Unex – specialista na bagry a rýpadla

autor: ing. Bedřich Hájek

Krátce po osvobození Československa od německé okupace se začalo s obnovou a výstavbou národního hospodářství. Dvouletka v letech 1947-48 měla za úkol obnovit výrobu na předválečnou úroveň. První pětiletka 1949-1953 měla již zvýšit průmyslovou produkci proti roku 1948 o 57%. Na tomto růstu se již podílely i Uničovské strojírny. Dosažení tak vysokého tempa zvýšení výroby bylo zapotřebí nejen provést rekonstrukce a rozšíření stávajících podniků, ale také postavit závody nové. Při rozhodování o stavbách nových závodů se přihlíželo, mimo jiné i k tomu, aby se výstavbou zvýšilo zprůmyslnění méně vyvinutých oblastí republiky. Takovou oblastí byla tehdy severní Morava a proto se pozornost zodpovědných orgánů obrátila na náš kraj. Část výstavby strojírenských podniků měly na starosti Škodovy závody v Plzni. Odtud byli vysláni pracovníci, aby našli a po všech stránkáchprozkoumali vhodné místo, kde by bylo možné strojírenský podnik postavit.
Dne 1. listopadu 1947 přijeli do Uničova ing. Dr. František Záruba, místoředitel Škodových závodů, Oldřich Zahrádka, Vedoucí výstavby a člen podnikové rady Škodových závodů Jan Gott. Předtím navštívili i jiná místana Moravě. Prohlédli si okolí Uničova a nejvhodnější se jim jevily prostory u Brníčka. Večer sesešli v hotelu Národní dům s představiteli města, s kterými o možnostech výstavby jednali. Z uničovské strany se jednání zůčastnili:
Rudolf Hošek, předseda MNV a ředitel měšťanské koly
Josef Pokorný, místopředseda MNV a ředitel gymnázia
František Pytela, průmyslový referent MNV
Josef Marek z úřadu ochrany práce
Ing. Jan Vojta, za odborovou radu, správce lihovaru a
Přemek Dostál, městký stavitel.

Účastníci porady se schodli, že výstavba podniku na vyhlédntých pozemcích u Brníčka by byla vhodná, poněvadž ve městě a okolí jsou rezervy pracovních sil, vhodné, i když provizorní ubytovací možnosti pracovníků na výstavbě, možnost získání pozemků bez větších potíží a další příznivé podmínky pro výstavbu.
Tento záměr však nestačil k tomu, aby se výstavba uskutečnila. Proto se plzenští zástupci rozjeli do Brna na zemský národní výbor, aby získali další potřebné informace pro svoje konečné stanovisko. Zemský nár. výbor se také vyslovil příznivě ke stavbě strojírenského závodu na severní Moravě. Příslušní referenti předali plzeňským zástupcům podklady s důležitými informacemi pro stavbu. Doporučovali severní Moravu také proto, že zde docházelo k útlumu textilní výroby, dosud převládajícího průmyslového odvětví a tím i k vylidnění tohoto kraje, protože lidé si museli hledat práci jinde. Ještě se obrátili na Vysoké učení technické v Brně o posouzení geologických a vodních poměrů severní Moravy.
——–

14

Na základě všech těchto získaných informací a průzkumu pozemků u Brníčka předložil Ing. Dr. F. Záruba cestovní zprávy ředitelství Škodových závodů (tehdy ve kterých doporučovali postavení strojírenského závodu v Uničově. Jako hlavní důvody uvedli:

1. Vhodná konfigurace terénu – malé zemní přesuny,
2. závod bude stát na půdě získané konfiskací, takže mohou být současní hospodáři odškodněni jinými kogoje
3. závod se dá snadno připojit na silniční a železniční skládání na st
   
4. závod se dá v budoucnu vhodně zapojit na uvažovaný Labe-Odra-Dunaj,
5. Hlavní vedení 110 000 V prochází blízko Uničova
6. spodní voda je hluboko a půda je únosná,
7. část pracovních sil 1000 2000 je v místě a okolí,
8. dobrá hospodářská základna,
9. surovinové zdroje (hutě, válcovny) jsou nedaleko (03:5ilo „Stas oblast).
   
   

Z těchto argumentů se uplatnily a obstály všechny kromě průplavu Labe-Odra-Dunaj, který je ještě dnes, po více než 80-ti letech, stále v nedohlednu. O tomto významném vodním díle voul uvažoval již v roce 1652 císař Ferdinad III.
Pro výstavbu závodu bylo zpočátku zabráno 160 ha velmi úrodné půdy na jižním okraji oblasti zvané Zlaté návrší. Tehdy však bylo pro národní hospodářství přednější postavit na ní závod, než ji využít pro zemědělství. Za převzatou půdu se muselo uživatelům zaplatit. Stavět se začalo před sklizní řepy. Muselo se zaplatit za její ztrátu včetně vynaložených hnojiv atd. První záměry s výstavbou byly veliké. Mělo se stavit víc hal, než jich dnes stojí. Pamětníci uvádějí, že se mluvilo dokonce o přestěhování některých provozů Škodových závodů z Plzně do Uničova. Dál od západních hranic. Brzy se však začalo uvažovat mnohem střízlivěji. Dnes zabírá podnik plochu 95 ha. Mezi halami a budovami v podniku jsou poměrně velké plochy volné půdy. Tam, kde je to vhodné, jsou obhospodařovány.
Podnikové ředitelství Škodových závodů na základě dope ručení svých pracovníků jednalo se všemi kompetentními čini s konečným výsledkem, že závod bude postaven v Uničově. Pro zpracovala Kovoprojekta, projekční organizace ministerstva kého strojírenství. Všechny nutné přípravy a projekty byly: těny ve velmi krátké době, již 13. září 1948 byly zahájeny stavební práce.

Ve stavebním deníku na straně 1 je zapsáno: „Výstavba závodu H1 v Uničov u Olomouce.

