čistota, ten ordnung (pořádek), vše upravené, barevné, hezké. V kontrastu s tehdy ještě na mnoha místech ponurým a šedivým Bohumínem. Do Bohumína jsem taky dá se říci nepatřil. Nechtěl jsem patřit.
Situace se radikálně změnila po rozvodu rodičů, kdy jsem přesídlil k babičce do Hlučína. Když jsem s ní bydlel pod jednou střechou, začal jsem se ptát. Ona taky leccos nevěděla, jelikož je ročník 1953, a i její matka a otec toho moc k minulosti neříkali. Její rodiče mluvili mezi sebou německy (obzvláště, když chtěli zatajit něco před dětmi), ale německy své děti neučili. Dokonce i po našemu se oma učila od svých prarodičů. Její matka s ní od přestěhování z Kobeřic do Hlučína mluvila česky, bo to bylo moderní. O historii se tedy v její rodině moc nemluvilo. A v dědově rodině bylo snad i přímo zakázané o ní mluvit. Později jsem zjistil, proč. Člověk se tedy nemusí divit, že byl za socialismu prosazen termín „Severomoravský kraj, který byl odjakživa obýván Čechy.“
Avšak to podstatné mi bylo sděleno: „nesmysl, mí předci pocházejí odtud – několik generací dozadu – Kobeřice, Hlučín – sem čista Prajzula.“
Každopádně jsem dostal inspiraci se hlouběji ponořit do rodinné historie. Předtím jsem se ponořil do studia regionálních dějin. Ou, ono ten region má tady nějakou historii. A jak odlišnou a specifickou! Což mě ještě více nahlodalo, a nakonec jsem se tedy k prozkoumání rodinné historie odhodlal. Mezitím jsem začal propagovat naši regionální historii a zapojil se do různých aktivit, které by řekněme loajální příslušník českého národa a loajální český občan rozhodně nedělal. To celé vyústilo kampaní ke sčítání lidu 2021. Sám jsem do kolonky národnost napsal „slezská a německá“ a s hujerohusitismem jsem se rozloučil kolonkou vyznání „římskokatolické“ – to už jsem měl rodinný příběh rozepsaný – a velmi mne to ovlivnilo v tom, co jsem do těch kolonek napsal.
Nutno podotknout, že z části to zjišťování rodinné historie bylo jaksi popoháněno i ryze praktickou záležitostí. Při studiu regionálních dějin jsem se dočetl, že obrovská část lidí je u nás držiteli Staatsangehörigkeitsausweis (tedy osvědčení o německém státním občanství) a jsou tedy držiteli německého občanského průkazu a cestovního pasu. Řekl jsem si – hurá, doklad o původu. Mám přivandrovalecké příjmení (příjmení Filák po otci opravdu do Slezska nepatří). Tak aspoň nějaký doklad o původu si opatřím. Abych někam patřil. Konečně někam k nějakému regionu patřit. Hlásit se k odkazu předků. Mít nějakou jistější identitu. Předat odkaz předků následujícím generacím. A začal jsem pátrat. Brzy jsem zjistil, proč se o těch našich dějinách vlastně neučí. A proč se o tom v rodině nikdy moc nemluvilo.
Německý cestovní pas, kterým disponuje už snad více než polovina obyvatel Hlučínska. (https://en.wikipedia.org/)
Ponořme se tedy do rodinného příběhu
Matčina strana
Začnu matčinou stranou. Nejdříve budu mluvit o dědově rodině (tedy o 19. století, První republice i válce a poválečném dění), následně o babiččině rodině (opět se stejnou strukturou), přičemž se příběh spojí sňatkem babičky s dědou.
Doteď jsem mluvil o Hlučínsku, tudíž musím předem uvést vše na pravou míru. Příběh začíná dědovou rodinou. Dědův otec se společně se svými rodiči a sestrou přestěhoval na Hlučínsko až v roce 1926, kdy měl 7 let. Příběh tedy začíná v Sudetech, odkud pocházel pradědův otec. Nakrátko se „přehoupne“ na Těšínsko (přesněji Bohumínsko), odkud pocházela pradědova matka. A právě až v roce 1926 na Hlučínsko. Naopak prababička byla z echt hlučínské rodiny a část textu věnovaná její rodině se na Hlučínsku odehrává celá. Echt hlučínská je i babiččina rodina (jak z pradědovy, tak z prababiččiny strany).
