autor: Adam Filák
Zcela jistě vím, že můj prapraděda Augustin Halfar, živitel rodiny pracující jako tesař, do války nenarukoval. Tesaři byli zpravidla z války vyreklamováni – byli totiž stejně jako havíři osobami nepostradatelného zaměstnání. K tomu, že prapraděda nakonec vůbec nerukoval, možná přispělo i to, že si jednou při práci uřízl články u několika prstů na své ruce. Netuším však, zda k tomuto zranění přišel již za První republiky, za války či až po válce. I když tedy nakonec nerukoval do Wehrmachtu, ke konci války byl povolán na kopání zákopů.
Zajímavostí je to, že byť za války nesloužil v armádě, měl nárok na poválečnou výslužku vyplácenou Západním Německem z důvodu toho, že byl za války německý státní příslušník a říšský občan (přičemž samozřejmě odváděl daně). Když se ho v budoucnu zeptala má babička Eva, za co ony bony ze Západního Německa pobíral, tak odpověděl, že je pobírá přímo za kopání zákopů.
S velkou pravděpodobností tyto zákopy prapraděda Augustin Halfar kopal jako říšskoněmecký příslušník Organizace Todt (tzv. Frontarbeiter OT) v rámci OT-Eigenes Personal (vlastní personál OT – získaný buďto dobrovolným přihlášením se či prostřednictvím odvodu) či OT-Firmenangehörige (personál firmy mající smlouvu s OT). Je nutno říci, že i tito Frontarbeiteři složili věrnost vůdci, prošli kratším vojenským výcvikem, nosili uniformy a byli ozbrojení. S menší pravděpodobností se účastnil kopání zákopů v rámci milice Volkssturm či polovojenské Říšské pracovní služby.
Také vím, že jednoho z mých praprapradědů (buď Ignáce Halfara, nebo Johanna Hanslika) ke konci války u jeho kobeřického domu zastřelil při „osvobození“ sovětský voják. Praprapraděda totiž z domu slyšel zvuky, šel se podívat ven, sovětský voják, jak ho zpozoroval, praprapradědu ihned zastřelil.
Po válce se jeden bratr praprababičky Marie Halfarové rozené Hanzlíkové rozhodl žít v Západním Německu. Do Západního Německa později utekla i babiččina sestřenice z její otcovy strany.
Jak praděda Jindřich, tak prababička Edeltrudis (oba ročník 1932) byli v letech 1938-1945 školou povinní – to znamená, že většinu své povinné školní docházky strávili v čistě německojazyčných školách.
Co se týče postupného počeštění této oblasti (minimálně ve smyslu jazykovém). V rodině babičky Evy to bylo tak, že se praděda Jindřich s prababičkou Edeltrudis čistě mezi sebou bavili německy – obzvláště tehdy, když chtěli, aby jim nerozuměly jejich děti. Němčina pro ně tedy byla stále dorozumívacím jazykem. Avšak své děti německy již nenaučili a k němčině je nevedli. Mateřským jazykem mé babičky Evy tedy bylo hlučínské nářečí po našemu – přesněji spíše jeho kobeřická než hlučínská varianta.
V Kobeřicích, kde prožila babička ranné dětství, se právě obvykle mluvilo oním po našemu. Jedná se zde o celkem archaickou podobu češtiny zamrzlou někde v 16. století, která postupně do sebe začala pojímat polské vlivy a po roce 1742 zejména vlivy německé (po roce 1871, kdy došlo ke vzniku Německého císařství, ještě intenzivněji). Přestože se této řeči občas říkalo „moravština,“ na Moravě by se s ní člověk zcela bez problémů nedomluvil. Češtinu moc zdejší řeč nepřipomínala. Jak již bylo řečeno, jednalo se zde o kombinaci velmi archaické češtiny se silnou německou příměsí a částečně také s příměsí polskou (čím se člověk vydal na Hlučínsku směrem na sever a severovýchod, tím byla polská příměs silnější). Kobeřická varianta byla ještě o něco více specifická a velmi se lišila od všech nářečích z jiných hlučínských vesnic.
Znalost spisovného českého jazyka (zde až do roku 1920 nazýván moravským, nikoliv českým) udržoval pouze kostel a mimo období 1872-1920 a 1938-1945, kdy byly školy čistě německojazyčné, také škola. A právě škola po roce 1945 měla nově za cíl češtinu nejen udržovat, ale rovněž ji prosadit jakožto jazyk všudypřítomně užívaný.
Právě i ještě má babička Eva se naučila česky mluvit až poté, co nastoupila na základní školu – k tomu, že od po našemu přešla k češtině, přispělo i to, že se s rodiči přestěhovala do Hlučína, kde chodila i na onu základní školu. Po přestěhování s ní česky mluvili i její rodiče. V Hlučíně byly změny daleko rychlejší, než tomu bylo v Kobeřicích – to je způsobeno jednak blízkostí Ostravy, jednak tím, že v Hlučíně začal stoupat podíl lidí s kořeny odjinud, a také tím, že Hlučín je městečko, nikoliv zapadlá vesnice. Například babiččini bratranci z Kobeřic měli s češtinou ve škole velké problémy – často měli pětky či čtyřky na vysvědčení. Babička jim jezdila do Kobeřic velice často pomáhat. Její bratranci nejenže neuměli česky pořádně psát a mluvit, ale české učitelce ani pořádně nerozuměli – nevěděli, o čem je ve škole řeč. A nikdo doma jim pomoci neuměl. Jejich rodiče česky neuměli. Jejich prarodiče česky neuměli. Buď po našemu nebo spisovně německy (a tedy i německy psát).
