autor: Gaius Servilius Vespillo

Hřbitovní paranormálie III.

Do nového měsíce s novým deníčkem. Dnes vám napíšu o třetí a poslední příhodě, která by se dala při troše fantazie považovat za paranormální. Nebo možná je, kdo ví… Hlavní postavou tohoto příběhu je jistý obyvatel hřbitova, tedy ne dvounohý, ale čtyřnohý, a na rozdíl od ostatních na tom místě i živý a poměrně aktivní.

Stojím si za tím, že každý hřbitov má svou kočku. A pokud nesouhlasíte, je to tím, že ji buď přehlédnete nebo se prostě momentálně toulá někde jinde. Pravdou je, že je to host pro všechny majitele hrobů na dotyčném hřbitově nevítaný a odháněný jak žebrák s leprou. A každý vám řekne proč. Kočky totiž mají šestý a sedmý smysl. Jeden jim vnitřně říká, že k procházkám nejvíce lákají zrovna umyté hroby, a ještě nejlépe když je mokro a deštivo, takže žulové desky pak vypadají jak silnice vedle pole po řepné kampani a ten druhý napovídá, kde a jak pokládat kabely, když začne kočkám cukat pod ocasem ve výtrusníku. A opět zcela neomylně zamíří ke zrovna hrabičkami pečlivě upravenému hrobu s vysázenými maceškami, kde hrob pečlivě, s pílí zkušeného ženisty zaminuje.

Mít takový hrob, asi bych taky o takovou kočku přelomil hrábě, ale že nemám, jen se tomu směju, a každou kočku pohladím a pozdravím.

Ale teď už samotná příhoda. Ta se stala na hřbitově v Bohuňovicích asi před čtyřmi lety. Dostal jsem za úkol otevřít a připravit hrobku na pohřeb. Byla to mohutná hrobka z černé švédské žuly přímo u vchodu na hřbitov, nepochybně jedna z těch nejstarších. Na hrobce bylo krytí, a pod ním ještě několik desítek centimetrů hlíny, která se musela odkopat, abych se dostal dovnitř. Postavil jsem si tedy hned vedle bednění a pustil se do práce. A tu – kde se vzal, tu se vzal, objevil se veliký chlupatý rezavý kocour, který přišel kdoví odkud a začal mě pozorovat. Už jsem ho předtím na hřbitově viděl, ale byl to jeden z těch, kteří se pohladit nenechají a udržují si bezpečnostní odstup pro případ ústupu. Tentokrát přišel blíž a koukal na mě, jak se snažím dostat dovnitř. Jednu chvíli vyskočil i na pomník, snad aby lépe viděl a dělal, jakoby snad hlídal a pozoroval, jestli se vše dělá tak jak má. Hrobka byla odkrytá, a stejně nenápadně, jako přišel, také zmizel. Tehdy jsem tomu nevěnoval ještě takovou pozornost, ale vše mělo ještě další pokračování. Čas se chýlil k poledni, a do pohřbu zbývalo několik hodin. Hrobku jsem nazdobil, přichystal, a sedl do auta, abych počkal na začátek. Jen koutkem oka jsem znovu spatřil kocoura, jak v jednom místě hupsl přes zeď a odebral se opět k hrobce. Lehl si přímo na nachystané podlážky vedle lan a tam spokojeně podřimoval.

Pak začaly odbíjet zvony, a celá dědina se vypravila do kostela na mši. Kocour, kterého jsem si chtěl vyfotit už tam opět nebyl, a tak jsem jen asi po desáté překontroloval již překontrolované a čekal na průvod. A když se konečně objevil, hádejte, kdo se u hřbitova připojil hned za ministranta s křížkem – ano, on. Kocour si neposedně vykračoval s davem, na hřbitově si vyskočil na zeď a opět vše ostřížím zrakem pozoroval, aby mu nic neuniklo. Po skončení pohřbu seskočil ze zdi dolů a přišel blíž, uvelebil se na bedně s hlínou a tehdy už mi to vše začalo připadat velmi podivné. Nechtěl jsem ho rušit, hleděl si svého a předstíral, že ho nevidím.

Možná kvůli tomu, nebo právě proto se ani nehnul. Seděl, pozoroval, a počítal hozené lopaty s hlínou… A s poslední hozenou lopatou seskočil dolů, ještě jednou si pomalu a důstojně s ocasem vztyčeným obešel celou hrobku a dokořán otevřenou bránou odešel zpět do vsi mezi živé.

Od té doby jsem toho kočičáka viděl ještě několikrát, vlastně skoro vždycky, když tam kopu, ale už nikdy neprojevil zájem ani o mě, ani o kopaný hrob. Co se tam tehdy stalo, zůstane už navždy záhadou mezi nebem, zemí a kocourem…