Josef Frýbort italský legionář z Náměšťe

zdroj: Marcela Gofrojová

Ze životopisu:

Narodil jsem se 3. dubna 1897, jako syn rolníka v Náměšti na Hané, okr. Olomouc, kde jsem též vychodil základní školu. v Olomouci posléze vystudoval českou státní reálku s maturitou (1909-1915).

Jeho rodný dům koupil Josefův děda počátkem 18 století. Dnes je tam nějaké obecní skanzen. Josef Frýbort byl z devíti dětí a jako nejstarší syn měl statek zdědit, ale rozhodl se sám pro vojenskou kariéru, tak ho zdědil mladší bratr.

Rodiče jsem neměl, a byl jsem lehkomyslný a tak mě to na tu vojnu táhlo.

Začátky. 
Mě bylo 18 let, jinej se bál jít na vojnu, ale já se těšil. Tak jsem dal žádost. Byli nás čtyři z olomouckého gymnázia a všichni jsme se tam dostali. Napřed k záhřebskému 53. pluku. A po škole nás rozdělili každého k jinému regimentu. 
Vlakem jsem jel na Vídeň a pak celou noc přes maďarskou pustu, západní Maďarsko... Tak jsem dojel do Jugoslávie, koupil si za poslední krejcary ty jejich švestky a šel hledat ty Želatičovy kasárna třiapadesátého pluku. Tak jsem to našel, hned se mě ujala šarže, dovedl mě na pokoj a říká, tady s těma pojedete do důstojnické školy. Přišel četař, povídá šaty dolů, dal mi uniformu, že ten civil pošle domů. Už jsem ho nikdy neviděl. Ráno jsme jeli do důstojnické školy s Frantou Šmídem, Vídeňáky a dalšími... 
 Tak jsme se dostali do toho Obudína. Ze začátku jsme to měli dobrý, cvičili jsme. Velitelem roty byl hejtman Dragomárovič. Jako teď ho vidím, jeho trik byl vždycky Schwarmlinie. Udělat rychle schwarmlinie, utvořit rojnici, udělat abstand, rozestup. Hejtman byl na koni, zavelel rechtswerke nebo linkswerke a to křídlo muselo letět a on za něma na koni, a to křídlo utíkalo... V Obudíně jsme moc dlouho nebyli. Bylo tam moc sněhu až po komín, tam se nedalo cvičit. 
 Stěhovali jsme se do Rieky. A to byla pěkná jízda. Byli jsme řádně nabalení, připraveni na zimu a v dáli na nás čekalo moře... Tak jsme jeli na Dalmátské pobřeží z těch hor, z toho Krasu. Ale ta cesta trvala tak dlouho. Stálo se u oken a že kdy už uvidíme moře. Mohl jsem si oči vyboulit a nic jsem neviděl... Za dlouhou chvíli jsem viděl modrozelenou tečku, která se postupně zvětšovala... 
 A dojeli jsme do Rieky. A jak to všechno vystoupí z vagónů a sešikuje, defilé se bude dělat. A jak byla na hoře zima, tak dole bylo jaro. My teple oblečeni, tak nám na tom defilé tekl pot i z bot. Konečně jsme se dostali do kasáren. a ty byly fajn, to byly budovy Marine Academy a ony byly postaveny přímo na břehu moře. Byla tam vykachlíkovaná zem a já měl postel přímo pod oknem s výhledem na moře. Každý den jsem sledoval jak se mění barva moře. Od východu slunce, jak stoupalo a jak z vrchu potem klesalo. Tam jsme cvičili na Krasu, kde jsme zažívali pěknou pohodu, ale zimu taky. 
 Chodili jsme cvičit nahoru na Kras. To se jmenovalo delastážo. Kopec tam jsme měli čtení z mapy a tam býval takový vichr (Bora). Studený vichr z hor, my byli zmrzlí, v rukách drželi mapy Když foukalo od jihu, tak se mu říká Široko, ten byl teplej až dusil... 
 Stalo se tam že mi ukradli flintu, když jsem šel na menáž, tak jsem byl známej jako voják bez flinty. Celou tu školu. Pořád jsem se strachoval co budu muset platit. 720 korun prý to bude stát. To bylo moc peněz. Z počátku války byla koruna stříbrná a desetikoruna zlatá. Víš co to bylo tenkrát peněz? To ještě nebyla tenkrát znehodnocená měna. A já celou tu dobu trnul jak to dopadne a přesto jsem tu školu absolvoval. Od 1. září do února, půl roku trvala ta škola. Na konci školy jsem pak dostal od velitele ze skladu novou pušku. Škola skončila a já jsem narukoval do toho Karlovce, byl jsem přeložen k 96 pluku... 