Byla to zejména škola a v ní působící učitelé, zpravidla původem odjinud, co bylo příčinou toho, že jejich žáci začali aktivně a přednostně užívat češtinu v běžném hovoru. Mimo zapadlé vesnice jako Kobeřice, kde se ještě dlouho po našemu drželo. Modernizační proces ještě proniknutí češtiny do oblasti více urychlil a usnadnil. Zbyla jen nejtypičtější slova (ryze místní, ale i přejatá z němčiny), nejtypičtější věty a slovní obraty a samozřejmě akcent, to znamená přízvuk. Bohužel tomu tak v současnosti je i v Kobeřicích a jiných typičtějších a zapadlejších prajzských vesnicích.
U rodiny dědy Pavla je to složitější určit. Jednak i proto, že se ho na to už bohužel nemůžu zeptat. Mateřským jazykem pradědy Jana (Hanse/Johanna) byla němčina. Ve škole se praděda naučil mluvit česky, jelikož si tento jazyk zvolil jako volitelný předmět. Patrně musel někdy během svého života v určité míře ovládat i po naszymu (bohumínské nářečí polštiny) i hlučínské nářečí (přesněji jeho koblovskou variantu po našymu – nezaměňovat s po naszymu!). Prababička Erna uměla mluvit jak německy, tak koblovským po našymu, tak česky.
Praděda se však z uranových dolů v Jáchymově vrátil natolik zlomený, že je celkem i možné, že prostě své potomky nakonec vychovával jen a pouze v češtině. K tomu, že své potomky pravděpodobně vychovával jen v češtině, přibyl i ten důvod, že praděda o svém původu i před československými úřady lhal a různě mlžil – například lživě tvrdil, že jeho otec, československý finanční strážník, se hlásil k Čechům, následně zase sice tvrdil, že se jeho otec hlásil k Němcům, ale že naopak jeho matka byla vždy českého smyšlení atd… – samozřejmě toto praděda tvrdil z obav z další perzekuce či dokonce odsunu, tudíž jeho chování je samozřejmě pochopitelné. Jakým jazykem mluvil s prababičkou Ernou v soukromí mimo dosah svých dětí, to se nedozvíme.
Jazykově tedy došlo k postupnému počeštění rodiny. Je však otázka, zda došlo k totálnímu počeštění, tedy nejen k tomu jazykovému. Obyvatelé Hlučínska se po válce postupně začali považovat zejména za Prajzáky, což vlastně byla původně česká nadávka. Dnes je to ale identita všemi akceptovaná, ke které se všichni hrdě hlásí, tedy s výjimkou té nejstarší generace, pro kterou má termín „Prajzák“ stále vulgární podtext.
Co se týče onoho tolik známého pobírání válečných výslužek a odškodnění pro vysloužilé vojáky Wehrmachtu, válečné poškozence a vdovy placené Západním Německem, vyplácené ve formě bonů, tak mému pradědovi Janovi (praděda z dědovy strany), který sloužil u Waffen-SS, plus co se dobrovolně a ilegálně vrátil po válce z Německa zpět do ČSR a následně mlžil a lhal o svém původu, Německo odmítlo výslužku vyplácet. Bony však pobírala jeho tchýně Marie Palochová rozená Mrázková – pobírala totiž válečné odškodnění za to, že ve válce padl v Luftwaffe její syn Gerhard Paloch.
Z babiččiny strany si nejsem jistý, zda Rudolf Platzek (babiččin děda z její otcovy strany), za války sloužící ve Wehrmachtu v letech 1939-42, ony bony pobíral či nikoliv. Avšak vím, že bony pobíral její druhý děda Augustin Halfar – byť nesloužil ve Wehrmachtu, ale pracoval jako tesař, přičemž řádně odváděl německému státu daně, a ke konci války kopal zákopy.
Co se týče dění po válce, tak praděda Jindřich pracoval jako havíř (nejdříve v Petřkovicích, po uzavření tamních dolů na nové šachtě Eduard Urx 5 v Koblově) a prababička Edeltrudis byla pomocnou ošetřovatelkou, přičemž do práce dojížděla až do Krnova. Do roku 1956 bydleli s prababiččinými rodiči v Kobeřicích v domě číslo 77/64, avšak v tomto roce, kdy byly mé babičce Evě 3 roky, se přestěhovali do bytu v Hlučíně, kde má babička vyrůstala (později, cca až od 60. let, bydleli na adrese Hornická 21). Zajímavostí je, že Plačkovi již v onom roce 1956, kdy se přistěhovali do Hlučína, vlastnili televizor.
Babiččini prarodiče Plackovi v té době bydleli v bytě na adrese 816/16, kde snad žili ještě se svými dětmi už ve čtyřicátých letech, a až od 80. let bydleli v daleko menším bytě na adrese 853/2. Skutečně, nejedná se zde o překlep. Mladší generace Platzků se po válce psala jako „Plačkovi,“ kdežto ta starší se psala jako „Plackovi.“ Část rodiny se dokonce nadále psala jako „Platzkovi.“ Jak se zrovna na matrice matrikářovi zrovna zachtělo.
Někdy se zmatky nedělaly jen v rámci rodiny, ale i takříkajíc v rámci jedince. Prababičku Edeltrudis psaly úřady po roce 1945 zpravidla jako „Edeltruda,“ někdy ji však psaly jako „Edltruda,“ a v cestovním pase dokonce jako „Gertruda.“ Až od počátku 21. století je z ní oficiálně opět Edeltrudis.