Dědova strana
Můj prapraděda se jmenoval Julius Kuhn a narodil se v roce 1877 v obci Herčivald (Herzogwald) v soudním okrese Dvorec/Dvorce (Hof), politickém okrese Moravský Beroun (Bärn), na Moravě. Z této obce pocházeli i oba prapradědovi rodiče – Franz Kuhn a Maria Kuhn rozená Bayer. Rodina Kuhnových (stejně jako rodina Bayerových) patřila v rámci vesnice ke starousedlým rodinám, snad i k rodinám v rámci obce významným, čemuž napovídá to, že se v matrikách u jména praprapradědy Franze Kuhna uvádí přídomek „obyvatel Herzogwaldu.“ Právě onen přídomek „soused“ či „obyvatel“ se zpravidla uváděl pouze u v rámci měst a vesnic majetnějších a významnějších osob.
Herzogwald patřil politicky pod území Moravy, přičemž však obec ležela nedaleko od moravsko-slezské zemské hranice. Etnograficky spadal pod okraj německé národopisné oblasti Jesenicka – oblasti na slezsko-moravském pomezí tehdy nacházející se po obou stranách zemských hranic. Obyvatelé zdejší oblasti mluvili regionální variantou slezské němčiny.
V té době byla hustota příjmení Kuhn v rámci tohoto regionu velmi intenzivní – jednalo se zde o celkem běžné příjmení – nejvíce Kuhnů žilo v rámci současného okresu Opava právě v obci Herzogwald (Herčivald), kde se narodil prapraděda i jeho předci, a v nedalekých Hořejších Kunčicích (dnes součást Jakartovic u Opavy). Několik Kuhnů žilo i ve městě Dvorec, které bylo centrem oblasti, kam Herzogwald i Hořejší Kunčice spadaly. Příjmení Kuhn bylo hodně rozšířené i na slezské straně Jeseníků (například města Vrbno pod Pradědem a Bruntál s okolím) a v roce 1921 je u několika rodin dohledatelné i v samotné Opavě, početné bylo také v Krnově, Horním Benešově a v okolí těchto tří měst.
Herzogwald byl za časů Rakousko-Uherska z národnostního hlediska 100% německou obcí. Avšak byl rozdělen vnitřně – a to nábožensky – na katolíky (ke kterým patřili naši předkové – ke katolíkům patřili lidé s příjmením Kuhn nejen v Herzogwaldu, ale i v nedalekých Hořejších Kunčicích, v Opavě, Krnově, Horním Benešově i na slezské straně Jeseníků). V Herzogwaldu žila také početná protestantská komunita (jednalo se zde o zgermanizované potomky moravských bratří, kteří se zde před perzekucí ukryli v horách). Ale v roce 1945 nedostal výjimku nikdo a odsunuti byli všichni. Herzogwald dnes již neexistuje – dnes je jeho území součástí města Budišova nad Budišovkou v okrese Opava pod názvem „Lesy“ – toto slovo celkem reálně popisuje stav tohoto území dnes.
Samotný prapraděda Julius se okolo roku 1900 společně se svými sourozenci z této chudé a zaostalé oblasti odstěhoval (tato oblast průmyslovou revolucí ještě více zchudla, protože zdejší plátenictví se stalo nekonkurenceschopným, a rovněž i zdejší břidlici z břidlicových dolů už nikdo nechtěl, jelikož byl vynalezen daleko praktičtější materiál – eternit). Prapraděda Julius se tedy společně se svými sourozenci přestěhoval na tehdy rozvíjející se Těšínsko – zprvu se všichni usadili v Bohumíně.
Zde prapraděda potkal mou praprababičku Johannu rozenou Paloncy, která se narodila v roce 1885 v Bohumíně-městě, soudním okrese Bohumín, v Rakouském Slezsku (tedy v dnešním Starém Bohumíně). Otcem praprababičky byl Franz Paloncy z Bohumína, matkou Theresia Paloncy rozená Sikora. Podrobnosti o původu praprababiččiných předků jsou dnes již bohužel obtížně zjistitelné – jisté je však to, že rodina Paloncyových patřila v rámci Bohumínska a jeho okolí k rodinám starousedlým. Příjmení Paloncy se vyskytovalo v průběhu dějin nejen na území dnešního Starého Bohumína, ale zejména na území sousedního Šunychlu, přičemž tato vesnice rovněž historicky náležela k Bohumínskému panství – z této vesnice pravděpodobně pocházeli přímí předkové praprababičky z její otcovy strany. Mimo Bohumínsko žili lidé s příjmením Paloncy v nedalekém Rychvaldě, v rovněž nedalekém Záblatí, Doubravě a Orlové – vše na Těšínsku, respektive na území současného okresu Karviná.