 No a tam jsem vlastně prožil nejdelší dobu. A velitel náhradního praporu byl nějakej obr. Frišťa, Chorvat. Ten nás učil, že před odchodem na frontu se má umět pochodovat při hudbě. On na koni - to musíte vždycky na to bum vykročit levou nohou. Když viděl ty křupany chorvatský, tak říkával. - Já kdybych býval mladej, já jsem už starej, já víš mám už 65, já už tam nesmím, já bych tam hned s radostí šel. A my jsme si mysleli - no ty bys tam šel s radostí ty určitě, když tam nemusíš... 
Zažil jsem tam ještě jednu zajímavou věc, zažil jsem tam zemětřesení. V Karlovci bylo čtvercové náměstí. Na třech stranách byly kasárna, kostel a dvě kavárny. Jedna výstavnější byla Corsa a ta druhá Zagreb. Tak jednou v neděli ležím po obědě na kavalci. Tak jsem si zdříml. Najednou se to se mnou začalo kymácet. Ježíš Maria postel začala lítat, co se to děje? To prej zemětřesení. Tak jsem vyletěl ven, kasárna nespadly, ale dva baráky se zřítily. To jsem poprvé a naposledy zažil, co je to zemětřesení. 
My jsme se dostali do oblasti Salzburgu do Zell am See v Rakousku ještě před nástupem na frontu. Každý den jsme tam vystoupali z údolí, kde jsme byli ubytovaní nahoru na horu a v poledne se šlo dolů. Zajímavé bylo, že výstup nebyl tak těžký, jak ten setup. Na nohy to byla velká zátěž. Šli jsme v zástupu a jak jsme slyšeli -obach štad ern obach, tak všechno muselo lehnout. Nebo -obach stejn- to když se uvolnil kámen. 
 Velitel roty byl nějaký Chorvat a zástupce mu dělal podporučík Wolf z Prahy. Dávala se menáž /jídlo/ a teď já vidím, že kuchař má dvě lžíce na výdej. Někomu dal malou a někomu velkou lžící... A teď já to vidím a já tak nenávidím nespravedlnost. Tak jsem začal reptat, co to je za pořádky. No a po obědě mě volá velitel roty, on byl asi spolčený s kuchařem a hned mě nasolili 7 dní domácího vězení. A to tenkrát se ještě uvazovalo, ještě jako trest. Co chvíli někdo něco provedl byl uvázaný za ruce a stál na špičkách dokud neomdlel. Teď se hledalo pro mě vězení, žádný tam nebylo. Tak mě dali na hůru. Já tam seděl na hůře a dumal o věcech příštích. Ale netrvalo to ani půl hodiny a už mě volali dolů a byl jsem propuštěn. On se za mě přimluvil ten Pražák Wolf. 
 Ten Chorvat byl protiva - to byl dacan, ti mlátili, políčkovali vojáky pro maličkost. Chorvatští vojáci nás český důstojníky měli rádi. Češi nedávali facky. 
 Najednou jsem byl v rozkaze, že půjdu k soudu jako tlumočník z chorvatštiny do němčiny. Neřekl jsem na to nic, chorvatsky jsem moc neuměl, ale rozkaz je rozkaz. Byl tam voják, co zběhl od roty, co měla jít na frontu. Oni ho chytili a pro něho to znamenalo trest smrti jako dezertéra... Soudce se ptal dvě otázky a já jsem mu to musel přeložit do chorvatštiny a obráceně do němčiny soudci a prokurátorovi... Jen nevím, jak to dopadlo. Oni měli poradu a já musel k útvaru... 
 Asi za sedm neděl přišel rozkaz pochodovat na frontu. Bylo vedro, až z nás tekl pot proudem a já dostal během pochodu vlka. Ta hygiena na útvaru nebyla dvakrát nic moc. Velitel na mě řval abych nešel jako podělanej. A to trápení trvalo až do večera, než to skončilo na jedné kamenné louce. Jeden kámen jsem měl pod hlavou a spal jsem až do rána. Vlk utekl do lesa a já byl vyléčené...  