Babička Eva jezdila do Kobeřic, za svými prarodiči z matčiny strany, nejen v létě o prázdninách, ale rovněž i na víkendy. V pátek odpoledne vždy nasedla na autobus a v Kobeřicích byla až do nedělního odpoledne/večera. Jak vzpomínala „na joch została furt tu kobersku děvuchu, bo fšecke ferie sem se od omy a otaty s bratrancoma od tětky Štefy a fajnyma děvuchoma i synkoma od sušeduf učiła.“
Na to má babička spoustu vzpomínek. I ještě v 50. a 60. letech se v Kobeřicích žilo daleko tradičněji než v Hlučíně. Prapraděda (babiččin ota/otata) Augustin pracoval nejen jako tesař (do práce tehdy dojížděl až do ostravské Hrabůvky), ale rovněž zvonil na zvony v kobeřickém kostele, na který šlo vidět z okna Halfarovic domu. Existovalo několik druhů zvonů. Například, když někdo zemřel, tak se zvonilo jiným zvonem, než kdy byla bohoslužba.
Praprababička Marie (babiččina oma) byla v domácnosti. Každé ráno šla nejdříve na mši do kostela (a to opravdu každé ráno), poté uklízela, vařila, starala se o domácnost i o zvířata (Halfarovi měli například huši, kachny a snad i nějakého bravka) a rovněž pracovala na poli ležící na konci Kobeřic směrem na Bolatice. Toto pole (tzv. juterka – juterkova půda) Halfarům přímo patřilo (tedy do té doby, než jim ono pole bylo komunisty ukradeno a převedeno pod JZD). Babička vzpomíná, že i veškeré oblečení šila praprababička sama (a to ještě na šicím stroji z doby císařského Německa). Občas šla pěšky až „do Kravařa huši prodavať.“ Praprababička chodila v tradičním kobeřickém kroji (existovalo samozřejmě několik druhů krojů, kroj se skládal např z „kacabajky“ a „fortuchu,“ v zimě se ke kroji brala i „hyta“), prapraděda chodil v „ancugu.“ I babička si brala do kostela sváteční „klajd.“ Každou sobotu se v celé obci tretuary (chodníky) zametały, každou neděli se chodilo do kostela. Do kostela se chodilo i u příležitosti odpustu (svátek patrona kostela) a krmáše (výročí posvěcení kostela).
Domácnosti samozřejmě neměly v Kobeřicích v té době vlastní pec. Chodilo se tedy péct do pekařa ku společnemu pecu. Stejně tak masař občas Halfarům podřezal a naporcoval bravka atd…
Samotná babička pomáhala svým prarodičům na poli, chodila pást se svými kamarády a kamarádkami husy v místě, kde dnes stojí Obecní dům (všechny děti si musely zapamatovat, které husy jim patří, aby si je navzájem nepopletly), občas chodila „do Wajgla kupovať běłky,“ v létě se děti koupaly v kobeřickém stavu (v zimě na něm bruslily – babička jako člověk, co přijel z města, měla brusle, o které se občas podělila se svými vesnickými kamarádkami, a dokonce měla i sáňky, které ji vyrobil otata Augustin).
V Kobeřicích byl původně právě pouze rybník (stav). Ten byl původně větší. Později se zmenšil a vedle něho vznikla jakási koupací nádrž. Občas šla s těstem do peca, občas šla „z omu do Kravařa huši prodavať…“ Z otu chodžiła do koni do Albertovca u Bolatic… Pokud ale děti něco provedly (třeba promokly), praprababička uměla být hodně přísná – tehdy ještě panovala na dědinách přísná výchova a disciplína.
Babička si pamatuje, že všichni Kobeřani používali místo svých příjmení přezdívky, byť se nikdy nedopátrala toho, jak k oněm přezdívkám přišli. Pokud si dobře pamatuji, tak prapraděda Halfar měl přezdívku „Šimunčík“ a praprababička rozená Hanzlíková byla „Klimentinka“ či tak nějak.
Jednou se ve vesnici opravovala soška Panny Marie z pomníku padlých ve světových válkách. Jelikož Halfarovic dům stojí hned přes cestu, byla během opravy ona soška umístěna v praprababiččině ložnici. Na to má babička nepěkné vzpomínky – ona soška byla pro ni strašidelná, a to nikoliv z důvodu toho, že pochází z válečného pomníku, ale z důvodu toho, jak vypadá (zejména má na nohou strašidelného hada).
Tento starý svět se postupně vytratil.
Po svatbě babičky s dědou
Přejděme k dění po svatbě mého dědy Pavla a babičky Evy. Svatbou mého dědy s mou babičkou příjmení Kuhn definitivně dostalo velmi silný „prajzský“ nádech. Děda s babičkou měli svatbu v Hlučíně v roce 1972, moje matka Pavla rozená Kuhnová se narodila jako jejich druhá dcera v Opavě a zpočátku žila i se svou sestrou Karin a rodiči v Hlučíně v bytě na adrese První pětiletky číslo orientační 1 (lokalita dnešních ulic Severní a Boženy Němcové). I komunistický režim rozhodoval o tom, jak se děti na Hlučínsku mají či nemají jmenovat. Babička svou první dceru chtěla pojmenovat Katrin, to jí však režim neumožnil, a tak ji pojmenovala Karin.