Zadáv. dopis č. 25 z 25. 9. 1948. Provádí: Československé stavební závody, 456 Prostějov, stavební skupina 4210.
Pondělí 13. září 1948
Počasí: jasno
Pracovní doba: 7.00 19.00 Zaměstnání: 1 polír, 2 zedníci, 1 tesař, 2 betonáři, 1 pomocn dělník

15

Pracovní výkon: příprava a nakládání inventáře a boudy – dovoz skládání na staveništi příiprava na ubytování dělníků v baráku v cihelně.

Stavební hmoty: dovezeno 20 kg hřebíků, 0,4 m² hranolů, 110 m² lepenky stroje v provozu: 1 auto 10 tun, 1 osobní aute (oba benzín)
zaangažovaný p. škodovy závody: Zák, razítko vštěva: stavitel Protivanský a ČSSZ 456 PV: podpis nečitelný, razítko
Stránku projekční a technologickou mělo na starosti oddělení Škodových závodů „Výstavba závod“, stavební konstrukce řešilo „Stavební oddělení“, ocelové konstrukce a jeřáby „Mostárna“.

Jako první objekt se stavěla hala 1, tehdy zvaná „Rotavská“, poněvadž byla v Rotavě demontována, upravena pro potřeby uničovského závodu a zde postavena, aby se urychlila výroba. Je to dvoulodní objekt s přístavkem a čtyřpodlažní budovou.

Do roku 1960 bylo v Československu postaveno (od roku 1948) 42 strojírenských závodů, dalších 40 bylo rekonstruováno a rozšířeno. Strojírenství se stalo největším průmyslovým evzatou p už nebude mít takovou rozhodující úlohu. odvětvím a podílelo se na celkové průmyslové výrobě 33,7%. Dnes se musí řešit změny struktury průmyslu. Těžké strojírenství už nebude mít takovou rozhodující úlohu.

První pracovníci

Vedoucí a řídící kádry pro výstavbu a později i pro výrobu přišly ze Škodových závodů. V Uničově byla zřízena kancelář Škodových závodů ve 2. poschodí radnice. Jako první pracovník nastoupil do této kanceláře Josef Hartmann z Prahy.
S dalšími pracovníky přišel z Plzně i vedoucí kanceláře ing. Dr. František Záruba na počátku roku 1949. Jeho spolupracovníci byli Květoslav Žák, přišel z pražského ředitelství, Josef Šír, ing. Vladislav Zapletal, ing. Zdeněk Karel ze Slaného, ing. Sojka z Prahy, Josef Dvorčík z Prahy, JosefLenota, František Smaha z Plzně (po odchodu ing. Dr. Záruby převzal vedení kanceláře) a další.
Při výstavbě nešlo vše hladce. Ani spolupráce s národním výborem v počátcích nebyla bez vad. V Uničově byl tehdy nejdůležitějším podnikem cukrovar. Jeho vedení mělo určité obavy z konkurence budoucího velkého závodu a to se někdy nedobře projevovalo ve spolupráci pracovníků kanceláře s národním výborem. Také úřad ochrany práce nezískal včas potřebné pracovní síly a pracovníci Čs. stavebních závodů se museli denně dopravovat z Prostějova autobusem s vlekem.
Montáž haly 1 vedl Jaroslav Merz z Plzně, montéři byli: Rostislav Svoboda, Jan Nečesaný, Leopold Navrátil, Ladislav Malošík, Zdeněk Vojáček, Oldřich Brodák, Zdeněk Škarpíček, Josef Brada a další. Po dokončení haly 1 byla 29. dubna1950 zahájena výroba. Slavnostní zahájení se konalo v jídelně této haly. Kapela složená z našich učňů, která přijela z Hradce Králové, zahrála státní hymnu, uničovští pionýři poslali blahopřejný dopis.
Vyráběly se zde ocelové konstrukce a rámy mechanických rýpadel E 25 a P 23(parní). Vedoucím provozu se stal ing. František Tomsíček z Plzně. Přišel do Uničova 9.2.1950 spolu s dalšími odbornými dílenskými a administrativními pracovníky. Dále přišlo z Plzně 20 zámečníků, 2 zám. opraváři, 2 paliči, 3 vazači a jeřábníci, 5 kovářů 4 nýtaři, 2 hoblíři, 16 elektrosvářečů. K nim přibyli další pracovníci z Uničova a okolí, kteří se zaškolili do potřebných profesí v Plzni. To byli první pracovníci, kteří zahájili výrobu v hale 1. Po nich přišli ještě další. Byli mezi nimi i pracovníci se zaměřením ekonomickým. O ekonomiku vznikajícího závodu se od samého začátku staral Jindřich Larva, Ekonom plzeňské strojírny, který také zaučoval nové pracovníky z Uničova.