V září 1915 jsem musel nastoupit voj. službu (začala první válka) v Rak.uherské armádě, kde jsem byl raněn do boku (Doberdo, Dolomity) a setrval jsem v ní až do srpna 1918, kdy jsem byl zajat na italské frontě.

Na frontě 
A pak se šlo na frontu. Bylo k večeru a až v noci jsme se dostali, jako praporové zálohy do takového údolíčka. Bylo kulaté jako lavór a nebyly tam žádné zákopy... Tak se každý hleděl zakopat tam, kde jsme byli rozsazeni, aby jsme nebyli tak zranitelní a nebyli vidět. Jelikož se to protáhlo až do rána, začaly kolem nás létat šrapnely. Taliáni nebyli od nás moc daleko, tak 50-200 m a mezi stromy měli pozorovatelnu. A z té nám viděli až do žaludku... Jak nastalo světlo, začala střelba. Šrapnely lítali granáty... začalo to řvát a kdo byl zdravej voják či velitel, všechno to uteklo dozadu. Tak jsme tam zůstali jen my, těžce zranění a mrtví. Já byl mezi těžce zraněnejma, dostal jsem to do pravého boku, do plic. Zůstal mi tam takovej ten prstenec ze šrapnelu. Co teď že, zpotil jsem se strachy a úzkostí... a ten pud sebezáchovy začal působit, tak jsem se honem začal tlačit k té stěně zákopu aby to létalo přeze mě. Byl to takovej ten, jak se tomu říká "tauzengoldenšůs", úraz co tě dostane z vojny. Jak jsem tam tak spocenej ležel a otíral ten pot a byl jsem celej umazanej od hlíny. No a tak ke mě přišel ten saniťák, já byl špinavej a taky od krve, rozepl mi kabát, bundu a tak mě obvázal celé břicho. A tak jsem zůstal ležet pravda... a naproti mě seděl voják opřenej o strom a furt se třásl a vydával ze sebe eee, eee, eee... Tak říkám saniťákovi aby ho šel obvázat a on jen mávl rukou - tomu to už nepomůže - a ten voják tomu rozuměl, on to slyšel... Ten četař i saniťák, byli to samí Chorvati. A tak jsem se na něho těma skelnejma očima díval, pak mu hlava klesla na bok a on chudák vykrvácel... No tak jsem tam ležel a furt hrabal pořád... nade mnou to létalo, už jsem byl jak myš. Pak zpozorovali, že už všechno uteklo, tak to trvalo až do večera to trvalo strašně hodin. K večeru tam přišli sbírat mrtvý a ty raněný. Tak se tam přišoupali ke mě, už byla skoro tma, takoví starší borci , s fajfkou a nosítkama - prosím vás odneste mě už, já už nic nepotřebuju ležím tady celej den, jen mě odneste, Ále, no my jsme od rána nic nejedli, my si musíme něco dát a odpočinout, my jsme nadělaní... A já povídám - prosím vás, já tam mám v tom ruksaku dvě konzervy masový, vemte si je. A oni hned do toho ruksaku, každej si vzal jednu. Pajzákem si to otevřeli a začali pomalu jíst. A když se najedli, tak pak si zapálili tu fajku znovu. Pak mě tedy položili na ty nosítka a pak to šlo takovým pomalým krokem strejdovským, já bych už nejradši ulít mít křídla. no ale po cestě jsme nic nechytli, tak jsme se konečně dostali na to batalion obvaziště. Tam byl lékař, bílou zástěru, vysoký boty, vyhrnutý rukávy, ruce - všechno od krve a ten křik to bylo hrozný... A pak se na to dívá, říká toto je dobrý tonic a hned nás odsouvali dál, už hned do takové káry, Taliáni je měli tažené oslíkama... Takové vysoké, bylo to poschoďové a tak nás táhli, bylo to zavřený, jen to kodrcalo po tom kamenitém terén. Až jsme se dostali, nevím jak dlouho to trvalo, na to divizní obvaziště... To už byla budova zděná... To se stalo v Krasu a pak v Podgorici na tehdejších Rakousko-Uherských a Italských hranicích...  