Co se týče života rodiny za normalizace, tak děda Pavel pracoval jako automechanik, přičemž však potřeba najít si nové a důstojné bydlení rostla – rodina však kvůli ostrakizaci ze strany režimu na to neměla peníze a ani správné hodnocení. Děda se tedy musel na 10 let upsat správě silnic, kde poté opravdu následující desetiletí pracoval – za to bylo rodině umožněno si se slevou koupit byt v panelovém domě v Ostravě-Porubě (dnešní Poruba-sever), kde potom má matka prožila část dětství a celé dospívání.
Její starší sestře bylo režimem znemožněno studovat jakoukoliv lepší střední školu. I babička Eva se chtěla v 80. letech přihlásit na večerní gymnázium, aby si udělala maturitu – ani jí režim vstup na gymnázium neumožnil. Babička se tedy přihlásila na hotelovou školu, kde studium bylo rovněž zakončené maturitou.
Nepřijetí na školu by hrozilo i mojí matce, avšak události roku 1989 vše změnily. Mé matce bylo v roce 1989 naštěstí 14 let, tudíž to celkem „vychytala.“ Nejednalo se pouze o vzdělání – např. na dovolenou mohla rodina pouze do Maďarska, jinde ji nepustili. Jednou režim babičku s dědou pustil na dovolenou do SSSR do letoviska u Soči, avšak své děti museli nechat doma.
Je ale třeba dodat, že povolání automechanika bylo více než výnosné, babička pracovala zpočátku jako prodavačka v řeznictví na náměstí v Hlučíně a následně jako sekretářka pro jednoho komunistického pohlavára působícího na správě silnic – ekonomicky i životní úrovní tedy na tom rodina i za socialismu byla celkem dobře. Děda si kupoval různá auta a instaloval do nich všemožné, pro mnoho lidí nedostupné, „udělátory.“ I bony rodina měla – díky dědově babičce Marii a babiččině dědovi Augustinovi. Dědova babička ony bony právě vždy rozdala svým vnukům.
Děda si vždycky koupil auto, vylepšil ho a opravil, přičemž ho následně prodal za vyšší cenu, než ho původně zakoupil. Děda za svého života vlastnil velké množství aut (Škodovky, Fiaty, Džigulíky, Renaulty, Lady…) – toto mělo i praktický důvod – když si koupil auto, naučil se ho opravovat, zjistil, jak znělo, když vše fungovalo, a jak naopak znělo, když něco nefungovalo – respektive se vždy naučil, jak podle zvuku rozpoznat, co je přesně potřeba na onom autě opravit. Zpočátku motory opravoval dokonce i přímo v bytě, kde bydlel, následně však dojížděl do garáže (dílny) v Děhylově. Přesto by toto samotné na obstojnou obživu nestačilo, a tak, aby si rodina mohla třeba dovolit auta, dovolenou či spotřebiče, chodil na noční šichty. Tedy pracoval přes den a poté i v noci. V létě rodina jezdila kempovat do Maďarska k Balatonu či na Slovensku na Šíravu.
Po roce 1989 si mí prarodiče paradoxně pohoršili. Pozice automechanika už nebyla tak výhodná jako před rokem 1989 a babička byla propuštěná i s oním komunistickým pohlavárem, tudíž si musela najít novou práci – začala působit nejdříve jako sekretářka starosty a následně jako úřednice v Ostravě-Svinově.
Moje matka se Kuhnová jmenovala až do roku 1995, kdy se v římskokatolickém kostele sv. Jana Křtitele v Hlučíně provdala za mého otce, přičemž příjmení Filáková si nechala i po rozvodu.
Babička s dědou, společně s tetou, jejím manželem a jejich dětmi se však ke konci 90. let opět usadili na Hlučínsku – konkrétně v Markvartovicích. Později se přestěhovali přímo do Hlučína.
K prarodičům do Markvartovic (a později tedy i do Hlučína) jsem jezdil už i já se svou sestrou – zpravidla v létě o prázdninách. V Markvartovicích jsme chodili například na procházky pro zmrzlinu do centra obce nebo po ulici U Potoka a dalších bočních ulicích až ke kostelu v Ludgeřovicích a následně zpátky po Šilheřovické. Hodně jsme si hráli i na zahradě u domu, byť jsme byly děti poslušné – za furtku jsme nikdy nešli. Prarodiče tehdy měli psa jménem Besinka – kříženec německého ovčáka a čehosi. Babička nás do domu volala vždy tak, že si stoupla na balkon a zapískala na píšťalku. Onen balkon měl vůbec strategickou pozici – šlo z něho se kdykoliv podívat, že ještě žijeme. V Markvartovicích oma ještě držela prajzskou tradici – každou sobotu tretuar zametała. Od tohoto ale po přestěhování do Hlučína upustila.
V Hlučíně jsme si rovněž hráli za domem. Jelikož jsme již tehdy byli větší, tak jsme jezdili na koloběžkách různě po ulicích v rámci hlučínské čtvrti Rovniny a bývalé Dlouhé Vsi. Mou sestru fascinovala ohrada s koňmi na Jilemnického ulici. Do centra města jsme chodili jen s babičkou například na nákupy. Já se potom důkladně po Hlučíně i mimo Rovniny procházel při návštěvě příbuzných až v dospělosti.
Můj děda Pavel zemřel v roce 2016 – je však pohřben nikoliv v Koblově, kde jsou pohřbeni jeho rodiče a prarodiče, nýbrž v Hlučíně, kde velkou část svého života žil.