17
Pracovníky, kteří přišli budovat nový závod bylo nutné někde ubytovat, stravovat a na pracoviště, vzdálenéod města asi 3km, dopravovat. pro ubytované byla získána budova zrušené nemocnice. byla od nár. výboru koupena v roce 1949 za 1 404 490,- Kčs. V ní byla zřízena i závodní kuchyně.
Dnes je zde od roku 1963 poliklinika.(byla to první poliklinika v olomouckém okrese). Za budovou byly postaveny ještě tři dřevěné deltabaráky pro ubytování pracovníků strojíren. Internát z bývalé nemocnice nestačil ubytovat všechny nové pracovníky. Proto další byl zřízen v Litovelské ulici v budověpodniku Panar, která byla získána převodem majetku. Část budovy musela být pro dezolátní stav zbourána. Na jařeroku 1950 se mohli do ní zaměstnanci nastěhovat. Dnes je v této budově internát střední průmyslové školy. Další ubytovna byla na Masarykově náměstí v budově dnešní lidové školy umění. Byla také získána převodem od Komunálního podniku MNV v roce 1951. Později sloužila závodnímu klubu ROH. Ve všech těchto internátech bydleli svobodní muži. Svobodné ženy bydleli v podnájmech v soukromí. Až se postavily v letech 1952 a 1953 svobodárny u bývalé plynárny, tak se bydlení i svobodných žen zlepšilo. Ještě další ubytovací kapacity se získaly v budově bývalého dětského domova v Olomoucké ulici.
Doprava pracovníků do zaměstnání se zajišťovala převážně autobusy. Železniční zastávka u brány budovaného podniku byla zřízena v roce 1950, čekárna byla v dřevěném deltabaráku. Hodně pracovníků přijíždělo vlakem. Někteří chodili pěšky a na kole přes park. (někdy se zastávkou v místní hospůdce známé jako „čtyřka“). Když pršelo, bylo bláto, protože chodník nebyl pokryt asfaltem, jako dnes a také nebyl tak rovný. Byly na něm „muldy“ zpestřující jízdu na kole. Upraven a pokrat asfaltem byl až v r.1969. Autobusová doprava byla brzy rozšířena do všech okolních obcích, kam nebylo možno dostat se vlakem. S dopravou do Uničova bývaly někdy potíže. Autobusů přijelo málo, hodně zaměstnanců zůstalona zastávkách a čekalo až přijedou další autobusy. Občas přišli i pozdě do práce.
Již v r. 1949 se začalo ve městě s výstavbou obytných domů a na katastru Troubelic pod lesem Kárníkem se zahájila výstavba 50 rod. domků. První rod. donky pro zaměstnance strojíren byly postaveny za bývalou plynárnou směrem k Šibeníku. Bylo jich postaveno pět a stojí kolmo k dnešní Dukelské ulici. Tehdy se však této vznikající ulici říkalo „Plzeňská“. Dnes se na počest Plzně a Plzeňáků, kteří přišli do Uničova budovat Unex, se nazývá Plzeňská – ulice odbočující k autobusovému nádraží.
V době počátků výýstavby uničovského sídliště a ještě nějakou dobu později nebylo bydlení v nových domech nikak radostné. Mezi bloky nebyly cesty a chdníky, bláto bylo běžným průvodcem jejich obyvatel. Pitná voda za studny mezi 2. a 3. blokem byla nevalná, rezavá. Byly to pionýrské doby prvních obyvatel sídliště. První etapa kanalizace byla zahájena v r. 1951 a rovněž tak stavba skupinového vodovodu. Prodejna potravin na Fučíkově náměstí byla zřízena až v roce 1956.

18.
Do té doby nakupovalo v malých prodejnách na různých místech nebo ve starém městě. Dnes je situace jiná. Málokdo z těch, ktí se přistěhovali později uvěří, že první obyvatelé sídliště obouvali gumové holinky, když po dešti vycházeli z domu. Na sídlišti již žije větší část uničovských občanů. Občanská vybavenost sídliště však stále neodpovídá jeho rozsahu.
Padesát montovatelných rodinných domků v Troubelicích – sídlišti bylo dovezeno z Rakouska (jako reparace). V Rakousku sloužily domky jako hájovny. Připravovala se i druhá etapa výstavby, mělo tam stát dalších 80 domků. Kanalizace a základy cest pro tuto druhou etapu byly provedeny, už k ní však nedošlo a vybudované inženýrské sítě dnes pokrývají pole JZD. Domky jsou dřevěné, obložené heraklitem a thermohobrovou izolační vložkou. Později získali obyvatelé tyto domky koupí do vlastnictví. Přibylo k nim asi 10 dalších domků.
Trvalo nějakou dobu, než byla u sídliště zřízena železniční zastávka. Tu si postavili obyvatelé sídliště svépomocí za podpory podniku. Zastávka byla slavnostně otevřena v září 1956 při příjezdu prvního vlaku ranní směny. Čtyřikrát byla stavba zastávky železnicí zamítnuta, nakonec k její výstavbě napomohl náčelník Střední dráhy v Olomouci Šuba. Dráha se však, ale chovala k zastávce macešsky. Když například přivezl nákladní vlak škváru, muselo se zaplatit 600 Kčs za mimořádné zastavení vlaku.

DALŠÍ VÝSTAVBA

Již v následujícím roce po zahájení výroby v hale 1 byla v r. 1951 dokončena hala 2 a v červenci v ní zahájena výroba. Tato hala je podstatně větší, má 7 podélných a 2 příčné lodě a je vybavena výrobním zařízením na výrobu těžkých výrobků. Její součástí je sociální a správní budova. Patří k ní také venkovní sklad neděleného válcovaného materiálu.
Výstavby podniku postupovala rychle. V polovině r. 1952 byla dokončena hala 3 s konstručními a technickými parametry stejnými jako hala 2 v zrcadlovém umístění. Také za halou 3 byl vybudován venkovní sklad válcovaného materiálu. pořizovací cena byla o 6 mil. vyšší u haly 2. Železné konstrukce haly 2 a3 a také nádvorních jeřábů stavěl dílnovedoucí montérů plzeňák Hokeš se svými spolupracovníky.
Lopatková rýpadla, jeřáby a kolesová rýpadla, které byly hlavními výrobky výrobního programu posniku, spotřebovaly velké množství ocelových odlitků, které se musely dovážet od vzdálených dodavatelů. Tento nákup a doprava zatěžovaly příliš ekonomiku podniku , nehledíc k často špatné dodavatelské morálce. Proto se brzy začalo uvažovat o výstavbě slévárny oceli.
O výstavbu slévárny měly zájem i Moravské slévárny v Olomouci, které ji chtěly postavit v Holici. byla by však o 70 mil. Kčs dražší v důsledku doprovodných investica krome toho by se větší část výroby musela dodávat jiným podnikům. Ve prospěch Uničovských strojíren správně rozhodly ekonomické podmínky. V r. 1957 byl vypracován a schválen projektový úkol na výstavbu slévárny oceli o kapacitě 30 tis. tun ročně. Stavba byla zahájena 14.4.1959 a ukončena ve dvou etapách v září 1964. Na stavbě se podílelo několik podniků. Mezi nimi byly i Uničovské strojírny jako dodatel ocelových konstrukcí (3800 tun ) a všech mostových jeřábů. Stavba stála 207 mil. Kčs. Vprvním roce výstavby se mělo prostavět 9 mil. Kčs. Prostavělo se jen 6,6 mil. Kčs. Uničovské strojírny samy nedodaly ocel. konstrukce za 1?8 mil. Kčs.
Ještě v r. 1960 byl z rozhodnutí ministerstva těžkého strojírenství vypracován dodatek k projektu na zvýšení kapacity na 33 tis. tun odlitků bez zvýšení investičních nákladů. Této kapacity se nedosáhlo, naopak po skončení zkušebního provozu byla stanovena roční kapacita 24,5 tis. tun ročně.
Důležitou součástí slévárny ocelolitiny je modelárna. Její stavba byla dokončena v r. 1963 a sklad modelů v r. 1964.
Velká část výrobků, které se v podniku vyrobí, se montují až na místě pracovního nasazení. Jde především o kolesová rýpadla, dříve to byly i jeřáby, dále velká lopatková rýpadla a lopatková rýpadla dodávaná do zahraničí. Montážní pracoviště jsou roztroušena na mnoha místech v ČSSR i v zahraničí.