U rodiny Sikorových (rodiny praprababiččiny matky) je to již složitější, poněvadž je toto příjmení daleko početnější v jiných částech Těšínska (zejména na Jablunkovsku a Třinecku, dále v mnohem menší intenzitě ve Fryštátě – historickém jádře dnešní Karviné, v Závadě na Těšínsku – dnes součást Petrovic u Karviné, Starém Městě – dnes součást Karviné, v Těšíně a v jeho okolí, v Hrušově, Heřmanicích, Šenově, ve Frýdku a jeho okolí atd.), byť i na Bohumínsku se toto příjmení rovněž vyskytovalo, avšak v menší míře.
Národnostně je velmi obtížné tehdejší obyvatele Starého Bohumína někam zařadit. Bohumínsko patřilo v rámci celého Těšínska mezi nejvíce poněmčené oblasti. Samotná praprababička Johanna navštěvovala ve Starém Bohumíně německou školu.
Její rodina patřila k národnostně ne příliš vyhraněným Šlonzákům, což byli autochtonní obyvatelé Těšínského Slezska hovořící po naszymu, tedy slezským nářečím polštiny, byť silně ovlivněným němčinou a češtinou. Právě Paloncy či Sikora jsou typická „šlonská“ příjmení. Šlonzáci se na Bohumínsku za Rakouska v některých případech ve sčítání lidu hlásili k německé obcovací řeči, nikoliv k obcovací řeči polské, a své děti často posílali do německých, nikoliv do polských, škol.
Je třeba zmínit, že se část praprababiččiných příbuzných podle záznamů na konci 19. a na počátku 20. století z Bohumína postupně odstěhovala do Spojených států amerických. Zde se všechny příbuzné praprababičky provdaly za osoby s polsky znějícím příjmením.
Co je podstatné, je to, že si prapraděda Julius Kuhn v rámci prostředí, do kterého se přestěhoval, našel svou ženu, a zejména to, že jeho žena Johanna německy zcela plynule mluvila. Zda se však stejně jako její manžel považovala přímo za Němku, to se dnes bohužel nemáme šanci dozvědět. V rakouském sčítání z roku 1910 a v obou prvorepublikových sčítáních lidu se stejně jako její manžel hlásila k národnosti i řeči německé a k vyznání římskokatolickému.
Mapa z časů Rakousko-Uherska znázorňující dominantní obcovací řeč (potažmo národnost) okolo města Oderberg (Bohumín). Růžově německá, modře/tyrkysově polská a zeleně česká. Kolečka znázorňují podíl hlasů pro Slezskou lidovou stranu a její kandidáty (upload.wikimedia.org)
Zajímavostí je, že sňatek prapraděda Julius s praprababičkou Johannou uzavřeli ve Starém Bohumíně dne 8. června 1909 a jejich dcera Elfriede Marie se narodila již v noci z 11. na 12. června 1909. Okolnosti toho všeho však bohužel samozřejmě ani matrika narození ani matrika sňatků nezmiňují.
Prapraděda Julius s praprababičkou Johannou zpočátku žili v Bohumíně, přesněji se usadili v té době velmi rychle a velmi dynamicky se rozvíjejícím Šunychlu-Bohumíně-Nádraží (dnešním Novém Bohumíně), přičemž zde žili do roku 1911. Prapraděda tehdy pracoval jako c. K. pracovník u finanční stráže – dnes bychom řekli u celní správy. Právě během života v Novém Bohumíně se prapradědovi s praprababičkou narodila již zmíněná Elfriede Marie Kuhn – první z jejich dvou dětí.
V roce 1911 se rodina přestěhovala do rovněž se velmi dynamicky rozvíjejícího a v té době velmi výstavního Hrušova nad Odrou (na Těšínsku). Tehdy stál již v Hrušově nový novogotický kostel a velké množství výstavních vil, výstavních bytových domů, fungovaly zde všechny služby, co by člověk od města požadoval. Rodina se usadila v domě číslo popisné 15 v bytě číslo 4 – dnes zřejmě tento dům nestojí. Hrušov se po roce 1945 demografickým složením začal čím dál tím více zhoršovat a povodně z roku 1997 tomu nasadily korunu – de facto zanikl, zbylo pouze velké množství vyloučených lokalit dnes obývanými Romy.
V roce 1919 se v Hrušově narodil můj praděda Hans, v některých dokumentech psán také jako Johann. Prapraděda tehdy stále pracoval u finanční stráže. Samotný praděda Hans/Johann v Hrušově chodil na německou obecnou školu a po jejím vystudování nastoupil jako student do Německé měšťanské školy v Novém Bohumíně.