Jelikož můj děda Pavel měl 2 dcery, tak příjmení Kuhn v naší nejužší rodině nemá kdo zdědit. Mým nejbližším příbuzným, kdo toto příjmení dosud užívá, je moje babička Eva. Děda Pavel však měl bratra Petra – v této větvi existují i potomci po mužských liniích – dnes však nežíjí na Hlučínsku, ale jinde.
Ve všech případech se již jedná o zdecimované torzo.
Pokud si člověk zadá příjmení Kuhn do databáze, tak mu moc lidí s tímto příjmením v rámci naší oblasti nevyjede – sice nějaké jiné lidi s tímto příjmením najde, ale nejedná se zde o autochtonní obyvatele Slezska a severovýchodní Moravy (jako v případě naší rodiny), ale o přistěhovalce převážně z Vysočiny či z území severovýchodních Čech a jiných území – tito přistěhovalci dokonce zpravidla pocházejí z českého národnostního prostředí, přičemž jejich předkové se i s tímto příjmením v 19. století zapojili do českého národnostního života – tito lidé k tomuto příjmení přišli snad díky smíšeným sňatkům u dávných předků.
Autochtonní obyvatelé severovýchodní Moravy a Slezska, co užívají toto příjmení, jsou tedy „ohrožený druh.“
Krátký příběh o rodině mého otce
Ještě nemám pozjišťovány všechny informace v takové míře jako u matčiny rodiny, tudíž nejsem schopen vytvořit nějaký podrobný ucelený příběh. Je třeba říct, že v tomto případě nemám toho ani moc ověřeno. Ale krátce to popíšu, jelikož taky tento příběh souvisí se Slezskem, avšak je to příběh úplně odlišný.
Rodina babičky z otcovy strany – konkrétně rodina její matky má kořeny v Haliči – jmenovitě Podstolice u Krakova, Želazówka u Tarnova a Złotniki u města Mielec. V 19. století se všichni předci matky mé babičky usadili na Těšínsku, přesněji na Bohumínsku – konkrétně část v Pudlově a část ve Skřečoni a následně v Šunychlu-Bohumíně-nádraží (v Novém Bohumíně). Všichni byli vyznání římskokatolického a národnosti polské.
Můj prapraděda se jmenoval Štěpán Bochenek a narodil se v roce 1904 v Pudlově u Bohumína. Jeho otec se jmenoval Stephan Bochenek (narozen v obci Želazówka u Tarnova) a po přestěhování na Bohumínsko pracoval jako dělník – údržbář a měnič potrubí. Co se týče prapradědových prarodičů, tak ti z jeho otcovy strany se jmenovali Stanislaus Bochenek a Marianna Bochenek rozená Walaszek (narozeni opět v obci Želazówka u Tarnova). Matka prapradědy Štěpána Bochenka se jmenovala Marianna Bochenek rozená Dzido (narozená v obci Podstolice u Krakova) a byla dcerou Agaty Dzido (narozená v Podstolici u Krakova) a vnučkou Andrase Dzido (opět narozen v téže obci).
I původ praprababičky Josefíny Bochenek rozené Głodzik (narozená v roce 1905 v Šunychlu-Bohumíně-nádraží/Novém Bohumíně) byl haličský. Byla dcerou Martina Głodzika (narozen v obci Złotnikiu města Mielec) a Kathariny Głodzik rozené Kowalski (narozená v téže obci). Její otec po přestěhování na Bohumínsko byl pracovníkem na železnici. Co se týče prarodičů praprababičky – podařilo se mi dohledat pouze jednoho z nich – Stanislaus Kowalski – opět z obce Złotnikiu města Mielec).
Z nějakého důvodu se však prapraděda Štěpán Bocheneka praprababička Josefína Bochenek za První republiky začali hlásit k československé národnosti (či ke kombinaci slezské/šlonzácké a české národnosti) – i jejich dcera – má prababička Ema Marie (? – křestní jméno musím ověřit) Bochenková (narozená cca v roce 1927-30 v Novém Bohumíně) navštěvovala dokonce českou školu.
Netuším, co je k takovému zřeknutí se svých kořenů vedlo – že by vidina lepšího postavení (je nepopíratelným faktem, že ČSR protěžovala na Těšínsku osoby československé či slezsko-české a slezsko-československé národnosti na úkor lidí národnosti polské), nebo že by se v rámci Bohumínska jejich rodina v 19. století odnárodnila (ztratila svou polskost např. navštěvováním německojazyčných škol nebo prostě jen a pouze životem v Bohumíně) a následně byla lehkým cílem pro počeštění? Těžko říct.
Samotný prapraděda Štěpán Bochenek se angažoval v odborech v bohumínských železárnách – byl zástupcem českých odborových svazů. Otázkou je, jaké tedy byly osudy této rodiny po příchodu polské armády do Bohumína v roce 1938. Možná dokonce na nějakou dobu Nový Bohumín opustili a vrátili se do něho až po 1. září 1939. Rodina si však nechala přihlášené bydliště na Ostravsku – a tak tehdy měla protektorátní občanství, byť žila v Novém Bohumíně. Netýkaly se jí tedy ony záležitosti jako palcówka či Deutsche Volksliste (tedy ani služba ve Wehrmachtu).