20.
Montážní provoz byl zřízen v roce 1958. Svoji administrativni budovu dostal až v roce 1974, jsou v ní umístěna některá te chnická pracoviště, jídelna a sklady. Provizorní kancelátskou budovu měli montéři již v roce 1948. Pro montáž prototypu ko lesového rýpadla KU 800 bylo zřízeno venkovní montážní pra-coviště v roce 1967 vedle haly 2 a napojeno na podnikovou vlečku.
Při začátcích výstavby podniku byly investiční prostřed ky směrovány především do výstavby výrobních ploch. né provozy, sklady, zdravotní středisko a podobné budovy ne bylo dost prostředků. Proto se musela pomocná pracoviště umis tovat do výrobních hal, sklady byly na mnoha místech a v provi zorních budovách. Částečně se tato nepřízniva situace řešila po stavením haly pomocných provozů, která byla dokončena v roce 1969. Jsou v ní umistěny prototypová dílna technického rozvoje, centrální příprava materiálu a pracoviště gnerálních oprav. Hala má svoji sociální a správní část, stála 17,4 mil. Kčs. pomoc
Další zlepšení, pokud jde o využití výrobních ploch, na stalo výstavbou lehké haly. Stavba trvala dva roky, byla do končena v roce 1981. Má čtyřpodlažní sociální administrativní přístavek. Je v ní umístěna lehká obrobna, nářadovna, elektro dílna, energoprovoz, pracoviště středního odborného učiliště a podniková svářečská škola. Kromě toho jsou v přístavku umístě ny šatny, jídelna, sociální zařízení, měrové středisko a kan celáře. Stála 25,9 mil. Kčs včetně sociálního přístavku.
Původní acetylénová stanice byla v prostoru dnešní modelárny. Byly v ní dva nízkotlaké zásuvkové vyvíječe,a jejich výkon byl 45 m/hod. V roce 1953 se vyrobilo 36 tis.m acetylénu. V ro ce 1960 byla uvedena do provozu nová acetylénová stanice s dvě ma vysokotlakými vyvíječį, ke kterým přibyl v roce 1975 další. Mají celkový výkon 135 m/hod. V roce 1988 se vyrobilo 128 tis. acetylénu.
3 Kyslíkárna byla postavena až v roce 1962, na výkon 100 m/hod. Do té doby se kyslík dovážel do podniku od různých výrobců z několika míst republiky. Jezdilo se nákladními auty pro kyslík až na východní Slovensko, do Plzně a když ho tam řidiči nedostali, pokračovali do Mostu. Pro ekonomiku podniku, který potřebuje kyslíku mnoho, bylo velmi nutné mít vlastní kyslíkárnu. Zásobování pracovišt kyslíkem přešlo postupně z láhví na centrální rozvod. V roce 1963 do slévárny a haly 1, v roce 1965 do haly 2 a montážního provozu, v roce 1969 do haly pomocných provozů, 1981 do lehké haly. Od 1. 1. 1988 byl provoz kyslíkárny zastaven. Podnik odebírá nyní kapalný kyslík z Techno plynu. Skladuje se ve třech nových zásobnících a přijde podnik levněji.
Pitnou vodu získává podnik z vlastních zdrojů. Od roku 1949 ji čerpá z 62 m hluboké artéské studny. Podzemní vodojem. má obsah 500 m. V letech 1962 1963 byl dobudován další vo dojem o obsahu 1000 m. Počáteční vydatnost studny byla 25 1/ sec., nyní klesá, ačkoliv spotřeba pitné vody vzrůstá. V roce 1953 se spotřebovalo 237 tis. m vody, v roce 1988 už 498 tis m3