V roce 1926, kdy pradědovi Hansovi bylo 7 let, se celá rodina přestěhovala do domu číslo popisné 169 v Koblově na Hlučínsku – jednalo se zde o sousední obec, avšak ležící již „za řekou“ na území, které bylo do roku 1920 součástí Pruska, respektive Německa.
Samotný dům číslo popisné 169 patřil rodině Havlických (manželé Josef a Marta Havličtí/Hawlitzki pocházeli přímo z Koblova) – tato rodina v domě rovněž žila, přičemž jeho část pronajímala nájemníkům, kterými se Kuhnovi nejpozději v lednu 1927 stali.
Přestěhování do Koblova bylo patrně pro pradědu osudným, jelikož z Koblova pocházela má prababička Erna rozená Palochová – ta se v Koblově v roce 1925 přímo narodila. Patřila mezi autochtonní obyvatele Hlučínska – mezi německy smýšlející, proněmecky se orientující, avšak „moravsky“ hovořící obyvatele historického Pruského Slezska – takzvané pruské Moravce. Je třeba si něco říct k původu mé prababičky Erny Kuhnové rozené Palochové.
Otec prababičky Erny se jmenoval Emil Paloch a narodil se v roce 1890 v Šilheřovicích na Hlučínsku, přičemž s rodiči a sourozenci žil v Koblově již od roku 1892, konkrétně v domě číslo 106. Prapraděda tedy v Koblově žil od svých dvou let. Předci z jeho otcovy strany pocházeli vesměs z Hatě na Hlučínsku a z malé části také ze Šilheřovic na Hlučínsku (byl syn Josepha Palocha a vnuk Valentyna Palocha a Marianny rozené Kostelnik a pravnuk Matthäuse Palocha a Franziscy Paloch rozené Kostka), z matčiny strany měl prapraděda předky ze Šilheřovic – byl synem Anny Paloch rozené Schaschek a vnuk Loreznze Schaschka. Kromě Koblova, Hatě a Šilheřovic byl život prapradědy Emila Palocha rovněž silně spjat s Petřkovicemi na Hlučínsku, kde na šachtě Oskar pracoval coby havíř.
Jeho manželka, matka mé prababičky Erny, se jmenovala Maria Paloch rozená Mrasek a narodila se v roce 1895 v Hrušově na Těšínsku. Co se týče předků praprababičky, tak z její otcovy strany pocházeli z Koblova na Hlučínsku (byla dcerou Rudolfa Mraska – havíře pracujícího v Petřkovicích na Hlučínsku a vnučkou Antona a Marianny Mrasek z Koblova). Z Koblova pocházeli i její předci z matčiny strany (byla dcerou Emilie Mrasek rozené Dziadel/Dzadel a vnučkou Petera Dziadel/Dzadel a Franziscy Dziadel/Dzadel rozené Lischka).
Dva tvary příjmení jsou zde z toho důvodu, že toto příjmení bylo po vzniku Německého císařství poněmčeno do německy znějícího tvaru. Onen tvar Dzadel nebyl nejvíce poněmčeným tvarem – těsně před první světovou válkou bylo už předtím poněmčené příjmení Dzadel poněmčeno do ještě více německy znějícího Drudel. Otázkou je to, zda toto příjmení bylo po roce 1920 nějakým způsobem počeštěno, nebo zda se „pouze“ z Hlučínska zcela vytratilo. Předkové mé praprababičky tedy pocházeli přímo z německého Koblova.
Samotná praprababička Maria Mrasek provdaná Paloch se však narodila v sousedním rakouském Hrušově – tam se však pravděpodobně praprababička pouze narodila, jelikož její rodiče měli trvalý pobyt i tehdy přihlášen v Koblově, přičemž žili v domě číslo popisné 5.
Zajímavostí je, že samotná praprababička získala domovské právo v Koblově až rok po svém narození – první rok svého života tedy disponovala domovským právem v Hrušově – celé to je zapříčiněno zřejmě tím, že se v onom Hrušově narodila, byť pravděpodobně ihned po svém narození žila v Koblově (i ona vyrůstala v onom domě číslo popisné 5).
Je si třeba uvědomit, že Koblov byl tehdy vesnicí, kdežto Hrušov již prosperujícím městem s veškerými službami – mohlo se tedy něco přihodit, přičemž Hrušov byl nejbližším městem, kde šlo případné komplikace řešit. Je si třeba uvědomit, že německo-rakouské hranice byly v té době celkem volně překročitelné.