Někdy v roce 1943 však byli zatčeni (otec říká, že za nelegální utajenou porážku prasete). Prapraděda byl uvězněn – nejdříve snad ve věznici v Ostravě, potom na Gestapu v Brně (?). Prababička ještě mladého věku (cca 14 let) byla umístěna do pracovního tábora v Litzmannstadtu (Lodž). Tam se seznámila se zajatým francouzským vojákem patrně vyšší šarže (původem pravděpodobně z německojazyčného, byť vůči Francii loajálního, Alsaska nebo z Moselska tzn. Lotrinska) – toto lze usuzvat z německého jména, údajně se mělo jednat o člověka šlechtického původu – čemuž napovídá i to, že měl údajně ve jméně „von.“
Matně si vzpomínám, že jsem se jednou se sestrou babičky ptali na to, jak se jmenoval její otec, a ona odpověděla Albert – pochopitelně jsme příběh neznali, a tak jsme se dali do smíchu, že se jmenoval úplně stejně jako „ten obchod“ – vzpomínka může být značně zkreslená – Albert se mohl jmenovat kdokoliv jiný, ale určitě někdo Albert byl.
Ono seznámení prababičky s pradědou skončilo prababiččiným těhotenstvím. Na to jaksi nacisté zareagovali velmi tvrdě – francouzského vojáka popravili, prababičku po porodu taky. Pak si našli všechny ostatní členy rodiny (jak kdo kde byl umístěn či zatčen) – a všechny popravili.
Jisté je to, že narozená babička (jménem Gerda Bochenková) snad měla být umístěna do německé rodiny. Ale po příchodu Rudé armády byla převezena za přičinění jednoho sovětského vojáka do Nového Bohumína. Vyrůstala v cizí rodině – údajně to byla přímo ta rodina, co udala její matčinu rodinu za onu utajenou porážku – to, že se babičky ujali může znamenat, že se v nich hnulo svědomí, nebo také to, že v případě, že by se provalilo, že udávali oni – aby měli nějakou polehčující okolnost. Babička Gerda tedy vyrůstala v Bohumíně.
Můj děda z otcovy strany se jmenoval Jaroslav Filák a narodil se v roce 1942 ve Francově Lhotě na Moravě, avšak vyrůstal v Banticích na Znojemsku, kam se jeho rodina přestěhovala – byli to pováleční dosídlenci, co se usadili v dříve německé vesnici. V Banticích tedy žili lidé s všelijakými kořeny. Můj děda tedy vyrůstal zde, nikoliv na Valašsku, odkud pocházeli jeho předci.
Byl synem Josefa Filáka, (narozen v roce 1912 ve Francově Lhotě), a Emilie Filákové rozené Matušincové (narozena v roce 1918 ve Francově Lhotě). Prarodiče z jeho matčiny strany se jmenovali Antonín Matušinec (narozen v roce 1863 ve Valašské Senici, vesnici sousedící s Francovou Lhotou) a Kateřina Matušincová rozená Drábková (narozena v roce 1884 ve Francově Lhotě). Prarodiče z jeho otcovy strany se jmenovali Josef Filák (narozen v roce 1890 ve Francově Lhotě) a Maria Anna Filáková rozená Mikésková (narozená v roce 1891 ve Valašské Senici). Předkové dědy pocházeli zejména z Francovy Lhoty, dále poté z okolních vesnic – zejména Valašské Senice a okrajově rovněž z Lidečka. Všichni to byli vesměs zemědělci na vlastní noze – majitelé pozemků.
Můj prapraděda Josef Filák žil ještě před první světovou válkou na nějakou dobu ve Spojených státech amerických, přesněji ve státě Wisconsin ve městě Milwaukee – zde si chtěl patrně přivydělat na živobytí, konkrétně zde pracoval v továrně na výrobu klihu. Následně se však vrátil zpět do Francovy Lhoty.
Všichni jmenovaní dědovi předkové byli vyznání římskokatolického. V době předmoderní se považovali zejména za Valachy, u kolonky národnost můžeme vidět, jak na Valašsko postupně se zpožděním pronikaly české národní myšlenky – k národnosti české se všichni dědovi předci přihlásili až v roce 1910 (předtím to byly národnosti „česko-slovanská,“ „česko-moravská“ či moravská). Přesto zdejší lidé v této velmi silně katolické a dosti odstrčené a chudé oblasti vnímali První republiku a její osobnosti velmi nelibě – moje prababička nadávala na Masaryka ještě hodně dlouho po Únoru 1948. Naopak po přestěhování do Bantic si rodina v rámci nových poměrů dokázala vybudovat celkem vysoký sociální status. Část příbuzných se poté usadila i v samotném Znojmě, ve vesnici Práče u Znojma a dále také v Telniciu Brna.
Po vyučení na valcíře se tedy můj děda Jaroslav Filák z Bantic na Znojemsku s kořeny ve Francově Lhotě na Valašsku usadil okolo dvacátého roku života nejprve v Bohumíně – celý život pracoval v bohumínských železárnách. Po sňatku s babičkou jim byl přidělen byt v Orlové v panelovém domě na ulici Vnitřní číslo popisné 736, kde vyrůstal i můj otec Petr (narozen v roce 1972 v Karviné) i jeho bratr Pavel. V rámci bohumínských železáren si můj děda vydobyl velmi silné postavení (byl vedoucí směny), a tudíž pobíral velmi nadprůměrnou mzdu.
