Z knížky Tajemné příběhy ze Zlatohorska …. Josef Šmoldas
Za starých časů, pod Kamenným vrchem (kopec sv. Rocha) u Zlatých Hor, stávala malá dřevěnice, ve které žil chalupník se svou ženou Ernou. Říkali mu Jonas. Byl velký podivín. Koupil levně skalnatý pozemek kousek od chalupy, kterou před lety postavil a otevřel si tam malý lom. Po těžké práci chodil do hospody pod kopcem, aby spláchl kamenný prach; pokaždé se vracel domů zpitý pod obraz. Když někoho potkal, dotáhl ho k sobě domů, kde s ním hrál do rána kostky. Jednou když za ním zabouchly dveře hospody, uviděl od Miserichu přicházet tuláka. Ani ho moc zvát nemusel. Sotva usedli ke stolu, dali se do hry. Jonas byl zvyklý jenom vyhrávat, ale dnes neměl svůj den. Do půlnoci to ještě ušlo, po půlnoci mu došla trpělivost a nařkl protihráče, že švindluje, a už byl oheň na střeše. Netrvalo dlouho a byli v sobě. „Já ti dám, že hraji falešně! Ale abys neřekl: rozdáme si to ještě jednou.“ Posadili se znovu ke stolu a sáhli po kostkách. Vtom jako by Jonas uslyšel: „Prohraješ!“ „Nežvaň a hraj, nebo…!“ Tulák dotčeně vzhlédl: „Co na mne, ke všem čertům, hulákáš? Já přece mlčím jako ryba.“ Jonas se pátravě rozhlédl, ale kromě stínu od plápolající svíčky, připomínající čertí hlavu s rohy na stěně chalupy, nikde živá duše. „Prohraješ. Jedině, že bych ti pomohl… Stačí, přikývnout.“ Uslyšel znovu tichý hlas. Přikývl. Pustil se do hry a tentokrát vyhrál. „Měl jsem tedy pravdu, jsi prachsprostý podvodník.“ Vyskočil a vrhnul se na tuláka. Vtom se tmou rozlehl smích, dřevěnice se otřásla v základech, a než se kdo nadál, byli pohřbeni v sutinách.
Druhý den bylo z domku pod Kamenným vrchem jen zbořeniště. Uplynul nějaký čas, když se na Kamenném vrchu začalo objevovat bílé světlo, podobné ženské postavě. Jedno bylo jasné: má v tom prsty sám ďábel a světlo, to není nikdo jiný než chudák chalupníkova Erna. Když přišly Velikonoce, šla cestou okolo žena. Spěchala do kaple sv. Rocha na mši. Jak míjela ruiny pod Kamenným, zahlédla, jak se tam něco leskne. Nakoukne a vidí hrnec plný zlaťáků. Kde se vzala, u hrnce stojí průsvitná postava a ukazuje, aby šla za ní. Ženě se rozklepala kolena, obrátila se a utíkala pryč. Doma všechno vyprávěla. „Proč jsi s ní nešla? Něco určitě chtěla. A to jsem si myslel, že Jonas je úplný chudák a docela všechno v hospodě propil,“ brblal její muž, pak mávl rukou a pomyslel si: to by vtom byl čert, abych tomu nepřišel na kloub… A hned se vypravil na Kamenný vrch. Ale ať hledal, jak chtěl, nacházel jenom trámy a kameny. Po letech, kdy se už pomalu na celou událost zapomnělo, se v hostinci u Černé růže pod Kamenným vrchem sešli dva povozníci z Rejvízu, a vyslechli náhodou tento příběh. Domluvili se, že nic nenechají náhodě a hned se za pokladem vydají. Oči jim málem vypadly, když uviděli, jak z jedné části zbořeniště vychází světlo. Protáhli se dírou a ocitli se v tmavé chodbě. Pruh světla ozářil na udusané zemi dvě lidské kostry bez hlavy a vedle nich nůž. Užuž ho chtěli zvednout, když se ozvalo tiché zaúpění a nad kostlivci se objevilo bílé stvoření a vybízelo je k následování. „Hni sebou,“ strčil do kamaráda mladší z obou Rejvízáků. „Utéct, to můžeme vždycky.“ Tajuplná postava je vedla polorozbořenou chodbou. Ukázala do místnosti osvětlené loučí, kde u stolu seděli dva muži. Oblečení na nich vlálo, jako by pod ním ani těla neměli. Chlapíci se strachy rozklepali. Obrátili se, ale tajemné bílé stvoření bylo pryč. Tu umrlci zahořekovali a vztáhli k nim ruce. „Můj ty Bože, utíkejme!“ Jen to Rejvízák řekl, stáli na křížové cestě, celí vyplašení. Pohlédli ke Kamennému vrchu. Opíralo se do něho slunce a mezi temnými kmeny stromů se mihotalo cosi bílého. U Černé růže pak vyklopili, co je potkalo. Všichni jen vrtěli hlavami, jen hostinský řekl: „No zvrtali jste, co se dalo. Povídá se, že kdybyste se zeptali, proč tak lamentují, vysvobodili byste je z pekla a bílá paní by vás za to dovedla k pokladu. Ale tak nemáte nic než z ostudy kabát.“ Dnes, kousek pod kaplí sv. Rocha, v jednom místě, kterému se říká u oběšence, jsou ještě patrny základy toho domu a u nich se krčí rozeklaná stará jabloň. Jinak už nic nepřipomíná, co se tam kdysi dávno před lety odehrálo.
Napsat komentář