autoři: Petr Hasil, Norbert Weber, Václav „Čáp“ Podhrázský, Jan Hasil

Krajina nejsevernější části okresu Sokolov je vyhledávaným cílem turistů, běžkařů či zahraničních návštěvníků, zkrátka všech, kteří sem utíkají z civilizace do panenské horské přírody. Tato nedotčenost je ale jen zdánlivá, doslova na každém kroku zde nalezneme stopy minulých lidských aktivit, ať již to jsou pozůstatky hornictví, zpracování rud, zaniklé vsi či umělá vodní díla. Přestože tyto relikty práce lidských rukou jsou staré někdy jen několik desítek let, jsou dnes předmětem zájmu pracovníků Archeologického ústavu Akademie věd ČR v Praze a jejich spolupracovníkůz dalších institucí. Nejzajímavější výsledky těchto výzkumů budou představeny formou minisérie, jejíž pátý díl se zaměří na moderní těžbu cínu v této oblasti.

Obr. 1: Rozsah důlních prací na patře 60 m a 120 m dolu Sauersack (sestavil P. Hasil, zdroj: ČÚZK a Geofond ČGS)


Podzemí dolu Sauersack v písemnostech
Jak již bylo v našem seriálu uvedeno, začátek moderního dobývání cínovce ve sledované lokalitě souvisí s dolem Segen Gottes, jehož dějiny je možné vymezit lety 1906–1915. V rámci budování tohoto důlního provozu byla obnovena stará těžní jáma Kohlgrube. Z nově vystrojené šachty byly rozraženy chodby na patrech 36 m a 52 m (v mladší písemné evi- denci je patro 52 m označováno jako patro 60 m), které byly odvodňovány nově vyzmáhanou dědičnou štolou sv. Jiří. Tyto chodby sledovaly východně od šachty ložisko cínovce uložené ve třech rovnoběžných greisenových pásmech, označovaných jako A, B a C. Chodby, které vznikly v této době, jsou na obr. č. 1 vyznačeny červenou barvou, ačkoliv se nacházejí
na stejném patře 60 m. 

Obr. 2: Areál jámy II (zdroj: Geofond ČGS)

Areál Jámy II
Těžba zde byla obnovena v roce 1940 společností Zinnbergbau Sudetenland GmbH, která tu začala budovat důlní a úpravnický závod Sauersack. Jáma z roku 1908 však již svým technickým stavem nevyhovovala, a bylo proto nutné vyhloubit nedaleko ní novou těžní šachtu, která do písemné evidence vstoupila pod názvem Jáma II. Areál této šachty (1) tvořily kromě šachetní budovy také tesařská dílna (2), sklad uhlí a dřeva (3), spo- lečný objekt cáchovny a kanceláří (4), budova strojovny, kompresorovny a trafostanice (5) a kovárna (6) se samostatným skladem uhlí (7). Areál byl vybaven i skládkou rudy (8) – viz obr. č. 3. Zároveň byla vyhloubena asi kilometr vzdálená Jáma I, jejíž areál s úpravnou a zajateckým táborem jsme si již představili v minulých dílech.

14 km podzemních chodeb a jejich účel
Z hlubší Jámy II byly rozraženy chodby na patrech 60 m, 90 m, 120 m a 180 m, Jáma I měla obzory 36 m, 60 m a 120 m, přičemž dosáhla celko- vé hloubky 150 m. Největšího rozsahu dosáhly práce na patře 60 m. Pod zemí byly obě jámy spojeny od května roku 1943, a to protičelbou raženým překopem právě na patře 60 m. Spojení mezi oběma areály zajišťovala do této doby, kromě automobilové dopravy, úzko-kolejná dráha na povrchu, jejíž údržba však byla zejména v zimních měsících velice náročná. Spojení obou
šachet bylo plánováno rovněž na patře 120 m chodbou, která však nebyla nikdy realizována.
Zatímco podzemí východně od Jámy II sledovalo kromě dědičné štoly pouze rudní ložisko s pásmy A, B a C, chodby vyražené západním směrem byly raženy z odlišných důvodů. Primárně měla západní část
chodeb otevřít stařiny nad vesnicí Rolava, kterým byla pozornost věnována již v minulých dílech našeho
seriálu. Tato stará důlní díla objevila ložiska cínu, která však středověké a novověké technologie neumožnily zcela vytěžit. Následnou těžbu měla usnadnit i projektovaná Jáma III, jejíž areál se nacházel severovýchodně od dnes již zaniklé obce Rolava.

Obr. 3: Mapa oblasti přístupné v devadesátých letech a povrchových objektů na Jámě II (sestavil P. Hasil, zdroj: 
GeOFOND ČÚZK a SOA Plzeň)

V tomto areálu byl snad již umístěn hloubicí vrátek a bylo zde postaveno několik budov, ale k celkové realizaci již nikdy nedošlo z důvodu konce druhé světové války. Ačkoliv byl rozsah prací západně od Jámy I velmi rozsáhlý, byla zde objevena pouze řada slabých greisenových žilek, jejichž těžba byla zcela nerentabilní. V zásadě pouze prospekční chodby navíc zvyšovaly přítok vody, který dosahoval až 2 200 l/min. Naopak rudní pásma A, B a C dosahovala výjimečně mocnosti až 3 metry a průměrně obsahovaly
0,3–0,5 % cínu. Vzhledem k velkému úklonu ložiska (80–85°) bylo dobývání prováděno stropováním neboli výstupkovou metodou, vhodnou právě u strmých ložisek. Rudnina byla přímo na pracovišti ručně přebírána od hlušiny, takže jalovinu, kterou horníci využívali k zakládání vyrubaných prostor, nebylo nutné zbytečně převážet a zpracovávat v úpravně.