Mnohé poměry po roce 1989 nesel celkem nelibě. Přestože se vždy považoval za katolíka, i po roce 1989 volil komunisty. Na poměrech po roce 1989 mu vadily nejen podle jeho slov zlodějiny, kšefty, nespravedlnost, úpadek průmyslu i zemědělství (či rovnou zánik některých odvětví) a bordel, ale právě také rehabilitace První republiky a jejích představitelů. Hodně mu vadily i zhoršující se demografické, sociální a ekonomické problémy na Karvinsku – zejména v Orlové, ale i v Bohumíně. Zvyšující se podíl romského obyvatelstva děda nesl velmi nelibě (aby mi článek nebyl smazán, nemohu napsat doslovné citace a nemohu zde napsat přesně jeho názory).
Babička Gerda pracovala jako dělnice, avšak v 90. letech onemocněla leukémií a nastoupila do invalidního důchodu. Díky tomuto invalidnímu důchodu však měla spoustu času na své vnuky – velmi často jsme se sestrou jezdili k ní do Orlové, respektive často jezdila i ona k nám do Záblatí, když třeba naši rodiče někam odjeli, přijela babička mě a sestru hlídat.
V rodině otce se tehdy mluvilo česky, byť se silným slezským/ostravským přízvukem – ten měla nejsilnější pochopitelně babička, děda o něco méně, byť se mu jeho příbuzní smáli, že mu narostl „krátký zobák.“ Občas rodina používala nějaké místní výrazy – nejen bohumínské (a orlovské) – tedy slezské, ale pochopitelně i valašské a jihomoravské. Samotný děda spíše už mluvil směsicí obecné češtiny, valašského dialektu a ostravské mluvy (například používal i tvary velkej, velkýho psa atd..).
Babička mluvila jako tehdy typický místní člověk – ona čeština se silným přízvukem a místními výrazy. Čistým či alespoň čistějším bohumínským nářečím (po naszymu) mluvila jen tehdy, když jsme navštívili její známou/kamarádku v bytě o tři patra níže – patrně, abych z rozhovorů jako malý klučina nerozdával rozumy.
Celá otcova rodina, s výjimkou již nežijící babičky Gerdy původem z Bohumína, patří k oné mase přistěhovaleckého a vykořeněného obyvatelstva bez nějaké hlubší místní identity, co se ke Slezsku nijak nehlásí a nemá o něm ani žádné povědomí – nijak ho neřeší – nějaká místní historie je jim neznámá a nehlásí se k ní. Ani vlastně neví, kde Slezsko (potažmo Těšínsko) začíná a končí. Tím pádem ani, kde začíná Morava – pro ně je Morava všechno. Stejně tak se jich vůbec netýkají specifika autochtonního (tzn. původního) obyvatelstva Slezska – původní nářečí, tradice, kultura, mentalita… Toto přistěhovalecké obyvatelstvo se prostě považuje za Čechy (či mnohdy také za Moraváky či jakési „Severomoraváky“ nebo Ostraváky), co žijí na „severní Moravě,“ „severu Moravy“ či rovnou na Moravě.
Vše buďto napasováno na český nacionalistický příběh, nebo na jakousi moraváckou „protipepíkovskou“ vzdoroidentitu. Toto je důsledkem nejen jejich vykořeněnosti, ale také pozůstatek komunistického režimu, který se snažil u původního obyvatelstva povědomí o Slezsku vymazat, a u toho nově příchozího vůbec nerozvinout – všichni tedy měli nabít přesvědčení, že žijí na území „severní Moravy,“ co nemá nějakou vlastní hlubší místní identitu, kulturu, mluvu, tradice, mentalitu svých obyvatel a svou specifickou historii… Dokonce jsou mnozí naočkovaní – původním obyvatelstvem Těšínska tito nově příchozí obyvatelé pohrdají – nazývají je „Vasrpoláky,“ stejně tak ještě v mnohem větší intenzitě pohrdají obyvateli Hlučínska. Kdo zde byl dříve, nad tím se nikdy nezamýšlejí.
Hlavní a stěžejní je pro tyto přistěhovalce to, co si sem oni a jejich předci přinesli odjinud. Vše tradičně místní je jim cizí, v radikálnějším pojetí rovnou špatné – německé, polské, prostě nežádoucí – něco, co tu nemá co dělat. Zajímavostí je, že tito přistěhovalci nerozlišují mezi Prajskou a Cisařskou. Pro ně je Prajská z naprosto neznámého důvodu i kdysi rakouské Opavsko.
Zpět k otcově rodině. Nikdy jsme nebyli s otcovými příbuznými pořádně v kontaktu. Jeho příbuzné na jižní Moravě a na Valašsku ani pořádně neznám. Ani s babiččinou náhradní rodinou z Bohumína jsme nikdy nebyli v intenzivním kontaktu. Intenzivněji jsme se vždy stýkali jen s prarodiči.
V roce 2006 babička Gerda leukémii podlehla. Děda Jaroslav se tehdy upřel na své vnuky – často nás navštěvoval a my navštěvovali jeho, často jsme u něj přespávali, s mými bratranci zase hodně jezdil rybařit. Hodně času děda trávil i prací na zahrádce (kterou obhospodařoval nejdříve u našeho domu v Záblatí, avšak poté, co jsme se přestěhovali do Skřečoně, dojížděl na zahrádku v Rychvaldě u domu mého strýce Pavla), kde si pěstoval různou zeleninu a ovoce.