Rekonvalescence
 Na divizním obvazišti do té odvšivárny mě svlékly do naha a už jsem ty svoje hadry neviděl... I když mě stěhovali, tak už jen v té noční košili nebo co to bylo. Injekci jsem dostal nějakou těžkou, asi morfiol, páč jsem dobře spal a když jsem se ráno probudil... Po tem nás přesunovali z toho divizního obvaziště  na nádraží na nosítkách do vlaku a do Lublaně do nemocnice. Oni mě tam spravili od toho nejhoršího, aby se mi infekce nedostalo. V Lublani jsme byli několik dní a pak , že nás odtransportují a nikdo nevěděl kam.. Během přesunu jsem dostal teplotu a vím, že jsme jeli dlouho vlakem a řekl jsem, že to tady nestojí za nic. Slyšel to tam místní vedoucí a že to bude hlásit - my se tady snažíme, aby to bylo co nejlepší a taky děláme co můžeme, já to budu hlásit, že tady reptáte - a já říkal nic nehlaste, já si nepamatuju, že bych tady reptal. A tak jsme se dostali a v Brně nás vyložili. V Brně, já už dneska nevím, bylo to kousek za městem... Byly tam dřevěný baráky. No a tam jsem přišel na takovou velkou světnici a tam už byli ti důstojníci. A pak jsem byl povýšen na kader-aspiranta a dostal jsem malou stříbrnou, že jsem byl raněnej. Velitel roty byl Vídeňák, nějakej profesor, poslal dopis tam, co rozhodujou o vyznamenáních, že mě navrhují na vyznamenání na toho kadeta-aspiranta. Kadet-aspirant, to měl takovej žlutej pásek a tři hvězdičky, už jako feldvebl, šikovatel, kadet-aspirant měl maturitu... No ale tam jsem přišel úplně nahej, akorát tu košilu. Tož ve dveřích jsem byl na té velké světnici, tam bylo hodně těch důstojníků... Nechtěli mě to vyndat ten šrapnel, přišel lékař, a já že bych chtěl operovat... a doktor se ptá proč? A já že nemůžu skákat, běhat, smát se, že mě to drásá... Ale jen na vaši odpovědnost. Samozřejmě pane major, nevím jestli jsem něco podepsal nebo ne. A tak mě potom přemístili na menší pokoj, tam byl jeden poručík, ten měl nohu uřezanou. Jsme tam byli sami dva myslím. A tam mě potom operovali hned asi na druhý nebo třetí den. Nesměl jsem nic jíst. Ta operace byla považována za těžkou,páč tenkrát se používal chloroform. Dostali jste takovou masku a chloroform vdechujete... A já jsem počítal a počítal, až jsem pravděpodobně usnul a potom mě začali operovat... A tak nevím nic z té z této operace. Jenom, že říkám nemaj, nemaj, nemaj. Jako, aby mě neřezali a já jsem mluvil něco srbsky nebo chorvatsky a ten lékař na mě mluvil chorvatsky, srbsky. Operace se zdařila, potom mě přivezli na pokoj. Poručík mi říkal, že jsem byl jako hotová mrtvola a dlouho že jsem se nemohl probudit. Vím, že až k večeru mě někdo, asi sestra kontroluje a mává mi něčím před očima... A to mi ukazovali tu střepinu co ze mě vytáhli z těch plic. Bylo mi špatně a to zvracení, ty hleny až na sucho, ten chlór a to trvalo tak ty tři dny, než se to všechno vyčistilo. A potom jen vím jak ten lékař nařídil, že kdyby se něco zhoršilo, aby ho ihned zavolali. Ještě v Brně, přišel doktor po operaci na první výměnu obvazů se sestrou a lapiduch, saniťák. Ten držel lavor s ručníkem a s vodou, aby měl doktor na umývání. Teď já jsem si lehl a ten doktor to měl těžký... Jak strhával ty uschlé obvazy od krve přilepený ke kůži. Tekla z toho krev a najednou se ozvala rána a ten saniťák omdlel