21.
Po dlouholetém prosazování výstavby zdravotního střediska se konečně v roce 1984 dokončila stavby jeho budovy. Objekt stál 9 mil. Kčs. Je v něm soustředěna veškerá hlavní lékařská péče, biochemická laboratoř, rehabilitační oddělení, výdejna léků.
Pro výrobní činnost podniku jsou důležité nejen velké stavby, ale i další nezbytná zařízení, bez kterých se výrobce neobejde. Výroba potřebuje elektrickou energii, teplo, stlačený vzduch, acetylen, kyslík, vodu. K zajištění těchto zdrojů bylo nutné budovat další zařízení k jejich výrobě nebo je dová žet od jiných výrobců. Elektrický proud byl dodáván zpočátku jednou linkou 22 kV do rozvodny 3 na hale 2. Později v roce 1951 à 1952 byly postupně uvedeny do provozu další rozvodny a v ro ce 1963, 1969 a 1970 ještě další. Tomu předcházela nová vstupní stanice 22 kV v roce 1963. V roce 1953 činila spotřeba elektric ké energie 4405 MWh, dnes je cca 64 tis. MWh, z toho 10 až 14 tis. MWh si vyrobí podnik ve vlastní elektrárně. Ta byla uvede na do provozu v roce 1958. Jako první ústřední zdroj tepla pro vytápění podniku sloužila lokomobila, která stala blizko haly 2. Již před zahájením topné sezony 1952/53 stála kotelna se dvěma kotli o výkonu 34,5 t páry za hodinu. V roce 1953 vytápěla prostor 920 tis.m a spo třebovala 10 tis. tun uhlí. Dnes se vytápí obestavěný prostor 1900 tis. m a spotřebuje se k tomu cca 46 tis. tun uhlí za rok. Horkovody pro halu 1, 2, 3 byly postaveny v roce 1952, pro slé várnu, halu pomocných provozů a modelárnu v roce 1963. Pro ilustraci k energetickému hospodářství je možno uvést po volené spotřeby energií v roce 1978: 11 300 m svítiplynu, 50 500 tis . kWh elektrické energie ze sítě, 15 500 kWh z vlast ní elektrárny, 50 200 tun prachového a hnědého uhlí, 700 tun
koksu, 300 tun lehkého topného oleje.
První kompresorová stanice byla v přístavku haly 1. Měla dva pístové kompresory o výkonu 1950 m³/hod. V roce 1961 byla uvedena do provozu nová kompresorová stanice s pěti kom presory, ke kterým přibyl v roce 1977 další. Výkon jejich je přes 10 tis. m/hod. stlačeného vzduchu.

22.
Užitková voda se odebírala od roku z Oskavy, na které podnik zřídil čerpací stanici o výkonu 15l/sec.
Od r.1963 využíval podnik svítiplyn, který byl zaveden nejdříve do slévárny a v r. 1967 do haly 1. V souvislosti se záměnou svítiplynu za zemní plyn v r. 1982 byla v r. 1984 provedena rekonstrukce strojního zar. regulační stanice a rozvod rozšířendo haly 2, 3 a lehké haly.
Čistírnu odpadních vod postavil podnik v r. 1952, byla to biologická čistírna o kapacitě 400 tis. m3/rok.. V témže roce byl uveden do provozu hlavní kanalizační sběrač. Od 1.1. 1982 je v provozu třetí biologický filtr.
Na výstavbu ústředního skladu nebylo při zahájení výstavby v podniku pamatováno. Nepodařilo se ani během dostavby prosadit do investičních plánů postavení takového skladovacího prostoru, který by vyhovoval potřebám podniku. V různých etapách výstavby byly postaveny jednotlivé budovy, určené ke skladování, takže dnes např. materiál a subdodávky patřící odboru zásobování, jsou skladovány na 18ti místech. V počátkuse využívaly ke skladování objekty, které byly postaveny jako zařízení staveniště. Podnik je odkoupil od stavebních organizací. Byly to deltabaráky č.1 a 2 z r. 1948, z nich deltabarák č.1 vyhořel v roce 1987, druhý slouží ještě dnes pro skladování karbidu. Sklad strojů z roku 1950 také slouží doposud, a to jako hlavní sklad zásobování.
Většina skladovacích ploch odboru zásobování byla nezastřešena bez stálích zvedacích zařízení. To ovšem mělo a dosud má nepříznivý vliv na hospodaření podniku. Nedostatečně chráněný materiál a subdodávky před povětrnostními vlivy se musel před odevzdáním výrobě upravovat. Například v roce 1957 se zaplatilo Leninovým závodům v Plzni za opravu elektropřístrojů pro sovětské 75ti tunové jeřáby skladované venku 108 tis. Kčs. A to nebyl ojedinělý případ. Více práce s odstraňováním rzi ubíraly výrobní kapacity a zvyšovaly náklady.
Situace se pomalu zlepšovala výstavbou jednotlivých krytých ploch na různých místech. Sklad hutního materiálu byl postaven v r. 1949. Sklad řeziva v r. 1962 při stavbě modelárny, sklad hořlavin v r. 1953, sklad strojních subdodávek v r. 1971, sklad umelých hmot a gumy v r. 1982, sklad tech. plynů a kanc. potřeb v r. 1958, sklad ocelových lan a elektro kabelů v r. 1978 atd. To jsou sklady zásobování.
Podobně byly postaveny sklady, pomocných provozů, investic aj. Lepší situace je se skladymetalurgického provozu.
Skladové hospodářství podniku je decentralizováno do 47 skladovacích míst. V oblasti zásobování na 18ti místech, odbytu na 6ti, metalurgické na 11, obslužné a pomocné provozy mají sklady na 12ti místech. V r. 1988 byla zahájena výstavba skladu nafty, na kterých naváže později rozšířený sklad hořlavin.