Rybařit jezdil nejčastěji k rychvaldskému rybníku ležícím na pomezí Rychvaldu a Záblatí u Bohumína (vzdálený jen pár minut pěšky od našeho bývalé domu v ulici Na Pískách 344). Vyráběl si vlastní nástrahy ze suchého pečiva, které byly velmi účinné – všichni rybáři se tedy dívali, jestli „berou Filákovi.“ Když „Filákovi nebrali,“ tak se všichni sebrali a jeli domů. Celou rodinu zásoboval svou vypěstovanou zeleninou a ovocem (nejčastěji paprikami a rajčaty, někdy i jahodami, malinami, hráškem, cuketami, angreštem, zda jablky – to si nevzpomínám, ale snad i nějaké ovoce pěstoval, byť přednost dával zelenině – rád totiž obhospodařoval půdu). Občas nám dal i nějakou tu ulovenou rybu – buďto syrovou (zejména před Vánoci, ale občas i jindy), nebo i nějak upravenou – smaženou či uzenou.
Děda však byl silný vášnivý kuřák. Ačkoliv následně kouřit přestal, i přes několik let abstinence, onemocněl rakovinou plic, které v roce 2017 podlehl. Oba mí prarodiče z otcovy strany jsou pohřbeni v Orlové.
Závěr
Tak. Jsem tedy Čech? Jsou historie Čech mé dějiny? Je historie českého národa má historie? Ono Rakousko-Uhersko, české národní obrození atd… Proč se ze mě škola snažila dělat to, co se snažila? Proč ani média nerespektují geografické dělení naší země, které definuje Preambule Ústavy ČR a velký státní znak?
V článku jsem představil dva zcela odlišné příběhy. Matčina rodina tady žije po celá staletí. Žije tady na svém. Neprošla si českým národním obrozením, naopak byla ovlivněná německým nacionalismem či se k němu rovnou hlásila. Nežila na území Českého království a z naprosté drtivé většiny ani na území Moravského markrabství. Před rokem 1742 žila na území zejména Opavského knížectví, dále v mnohem menší míře Krnovského, Ratibořského (tam spadalo Bohumínsko – to vlastně historicky není Těšínsko) a Těšínského knížectví. Na území Moravského markrabství žila opravdu jen malá část z nich. Po roce 1742 většina matčiných předků žila na území Pruského království – nejdříve ve správním obvodě hlubčickém, poté v okrese Ratiboř v rámci pruské provincie Slezsko. Po roce 1871 žili v hranicích sjednoceného Německa. A i ti, co žili na území Rakouska, chodili do německých škol, hlásili se k německé kultuře, německé identitě a německé národnosti. I ti žili v časech Rakousko-Uherska povětšinou na území Slezska, i když rakouského. Nakonec se všichni ocitli v hranicích kdysi pruského a německého Hlučínska. Velká část „Prajzáků“ se ani dnes za součást českého národa nepovažuje.
Otcova rodina je větší háček. Je to jiný příběh. Příběh lidí, co do Slezska mířili za lepší formou obživy. Příběh, který celkem koresponduje s tím, co nás učili ve škole. Až na to, že sem rozhodně ti lidé nepřicházeli jako Češi. Ti, co do Slezska přišli již v 19. století, se snad i se zdejším prostředím sžili (ta čtvrtina otcových předků z Haliče – tedy Poláků). Tito, se narozdíl od matčiny rodiny, nepodíleli aktivně či pasivně na německém národním socialismu, ale byli jeho oběti. Ale ti, co sem přišli po roce 1945, již s sebou nesli identitu a kulturu, kterou si ponechali, jelikož Slezsko mělo být za socialismu vymazáno. Dá se tedy říct, že počeštit tento typ vykořeněných lidí bylo daleko snažší. Dnes je snad nejde nepovažovat za Čechy. Přesněji počeštěné jedince. Valaši byli po staletí Valaši či Moravané. Poláci byli po staletí Poláci. Ti Francouzi/Alsasané byli po staletí Francouzi/Alsasané. Ne Češi. Ale co už. Národnost je subjektivní věcí každého člověka.
Na Karvinsku převažují lidé jako je otcova rodina. V Ostravě taky. Na Frýdecku snad taky. V samotném Třinci, kdo ví. Od Opavy na západ (tedy bývalé Sudety) naprosto dominují. To nemá se Slezskem nic společného – tato kdysi slezská část bývalých Sudet.
Avšak jsou zde oblasti, kde je naprostá většina obyvatel autochtonní. Ať už se jedná o Hlučínsko, jehož osudy jsem zde dnes prostřednictvým matčiny rodiny prezentoval. Ale také o rakouskou část Opavska (tedy tu část, co nebyla před rokem 1945 německojazyčná – je to poměrně velké území okolo Opavy, od Opavy na východ – tzn. Štítina, Mokré Lazce, Háj ve Slezsku, Děhylov, Klimkovice atd..) a na jih (např. Raduň). Naprosto odlišné od Hlučínska, co se týče osudů a postojů v moderní době. Pak je tady samozřejmě území Těšínska. Tradičnější oblasti se zde liší oblast od oblasti. Je zde Jablunkovsko se svými Gorali, okolí Třince a Českého Těšína se svými Šlonzáky (kdysi i tzv. slezskými Valachy a Vasrpoláky). To jsou Češi? No snad nejsou.. Jsou zde však i oblasti od Frýdku na jih či v okolí dnešní žermanické přehrady se svými slezskými Moravci (tj. Lachy), kde už to tu čechyzační dávku dostalo národním obrozením, ona čechyzační dávka se týká i Opavska.
No je to prostě složité. Snad jsem ukázal, že příběh Slezska není černobílý. A snad jsem obhájil své právo nepovažovati se za Čecha. A právo nepovažovat české dějiny za své. A právo rozčilovat se při každém užití pojmu „sever Moravy.“
Napsat komentář