a spadl na zem. A já se z toho začal potit, jak moje rána asi bude vypadat. Jak jsem zvracel ten chloroform, tak ono mě to teklo z úst a taky mi cosi teklo z toho zákroku... Povídám pane doktore, co to tady mám... A on nebojte, budete pěknej jako dřív. Všechno se zahojí. A tak jsem jel zpátky do Olomouce Jednoho dne mi doktor řekl, že nás pošle zpátky... Zpátky k náhradnímu praporu zase do Karlovce 96. No co se dalo dělat. Moc se mi nechtělo, protože jsem ještě kašlal krev. Tak jsem dojel k tomu praporu a žádal jsem o dovolenou. A velitel, že ne, že to není možný. Musí mít novej prapor, že potřebuje batalion na frontu, že nemá šarže... To bylo už v roce 1916 na jaře. Zase mě zařadili do toho marš batalionu, dovolenou jsem už nedostal a musel jsem znovu na frontu. Zase se to opakovalo. Zase jsem se dostal na Kras. A teď se chystala nová ofenzíva 10. nebo 11. ta na té jižní frontě. No a mě se tam nechtělo, měl jsem to zranění a ještě jsem kašlal. Měl jsem štěstí, bylo teplo, a tak jsem šel k doktorovi. Šel jsem k němu a říkám, že mě u srdce bolí. A on říká dobře já tě odsunu z fronty do zázemí. Poněvadž ty jsi Čech, já jsem taky Čech a my si nenecháme naše lidi vybíjet. Bude brzy po válce a my takový lidi budeme potřebovat. Měl jsem štěstí, z pekla štěstí a tak mě dal ještě český noviny a já jsem se dostal dozadu a to transportem do Kroměříže. Zase do nemocnice, to byla pro mě vlastně taková rekreace. Byly jsme tam a mohli jsem tam být dlouho, Ale stala se taková věc blbá. Že důstojníci co tady také, byli se opili v nějaké vinárně. A v noci s tasenými šavlemi se začali honit a běhat po náměstí. Teď se to dostalo k veliteli špitálu. A on je všechny, co to zavinili, poslal na frontu. A my, co jsme se neúčastnili, tak k náhradnímu tělesu. Zase do toho Karlovce. Tam jsem vždycky, než novej batalion odešel na frontu učil nováčky na cvičišti. Tam jsem hodně měsíců strávil... No a v tom Kroměřížu, tam si mě namluvila Máňa Gardovská... Tam byl takovej obchůdek na té cestě z města do špitálu, tam mě viděla. Dycky tam byla ona a ještě jedna taková hubená slečinka židovka. Nevím co mě to napadlo, tak jsem tam šel a povídal si. A ona říká, že jezdí do Vídně prodávat potraviny. Už byl tenkrát hlad a ve Vídni za stříbrný a zlatý peníze dají za každou potravinu. Já ji viděl několikrát.2x nebo 3x. Dycky jí oči zářily, když mi ukazovala peníze, co utržila, No tak nás poslali zpátky do Karlovce, no a v 18 tym roku jsem už potřetí odešel na frontu... 1915 poprvé, 1916 raněnej, pak jsem se přihlásil na důstojnickou školu, 17 se srdcem, a 18 potřetí na frontě. V Karlovci jsem měl ještě konflikt s Martinem Štermem. Byl to Maďar z Budapešti a my jsme byli kamarádi. Jednou mi říká, pojď zajdeme do kantýny a já že jsem umazaný a že to nevadí, že se tam tak chodí. Trochu se popilo, víno stouplo do hlavy... a on povídá, že nejsou žádní Slováci, no a tak se debata ještě vyostřila, a tam můj kamarád Martin začal nadávat na Masaryka a Kramáře, že to jsou vlastizrádci. Teď jsem to viděl, že je to už vyhrocený, nechtěl jsem to už poslouchat, tak jsem šel jako už ven zchladit si hlavu. A v tom, jak jdu kolem stolu s velitelam praporu a s veliteli rot, tak ten Pražák velitel roty, povídá co se děje? Ale to jen Martin