23.
Uničovské strojírny stále myslí na výstavbu ústředního skladu materiálu. Škoda, že nebyl postaven hned v počátcích, v současné době je situace pro jeho stavbu ještě méně příznivá.
Ještě před zahájením výroby bylo nutno obstarat potřebné stroje, zařízení a nástroj. Hlavní část prvního strojního vybavení byla převezena z Plzně, odtud bylo převzato 118 různých obráběcích strojů, 16 tvářecích strojů tvořily menší stroje (soustruhy, frézky, brusky, ozubárenské stroje). S nimi však byly instalovány i unikátnější stroje např. karusel K 2500, horizontky, hoblovky, EUSTACHIO, soustruh S 2100 a karusel K5000. Tyto stroje odpovídaly tehdejšímu výrobnímu programu. Další stroje byly pořizovány postupně v souladu s pokračující výstavbou podniku a přibývajícím výrobním programem.
Se slévárnou se strojírenský park rozšířil o slévárenské zařízení, kterým byly 4 ocelářské pece (1 elektrická indukční, a 3 elektrické obloukové) 4 žíhací pece a 27 dřevoobráběcích strojů v modelárně.
V roce 1953, kdy se podnik osamostatnil, měl strojový park v hodnotě 84 mil Kčs (v pořizovacích cenách), které představovalo 441 obráběcích a 28 tvářecích strojů. Pořizovací cena strojů a zařízení o 10let později činila již 152 mil. Kčs.
Když byla do výrobního programu zařazena kolesová rýpadla, zejména KU 300 a KU 800, bylo nutno pořídit další unikátní stroje. Např. v r. 1966 karuselové pracoviště SKSJ 1 (průměr obrábění 11,5 m), v roce 1967 se v provoze 2 instalovaly tři horizontky (max. rozjezd 22,8 m apod.
Výroba hydraulických lopatkových rýpadel si vynutila v provoze 3 pořízení ozubárenského stroje SH 180 v r. 1965, dvou brusek na ozubení ZSTZ 800×14 v r. 1970 a 1972, hrotové brusky BUA63/3000 v r. 1970.
Postupně se rozšiřoval strojní park i ve slévárně. V r. 1976 to byla úpravna písku pro formování SIMPSON, formovací linka TeLLUs v r. 1975 s formovacími stroji Malcus, které byly v letech 1983-85 nahrazeny stroji Fotomat. Ze Švýcarska byly dodány v r. 1983 3 obráběcí jednotky NC CORONEX na apretaci odlitků. V r. 1985 se zlikvidovala el. pec Siemens a nahradila indukční pecí ISTOL, která byla dána do provozu během r. 1989.
První numericky řízený stroj v podniku – karusel SKJ10 ANC, byl nainstalovánv r. 1971 v provozu 3 , v letech 73-75 numerická horizontka a 3 vrtačky VRS-NC, kromě dalšího rozšíření strojního parku. V provoze 2 byla v r. 1978 dána do provozu horizontka W 2000. V následujícím roce byla obnovena odvalovací frézka na ozubení ZFWZ 8000×40, v roce1980 byl dodán numerický karusel SKJ 32-63NC, těžký soustruh SUT200 v r. 1983 aj.

24.
Když byla v roce 1984 zahájena výroba nového kolesového rýpadla K 2000, bylo nutno koupit, kromě jiných strojů, kalící středofrekvenční zařízení od firmy ELLIN-UNION z Rakouska.
V poslední době se část klasických strojů v provoze 3 nahrazuje numericky řízenými stroji. Celkový počet těchto strojů dosáhl v r. 1988 27 kusů (včetně pálících strojů. Pracovních strojů a zařízení (tř. 4) bylo 1650 a všech strojů a zařízení (tř. 3-7) 5061. Jejich pořizovací cena ke konci roku 1988 činila 711 mil. Kčs.
V podniku je 54 jeřábových drah s délkou kolejnic 12 km.

25.
ŽIVOTNÍ PROSTŘEDÍ
Teprve v poslední době si lidstvo uvědomuje, jaké škody si způsobilo rychlým rozmachem techniky, která na jedné straně možnuje bohatý a pohodlný život, avšak na druhé straně musí za její vymoženosti platit příliš vysokou dan ve zhoršování Zivotního prostředí. Mnoho se píše a mluví o tom, co se musí rychle udělat, aby život na Zemi byl v tomto směru přijatel ný, ale málo se zatím pro to vykonává. Ještě se dá vzduch dychat a voda pit, ozonová vrstva ještě chrání živé tvory. Asi proto jde všechno pamalu a také proto, že není dost pro středků na dostatečnou ochranu životního prostředí.
Když se začalo s výstavbou podniku, tehdy ještě nebyla situace v životním prostředí tak závažná, jako dnes. Projekt pamatoval na biologickou čistírnu odpadních vod, v halách bylo zavedeno klimatizační a odsávací zařízení. To však byla běžná opatření, která odpovídala tehdejšímu stavu životního prostředí. Když se později stavěla slévárna i ta měla být na pojena na vlastní čistírnu odpadních vod. Někdo odsouhlasil, aby v rámci úspor nebyla postavena. Ještě dnes na to doplácíme, protože dosud není vyřešena otázka čištění zvodně lých kalů a odpadních vod ze slévárny. Teprve projekční příprava počítá s jejich likvidací kalolisem.
Opatření na ochranu životního prostředí uskutečněná při výstavbě podniku svojí kapacitou dostačovala. Avšak podnik rostl a zařízení zastarala a opotřebovala se. Je nutno je na hrazovat a navíc další pořizovat, protože dochází k vyšší pro dukci odpadů znečištujících ovzduší, vodu a půdu. Stále větší část investičních prostředků bude směřovat na budování těchto zařízení.
Významným činitelem pro zlepšení ovzduší je rozhodnutí převést kotelnu, hlavního znečištovatele ovzduší v Uničovských strojírnách, postupně na plynné palivo zemní plyn. V druhé polovině roku 1990 bude pod kotlem K 1 hořet zemní plyn. Druhý kotel bude plynofikován v letech 1993- 1994. Zcela se tím vyloučí produkce pevných zbytků spalování a sníží se plynné škodliviny. Pro čištění odpadních vod slouží čistírna, která však je již zastaralá a kapacitně nedostačuje. Dobře slouží deemulgační stanice, která rozráží odmašlovací lázně a řezné emulze. Odloučené ropné produkty se vraceji Benzině. V kompresorové stanici se bude instalovat odolejovací zařízení a lapač ropných produktů, stejně tak u mycí rampy automobilů a čistírny odpadních vod. Již delší dobu se provádí v podniku hydrogeologický průzkum pod zemních vod. Výsledky ukázaly na nedostatky ve skladování rop ných látek (již byla zahájena stavba skladu nafty).

26.
Tuhý odpad, který nelze prodávat Sběrným surovinám, nebo Kovošrotu se musí vozit na skládku v Pasece a Dolní Sukolomi. Jejich kapacita bude brzy vyčerpána a zatím není vyřešen odvoz odpadu na jiné místo. Z toxických odpadů vzniká v Uničovských strojírnách jen cementační prášek. Vozí se do chemického závodu v Hrušově, kde je likvidován.
Podnik nepouští ze zřetele ochranu životního prostředí. V rámci svých možností vynakládá hodně prostředků na jeho ochranu výstavbou potřebných zařízení. V budoucnu je plánováno, že ty to prostředky budou stále větší. Aby se źlepšila soustavná pozornost na tento závažný problém, byla v roce 1988 zřízena v podniku funkce podnikového ekologa (ing. V.Stánová).