Je nutno zmínit to, že v rodině prababiččiny matky pravděpodobně jako dorozumívací jazyk byla ve větší intenzitě používána němčina – dokonce i První republika prababiččina dědu Rudolfa Mraska/Mrázka (tedy otce prababiččiny matky) i jeho potomky, přesněji ty, co s ním ještě v roce 1921 v Koblově žili v jedné domácnosti, byla ochotna zaevidovat jako osoby německé národnosti. Tedy s výjimkou jeho manželky Emilie Mrasek rozené Dziadel/Dzadel (tedy matky prababiččiny matky), které byla německá národnost úřady po posouzení „objektivní skutečnosti“ přeškrtána a následně úředně přerazítkovaná na moravskou.
Pro pořádek by se slušelo dodat, že naopak Anna Paloch rozená Schaschek, tedy matka prababiččina otce, byla jediným naším přímým předkem (počítám k tomu i babiččinu rodinu), který se v roce 1921 přihlásil k moravské národnosti sám, a to zcela dobrovolně a na základě vlastního přesvědčení. Nikdo jiný z našich přímých předků se v roce 1921 dobrovolně k této národnosti nepřihlásil.
Naprostá většina z nich udávala národnost německou, menší část nesdělila žádný údaj (nebo sdělila údaj nejednoznačný – například sem Moravec, ale s deutsch gesinnt či Ich spreche Mährisch, aber mein Herz ist Deutsch nebo Ich spreche Mährisch, aber ich bin Deutscher…) – národnost jim tedy následně přiřadil až komisař sám na základě vlastního uvážení. Ani moravská národnost, ke které se prapraprababička jako jediná z našich předků přihlásila sama a dobrovolně, však nebyla obyvateli Hlučínska vnímána jako česká, ale jako čistě místní – v té době se vztahující již pouze k pruské části olomoucké arcidiecéze. Jako českou ji však braly československé úřady. Praprapraděda Joseph Paloch, otec prababiččina otce Emila Palocha, již v roce 1921, tedy v roce sčítání, nežil.
Prapraděda Emil Paloch s praprababičkou Marií rozenou Mrasek uzavřeli sňatek již před první světovou válkou. V roce 1914 se jim narodil první syn Wilhelm, v roce 1919 dcera Elisabeth a v roce 1920 syn Gerhard. První republika však nebyla ochotná německou identitu rodiny akceptovat, což se projevilo i počeštěním jmen potomků Emila a Marie Palochových – z Wilhelma se stal Vilém, z Elisabeth Alžběta a z Gerharda Gahard.
V roce 1925 se jim ještě narodila dvojčata, byť nakonec přežilo pouze jedno z nich – má prababička. Snad i po zkušenostech s nedobrovolným počešťováním jmen svých potomků vybrali tentokrát pro svou dceru rodiče jméno, ke kterému český ekvivalent neexistuje – má prababička tedy dostala jméno Erna, celým jménem Erna Palochová. Společně se svými rodiči a třemi sourozenci žila v domě číslo popisné 8.
Otázkou je, co bylo mateřským jazykem mé prababičky Erny. Jejím mateřským jazykem snad byla východní varianta hlučínského nářečí – v Koblově se hovořilo takzvaným po našymu. Koblovskému nářečí se říkalo po našymu, nikoliv po našemu, jak se říkalo hlučínskému nářečí ve většině ostatních hlučínských vesnic. To celkem napovídá tomu, že se zdejší řeč od zbytku Hlučínska lišila – sice obsahovala pro celou oblast tolik typické germanismy, avšak vyskytovalo se v ní mnoho pro zbytek oblasti netypických slov a tvarů. Plynule však na úrovni rodilé mluvčí prababička ovládala i němčinu (ta byla mateřským jazykem pradědy – jejího pozdějšího manžela) a ve škole se samozřejmě naučila česky, jelikož jí coby jako autochtonní obyvatelce Hlučínska bylo československým státem znemožněno chodit do německých škol. Je však ale možné, že mateřským jazykem prababičky byla němčina (ta se totiž ve větší míře užívala v rodině její matky), přičemž až poté se naučila po našymu a česky.
Pro pořádek by se slušelo dodat, že si její budoucí manžel na Německé měšťanské škole v Novém Bohumíně zvolil češtinu jako volitelný cizí jazyk a měl z ní samé jedničky – jazyková bariéra mezi pradědou a prababičkou tedy nehrozila.
Vztah rodiny prababičky Erny k První republice byl odmítavý, čemuž napovídá i jeden zajímavý fakt – v roce 1925 byl její strýc Alois Paloch v Petřkovicích policií zadržen a následně proti němu bylo vedeno trestní řízení za veřejný zpěv písně Die Wacht am Rhein.
pokračování
Napsat komentář