Štermen má takové nadávky... Toto já si nenechám líbit, povídám já půjdu stejně ven a tak se to ukončilo... Na druhej den z toho byl raport. Byli jsme u raportu, ale nakonec nebyl potrestán ani jeden veřejně. Ale dopadlo to tak, že jsem nebyl povýšen. Myslel jsem, že budu mít Fremricha, ale nedostal jsem ho. A pak se šlo opravdu už na frontu do bojové linie. To bylo v červenci 1918 na Piavu. Tam jsem byl jako velitel čety. Tak jsem tam bojoval a čekal co bude dál. Jednou v noci, když jsem měl službu, bylo to v srpnu. Najednou začali takový bombardování nás a já se schoval do úkrytu pro velitele čety. Ještě s jedním Vídeňákem, to byl také Fremrich, a povídám "sakra co budeme dělat" Najednou přiběhne voják a povídá: "Vospo kadet evo." něco že tam u řeky šustí, Vídeňák říká, ať ho pošlu pryč. Tak jsem ho poslal pryč, ale za chvilku přišel další a už vidím Taliána na boku. Tak říkám Fremrichovi - co teď?- no co vzdáme se, povídám. Jak myslíš. Tak jsme nechali v krytu revolvery. Já tam měl ještě přilbu, ale na hlavu jsem si ji nedal... No a teď už tu byli Taliáni. My začali couvat do leva, že pak se rozhodne, ale tam už byli také... Taliáni... No tak, vzdáme se. Začali nás odzbrojovat a převedli nás přes Piavu. Pak mi jeden Talián chtěl sebrat řád, já měl tady stužky a on mi to chtěl strhnout... Já jako co si to dovoluje a tak jsem se mu postavil. A pak si říkám troubo, no blbni, vždyť jsi v zajetí, ještě tě probodne. No a tak jsme se dostali do zajetí. Tak nás sehnali, řekli nám, že se nám nic nestane a ať nás nenapadne jít nazpátek utýct k Rakušákům. Tak nás dali do houfu. Byl to myslím celý prapor. Pak nás vzali Italští vojáci s bicyklama a vpředu šel důstojník na koni s bílou fanglí. Odvedli nás do zázemí do zajetí. Šli jsme tenkrát od rána až do setmění. Slunko pražilo do týla a než jsme přišli k večeru na louku, kde jsme nocovali, tak už mě nebylo vůbec dobře... Byly tam všechny národnosti Češi, Chorvati, Němci, Slováci... Byli jsme tam několik dní a pak ke mě přišel Franta Procházků (to je můj kamarád ze Skrbeně)... Jožko, pojď přihlásíme se do legie. Tak jsme šli do náborové kanceláře a hned nás dali zvlášť od těch ostatních národností, aby jsme neměli už nic společného. Dostali jsme legionářskou uniformu a už jsme byli formováni a následně nás odvedli do Avetsalmu u Foligna blízko Říma. Tam se už organizovala celá jednotka, náš pěší pluk 35 it. legií, 1.prapor, 2. rota a já, jako velitel čety. Velitel roty št. kap. Malík. Zůstali jsme tam nějaký čas, aby se zformoval celý pluk, vyzbrojil, vystrojil... Následně jsme šli blíže fronty do Pádské nížiny do Vicenza u Padovy. No měli jsme být nasazeni na frontě. Přímo do první linie. Ale mezitím už to praskalo... a byl 28. říjen, rakouské jednotky se rozpadávaly, italské vojsko začalo postupovat. A my jsme byli vytaženi z fronty. Byli jsme staženi z fronty do Padovy všechny naše jednotky 6 pluků a jeden výzvědný. Po čase se konaly přehlídky s prezidentem Masarykem před odjezdem do novýho Československa. To bylo na Padovským velkým čtvercovým náměstí. Byl tam i Italský král Viktor Emanuel 2. Každý pluk hrál italskou hymnu, jak se přibližoval k tribuně. Pak jsme tam ještě nějaký čas pobyli a pomalu se přiblížil čas našeho odjezdu...