27

VÝROBNÍ PROGRAM

Provoz lopatových rýpadel (provoz 3)

Prvními výrobky haly 1 byly ocelové konstrukce a rámy lopatových rýpadel E 25 a P 23. Hala 1 se později stala sou častí provozu 3, kde se již vyráběla tato lopatová rýpadla kompletní. Potom se začalo s rýpadlem D 500 podle dokumentace dovezené ze závodu K. J. Vorošila v Dubnici. Dále se zde vyro bil prototyp v Plzni zkonstruovaného půlkubíkového rýpadla D 0,5, které však až do sériové výroby neprošlo. To vše byly výrobky vyráběné podle cizí dokumentace.
První, podle vlastní dokumentace vyrobené, bylo lanové rypadlo 0 051 (1958) o objemu lopaty 0,5 m2. Mělo dobré technické parametry: podstatně nižší váhu než D 500, které nahradilo, a také vyšší výkon. Na druhé straně se při jeho sériové výrobě zaplatila daň, kterou platí méně zkušení konstruktéři. Objevily se konstrukční i výrobní nedostatky, jejich odstraňování působilo značné potíže ztrátou výrobní kapacity a v ekonomice podniku. Chyba se stala také v tom, že se bez náležitého ověření dodala do zahraničí, kde nepřispěla k dobrému zvuku škodováckého indiána, pod jehož známkou se vyvážela. Nebyla to všechno jen vina Uničovských strojíren, neboť na příkaz ministerstva těžkého strojírenství se výroba urychlila a rýpadlo nemohlo být dostatečně odzkoušeno. Hodně se jich vracelo do podniku, kde se musela opravovat.

Od D 051 byly odvozeny modernizované typy D 061, D 062 a 0 063, kterých se vyrobilo celkem 1600, z nichž větší část šla na export.
3 V roce 1957 bylo zkonstruováno rýpadlo D 301, s lopatou 3 m, ale vyrobily se jen 2 prototypy. Pracují do nes. Další lanová lopatová rýpadla, která se v Uničově vyráběla, byla Ry 151 a D 141. Byla to zmodernizovaná rýpadla převedená z ČKD Slaný v roce 1963.
V roce 1959 se vyrobí první rýpadlo E 301, které nahradí již zastaralý typ elektrického rýpadla E 25. Mělo sice stejnou váhu, ale výkon dvaapůlkrát vyš ší. E 301 se dále zlepšuje, vzniká E 302 a později osvědčené E 303. Těchto rýpadel bylo vyrobeno 1500 kusů, původních E 25 bylo vyrobeno 839 kusů. Tisící rýpadlo v součtu všech typů bylo vyrobeno v roce 1960. Deset let po zahájení výroby na hale 1.

Univerzální lopatové rýpadlo E 303 je určeno k zemnim pracím ve stavebnictví, na skrývkách, k těžbě průmyslových nerostů. Řízení rýpadla je elektropneumatické. Rýpadlo je poháněno třemi hlavními elektromotory. Elektrozařízení rýpadla se dodává podle přání odběratele pro napě. ti 380 V nebo 500 V. Instalovaný výkon elektro motorů se pohybuje od 200 do 260 kW podle jed notlivých pracovních zařízení. Přívodní napětí rýpadla může být nízké 380 V, popřípadě 500 V, nebo vysoké 6 000 V, popřípadě 10 400 V, kdy je rýpadlo vybaveno transformátorem. Průměrná hmotnost rýpadla s výškovým prac. za řízením je 118 Mg. (S drapákem nebo korečkem je průměrná hmotnost 102 Mg).
Stroj je možno vybavit podle únosnosti půdy tře mi druhy housenic o šířce 650 mm, 1000 mma 1 300 mm. Výškové lopatové zařízení s lanovým výsuvem lo paty může používat lopaty obsahu 3,4 m³, 4,5 m³ a 5 m³. Jako přídavné zařízení se dodává k rýpadlu: drapák obsahu 2,5 nebo 1,5 m³ s příhradovým výložníkem délky 20 až 25 m vlečný koreček obsahu 2,5 m³ - příhradový výložník 20 m
vlečný koreček obsahu 1,7 m³- příhradový výložník (20) až 25 m
vlečný koreček obsahu 1,2 m³ příhradový výložník (20) až 30 m

Novou cestu v oboru lopatových rýpadel nastoupily Uničovské strojírny v roce 1970, kdy byla zahájena výroba hydraulických lopatových rýpadel typu DH 101 na housenicovém podvozku. Tímto výrobkem se Uničovské strojírny zařadily mezi şvětové výrobce lopatových rýpadel střední kategorie. Zároveň se mezi světové výrobce zařadilo Československo, nebot jsme byli prvním výrobcem hydraulických lopatových rýpadel v zemích RVHP.

28.