Obr. 4: Profil Jámy I a II a podélný řez Jámy II, do kresby je vložen detail 
těžní klece s důlním vozíkem (sestavil: N. Weber, zdroj: SOA Plzeň)


Výsledky důlní činnosti
Celkové výsledky důlních prací ani zdaleka nenaplnily naděje, které byly do tohoto dolu vkládány. V roce 1942 bylo vytěženo pouze 8 000 tun rudniny, přičemž ta ještě nemohla být zpracována na rudné koncentráty v úpravně, která zahájila svůj provoz až 4. února 1943. Zato v roce 1943 bylo vytěženo 24 000 tun rudniny, z níž bylo získáno 30 tun cínového koncentrátu. K dalšímu zvýšení došlo i v roce 1944, kdy zde bylo vytěženo 35 000 tun rudniny a z ní bylo získáno 65 tun cínového koncentrátu.
Do konce války pak bylo v roce 1945 vytěženo již pouze 6 800 tun rudniny, zato s vysokým ziskem cínového koncentrátu, konkrétně 12 tun. V poválečné historii byla ložiska zkoumána ještě v 60. letech 20. století, přičemž geologické vrty prokázaly v okolí Jámy II zrudnění ještě v hloubce 373 m.

Obr. 5: Sledná chodba na žilném pásmu b, v polovině její délky, pohled 
k jihozápadu (foto: Jaroslav Andrle)

Revize stavu podzemí: výchozí předpoklady
V roce 1999 využila skupina členů České speleologické společnosti výjimečnou možnost navštívit a provést revizi stavu důlního podzemí v okolí Jámy II. Očekávání nebyla nijak přehnaná: bylo jasné, že tři patra chodeb pod úrovní odvodňovací štoly sv. Jiří budou zatopená. Rovněž přístupnost horního patra 36 m byla nejistá. To totiž nebylo přímo napojeno na Jámu II a mohlo být potenciálně dostupné pouze do vrchními komíny z patra 60 m, ale ani to nebylo vzhledem k jejich očekávanému stavu příliš pravděpodobné. Hlavní otázkou tedy bylo, jaký bude rozsah přístupných partií na patře 60 m. Šlo o páteřní patro celého dolu s celkovou délkou chodeb téměř 8 km v roce 1945. Jelikož je ale Jáma I zatopena přibližně 10 m pod ohlubeň, bylo jasné, že někde v propojení obou jam je masivní zával (případně tlaková hráz) udržující rozdíl vodních hladin mezi nimi. Takže optimistický odhad byl, že na patře 60 m budou dochovány zhruba 2 km přístupných chodeb. Naopak pesimistická varianta byla, že všechny prostory na tomto patře budou naplněny vodou až po strop, což je pouze otázka propustnosti závalů v odvodňovací štole. V tom případě by kromě samotné jámy už nebylo co prohlížet.

Obr. 6: Sledná chodba na žilném pásmu C, vlevo zavalená kolejová spojka k Jámě II, vpravo chodba k jámě Segen Gottes, pohled k severovýchodu 
(foto: Jaroslav Andrle)

Výsledky revize
Při sestupu jámou bylo konstatováno, že tato je v poměrně zachovalém stavu: cihelná vyzdívka neporu-šená, dřevěná výstroj lehce narušena hnilobou, ne však na úkor stability, středně intenzivní vodní skap.Na patře dosahovala hladina vody zhruba po kolena, takže pesimistický scénář se naštěstí nenaplnil.
Skutečný rozsah přístupných partií ukazuje obrázek č. 3, jednalo se přibližně o 400 metrů chodeb. Nepří-
stupné úseky byly odříznuty závaly, ale dochované části byly i přes relativně malý rozsah celkem pestré. Šlo o nepoškozené náraziště jámy, sledné chodby po žíle a na ně kolmé překopy, ukázky důlní výztuže dřevěné i zděné, komíny, rudné sýpy, pozůstatky elektroinstalace… Vyjma náraziště jámy spadá časově většina přístupných chodeb do staršího období dolu Segen Gottes, nikoliv až do druhoválečných ražeb. Samotná jáma Segen Gottes je zasypaná a její napojení na patro se projevuje jako běžný zával. Bohužel se nepodařilo proniknout ani do malého úseku historické štoly sv. Jiří a podle očekávání ani na patro 36 m. Součástí revize bylo porovnání reálného stavu s dobovými důlními mapami a zhotovení foto-dokumentace.
Krátce po této návštěvě bylo pro- vedeno velice robustní znepřístupnění Jámy II, další prohlídky podzemí již nejsou možné a jeho současný stav není znám. Je však třeba si uvědomit, že od ukončení činnosti dolu do uve- dené revize uplynulo 54 let a od ní do současnosti uběhlo už dalších 23 let. Z toho je zřejmé, že současná situace může být oproti výše popsanému stavu znatelně horší, a to vlivem při-
rozeného zániku (zvětrávání horniny, hnití dřeva, nové závaly). Na kanálu youtube.com je uloženo několik videí z nedávné doby, kde je do jámy spouštěna větrací trubkou videokamera. Ze záznamu lze usoudit, že ve vlastní jámě zatím k žádné výraznější destrukci nedošlo, ale o zbytku podzemí to nevypovídá nic.

zdroj:
JIČÍNSKÝ Jaroslav, Úvod do hornictví, 1944.
KRATOCHVÍL František, Příspěvek k dějinám dolování na cínovecu Přebuzu a Rolavy,

In: Sborník Ústředního ústavu geologického 21, 1954.
WEBER Norbert, Cínový důl Sauersack, In: Krasová deprese 9, 2001.
Mapové podklady České geologické služby (ČGS) dostupné z: http://www.geology.cz/app/archiv/mproz.php?item=&tt_=p