V srpnu 1918 jsem vstoupil do italské legie a účastnil se bojů na Piavě. 31. prosince 1918 jsem se vrátil do vlasti s pěš. pl. 35 „Foligno?“. 52. transportem ve vlaku č. 67.

Pamětní plaketa z italské fronty

1.5.1919 jsem byl jmenován do hodnosti poručíka. Účastnil jsem se obsazování Slovenska a Těšínska v r. 1919. V té době jsem se stal aktivním důstojníkem a sloužil v těchto posádkách Plzeň, Děčín-Podmokly, Čadca, Žilina. Konečná hodnost major.

Doma
Na Silvestra přišel rozkaz navagónovat se z Padovej a jeli jsme přes Vídeň do Českých Budějovic. Přejeli jsme hranice a ti staří legionáři byli dojatí, tak to tam brečelo... Tady byl hlad a bída a já bych klidně ještě zůstal v Itálii. Tak jsme se dostali do Českých Budějovic, kde nás vítala kapela. Jenže přišel rozkaz. Že se domů nepojede. Zrušili se dovolenky. Že musíme obsazovat Slovensko, poněvadž Maďaři nechtějí Slovensko pustit. 
 Takže směr Žilina, tam jsme pobyli nějaký ten týden. Pak znovu do vlaku a směr Košice, obsazovat východní Slovensko. Zasahujeme ještě do bojů jižně od Košic. Asi 25 km na jih od Košic se střílelo a bojovalo. Když ta přestřelka skončila, tak jsme šli do hospody. Tam byl ten kpt. Moravec, pozdější generál zpravodajců. Mažeme karty, popíjíme víno... Večer přiběhne voják, že na frontě se zase střílí. Maďaři z vesnice Hidašneméty jdou proti té naší. Karty se nechaly na stole a každý utíkal ke svojí četě a do boje. Byli tam takové přestřelky. Tu se ustupovalo tu zase obsazovalo. tak to bylo celej ten rok 1919. A když se chýlil ke konci bylo Slovensko úplně osvobozeno. Maďaři to museli stejně vyklidit, poněvadž byla dohodovou komisí vytyčena hranice. 
 No a pak přišel rozkaz obsadit Těšínsko. Poláci zabrali Těšín a půl slezského těšínska. Ti si dělali vždycky na to nárok Když jsme přijeli do Těšína, tak dál jsme museli pěšky. Měl jsem obsadit nádraží v Ústromni. udělal jsem schwarmlinii, jak se říkalo ,no a šli jsme proti nádraží v Ústromni. Já šel jen s pistolí a se svojí četou. Když jsme přišli k nádraží, vidím že Poláci už to tady vyklidili. Stál tam jen přednosta, že nás rád vidí. On byl Čech a vykládal co tam zkusil s Poláky. No a tak jdem dál a najednou taková jakási palba, někdo tam střílí z houští. Tak tam vběhl velitel 3. čety a vytáhl z tama kluka asi šestnáctiletého, tak ho tam pověsili, že střílel na vojáky. Na těšínsku jsme došly až po nějakou říčku k linii, dál už jsme nesměli. 
 A zůstali jsme tam do února. Pak nás odeslali zatím do Jihlavy, kde si trochu odpočineme a pak pojedeme do naší nové posádky do Plzně. Plzeňáci nás vítali, furt se těšili na legionáře, tak jsme tam přišli v těch italskejch uniformách s těmi klobouky a péry. Nastěhovali do kasáren pěšího pluku 35. Moc tam těch stávajících důstojníků nebylo samí starý šarže Rak.-Uherské armády před důchodem. Dívali se divně na nás, na legionáře pravda ale my jsme si z nich také moc nedělali. Tam jsem zůstal jako velitel čety. Na jaře přišli nováčci a tak jsme je cvičili. A já jsem byl ustanoven jako velitel poddůstojnické školy. Nikdy jsem takovou funkci nedělal, dyť jsem byl poručík, vlastně nadporučík na Slovensku jsem byl povýšen na nadporučíka a v Itálii na poručíka. Na Slovensku se také rozhodlo, že se nechám aktivovat, že zůstanu na vojně. Staří legionáři se mi smáli, jaký poručík - prej kdybych byl aspoň major. Ale mě bylo 22 let, jakej já mohl bejt major. No tak jsem byl ten velitel poddůstojnické školy. A byl jsem povýšen na kapitána v r. 1921 to mi bylo 24 let. Tenkrát se říkalo, že na kapitána musí mít aspoň 25 let. 
 V Plzni jsem bydlel v bytech, bydlel jsem u Jerny Jerlichové židovky. Ona byla rozvedená a měla dvě dcery. Chtěla abych u ní bydlel, ale když viděla že si ji nemíním vzít, tak prej abych si našel jinej byt, že prej potřebuje byt pro dceru kdyby se chtěla vdávat. Tak jsem si musel najít novej byt.
 Ale nic netrvá věčně, ani pohoda v Plzni. Jedné květnové neděle roku 1923, jsem se procházel před měšťanskou besedou, hudba hrála... Přijde ke mě fajfka a povídá - Pane kapitáne jste přeložen, dneska přišel věstník, že jste byl přeložen do Podmokel-Děčína. Tak jsem nastoupil k hraničářskému praporu 1. V Děčíně jsem poznal také svou budoucí ženu, ale svatba se konala až na Slovensku v Čadci, kde jsme poté nějaký čas žili. 
                                                      přepsáno z vyprávění, upraveno a zkráceno   

Ještě než jsem byl převelen do Čadca, tak jsem se seznámil v Podmoklech se svojí Aničkou, pravda pěknou dívkou... Mě se zalíbila na první pohled. No těch uchazečů bylo několik, ale Anička dala přednost mě. Tam jsme se, že jako domluvili, ale nakonec, já už nevím proč, jsem dělal zase drahoty, taky přišla otázka věna... tak jsme se rozešli na neurčito.
 A když mě převeleli až do toho Čadca a já viděl jak to tam vypadá, jak se tam pije. Tak povídám bude lepší, když se ožením. Napsal jsem Aničce. Ona s tím souhlasil. A potom v létě jsme si dali sraz v Brně. Tam jsme se duchoně sblížili a řekli si, že se vezmeme. A zpátky v Čadci jsem začal dělat přípravy na svatbu. A 25. listopadu jsme měli svatbu na úřadě. 

Po rozpuštění čs. armády v r. 1939 jsem byl přeložen do důchodu,
Za protektorátu jsem pak pracoval jako hosp. pomocník u svého bratra, rolníka v Náměšti na Hané, kde jsem též bydlel se svou ženou a 2 dětmi.

V závěru 2. svět války t.j. v měsíci dubnu a května 1945 jsem se účastnil odbojové činnosti. Moje činnost spočívala v tom, že ve spojení a dohodě s Moravskou brigádou v Olomouci jsem byl pověřen zlikvidovat v Náměšti četu německého vojska a ředitelství státních drah z Opole. Četa něm. vojska střežila v N n Hané sklady střeliva. Ředitelství státních drah po ústupu z Opole bylo ubytováno v Náměšti a ozbrojeno ručními zbraněmi. Likvidace těchto obou útvarů měla být provedena, jakmile bymi oznámilo vedení Moravské brigády v Olomouci den „D“ a hodinu „H“ akce…

Po skončení války a znovuosvobození republiky jsem nastoupil opět službu jako aktivní voják v posádce Olomouc a sloužil tam až do 1. ledna 1950, kdy jsem byl ze zdravotních důvodů přeložen do důchodu.
V lednu 1951 jsem byl donucen předat svůj byt v Olomouci aktivnímu důstojníku olomoucké posádky, neboť tak zněl rozkaz ministra národní obrany, že všichni důstojníci ve výslužbě bydlící v Olomouci musí předat své byty činně sloužícím důstojníkům.

S nynější manželkou mám 3 děti (Milan 1931, Miroslav 1932 a Hana 1945)

Po šedesátém osmém roku se vydal s manželkou za synem Milanem, který emigroval do Kanady. Žily zde asi 7 let. Ale moc se tam necítili. Neuměl anglicky, učení už mu nešlo. A stýskalo se mu po vlasti. Tak se s manželkou vrátili v březnu 1976 a dožil tady. Zemřel 30.10.1983, jeho popel byl na přání rozptýlen na loučce na Olomouckém hřbitově.

Audio odkazy: původ, dětství, studentská léta (nebylo přepsáno),

začátky, na frontě, rekonvalescence, znovu na frontě, doma, Čadca