s traktorovým podvozkem byl vyroben typ DH 102, ale bylo vyrobeno jen 11 kusů. Další typ DH 103 byl vyráběn v kooperac s jugoslávským podnikem 14. oktobar v Kruševaci. Jugoslávci vyráběli spodní část, Uničovské strojírny horní otočnou část a pracovní zařízení. Kooperace trvala do roku 1982, vyrobeno bylo 574 kusů.
V roce 1971 byla zahájena kooperace se západoněmeckou firmou Mannesmann-Demag, pro kterou se vyráběla jejich rýpadla B 406, B 410 a MC 66. Hlavním cílem kooperace bylo získání devizových prostředků na koupi vysokotlaké hydrauliky. V řade hydraulických rýpadel velikosti „4“, ke kterým patří DH 101, DH 102 a DH 103, byl ještě vyroben typ DH 411 a DH 421. Typ DH 411 (ověřovací série v roce 1979) byl vyroben zase v kooperaci s Jugoslávií, ale vyrobeny byly jen 2 prototypy. Teprve v roce 1983 se výroba obnovila (již bez kooperace) a celkem se jich pak vyrobilo do konce roku 1988 563 kusů. Ověřovací série DH 421 v roce 1987 a potom do konce roku 1988 bylo vyrobeno 59 kusů.
V roce 1972 byl zahájen vývoj rýpadel řady „6“. První vyrobené rýpadlo v této řadě bylo DH 611. Těch se však vyrobilo jen 47. Bylo inovováno na DH 621. V roce 1985 byla vyrobena varianta s elektrickým pohonem EH 621. DH 621 bylo vyrobeno do konce roku 1988 celkem 61, EH 621 zatím jen 5 kusů.
Samostatně se sleduje výroba registrovaných převodových skříní pro všechny typy rýpadel. Od roku 1960 do března 1989 se jich vyrobilo v provoze 3, provoze lopatových rýpadel, již 26 tisíc kusů.
Toto je výrobní program provozu lopatových rýpadel (provoz 3), který byl zřízen v roce 1953, po dokončení instalace strojů a zařízení a začlenění haly 1 do jeho působnosti. Výrobním programem byla a jsou lopatová rýpadla. Původní velká nepružná střediska byla rozdělena na menší s uzavřeným výrobním cyklem. Bylo vytvořeno 9 strojních, 3 montážní a 2 režijní střediska. V hale 1 jedno strojní a 1 režijní a 3 ruční pro výrobu svařenců. Dále je v hale 1 kalírna a kovárna. Nepokrývají však potřebu celého podniku.

Výroba vyžaduje značné nároky na tepelné zpracování, které musí být obstaráváno u cizích podniků často s velkými obtížemi. Zajištování této důležité ko perace je úkolem výrobně dispečerského odboru ve výrobním úseku spolu s dalšími kooperacemi, fizením provozů atd. Vedoucím odboru VDO byl od roku 1956 do roku 1987 Adolf Mencl, po něm na stoupil na krátkou dobu ing. Otto Nováček a od roku 1988 dosud je vedoucim ing. Zdeněk Hruška. Provoz 3 jako první v podniku začal uplatňovat vnitropodnikový chozrascot.

29

Výroba zboží v roce 1988 přestavovala částku 511 mil. Kčs, z toho náhradní díly 102 mil. Kčs. Základních prostředků má za 208 mil. Kčs Provoz ji splnil s 487 jednicovými pracovníky.
Některé stroje jsou až z roku 1951, na druhé straně má 24 numerických strojů.

Ve střediscích malých horizontek se velmi zlepšilo pracovní prostředí vyřešením třískového hospodářství. Kryté bunkry na třísky se zapustily do země, takže se snadno pracovišté uklidí po každé směně. Tato úprava byla provedena jako první v podniku v roce 1987.
Také na hale 1 se uskutečnilo významné opatření ke zlepšení pracovního prostředí. Dříve patřila skoro všechna střediska mezi riziková pracoviště. Proto tam byla velká fluktuace. Na podzim roku 1988 byly přestěhovány pálicí automaty do haly pomocných provozů, instalováno tryskací zařízení, nové ventilátory aj. Došlo ke stabilizaci a větší spokojenosti pracovníků.

Vedoucí provozu lopatových rýpadel

Počátek výroby rozbíhal Plzeňák Josef Bureš, obdobně jako v provoze 2. Po něm v roce 1954 se stal vedoucím Jan Kocourek do roku 1960. Pak to byl Vladimír Puhač po dobu dvou let. V roce 1963 nastoupil Zdeněk Doseděl, který tuto funkci zastával do roku 1972. Po něm přišel Karel Pávek do roku 1980. Od tohoto roku byl vedoucím Miroslav Kočnar až do 1. 7. 1989, kdy po něm převzal vedení provozu ing. Josef Dostál.

Prvním vedoucím haly 1 byl Bohuslav Vovsík do roku 1954, po něm Jan Švrčina d.t. do roku 1960, následoval Ladislav Ficek do roku 1967, krátkou dobu Sedláček, po něm Ferdinand Svozil do roku 1988, pak ing. Josef Dostál do 1. 7. 1989. Nyní vede halu 1 Jan Zpěvák.

30.
O výrobě rýpadel

Výroba v ČSR byla zahájena už v r. 1920 ve Škodových závodech. První rýpadlo s lopatou 2 m3 bylo dodáno na důl Hrabák v severočeské pánvi. Jinak u nás převládala rýpadla dovážená z Německa. Doma se jich vyrobilo jen několik kusů. Jedinou větší sérií bylo 35 elektrických rýpadel s obsahem lžíce 2,5 m3 pro Sovětský svaz v r. 1933. Do r. 1939 se u nás nevyrobilo ani 100 kusů. Za války přenesli okupanti výrobu k nám. Vyráběly se typy dieslových bagrů o velikosti lopat 1 m3 a 1,4 m3 v Plzni a ČKD Slaný. Za okupace se jich vyrobilo asi 200 kusů. Po válce přibyl k těmto dvěma výrobcům ještě jeden – v Dubnici, který vyráběl rýpadla o obsahu lžíce 0,5 m3.
Když potřeba v národním hospodářství vzrůstala, bylo rozhodnuto orientovat se na výrobu se lžící 0,5, 1, 1,6, 2,3, 4 a 7 m3. Byla rozdělena mezi tyto tři výrobce. Uničovské strojírny převzaly z Plzně malosériovou výrobu D500, E25 a P23.

O výrobu našich lopatkových rýpadel projevily zájem několikrát ZTS Matrin. Naposledy v r. 1980. Svůj požadavek odůvodnily tím, že by nám zbylo víc prostoru na výrobu kolesových rýpadel pro palivoenergetickou základnu. Stanovisko podniku bylo však zajímítavé, stejně tak generálního ředitelství Vítkovice v r. 1980.

pokračování: