Vzpomínky pamětníků z Nové Ulice

zdroj: Jiří Moláček – Žili jsme v olomouckém jazykovém ostrově – vzpomínky německých
obyvatel na období 20. století.

Němci z Olomoucka byli vysídleni do různých koutů Německa. Již mnoho desetiletí žije v Mnichově pan Ernst Rost, který strávil 15 let svého života v Nové Ulici. Ze vzpomínek si můžeme udělat představu o životě majetné rodiny v době 1. republiky a protektorátu Čechy a Morava.

Na svět jsem přišel v červnu roku 1931 v Jihlavě, odkud pocházeli moji prarodiče. Přímo v centru města vlastnili obrovský nájemní dům a dále pak dvougenerační vilu s obrovskou zahradou na Gartengasse 4. Můj děda byl povoláním velkoobchodník. Jelikož rodiče trávili často prázdniny v Jihlavě, došlo k tomu, že jsem se tam narodil. Ve stejném roce pak nechali postavit dům na Nové Ulici, ke kterému patřila obrovská ovocná zahrada táhnoucí se směrem k Tabulovému vrchu (Tafelberg). V horním patře budovy jsme bydleli my, dolní byt byl pak pronajat české rodině Svobodově, která vlastnila naproti přes ulici malou soustružnickou firmu.

Můj otec Gustav Rozehnal se narodil roku 1894 ve Lhotě u Konice (obec patřící spolu se Skřípovem, Runářovem a Brodkem do malého německého jazykového ostrůvku). Studoval ve Vídni řečtinu, latinu a historii a posléze se stal učitelem na německém gymnáziu v Opavě, Jihlavě, Uničově a od roku 1925 v Olomouci. Matka se narodila roku 1902 v Jihlavě a oproti otci mluvila velmi dobře česky. Doma jsme vždy zaměstnávali českou služebnou, a tak se s ní máma vždy mohla dobře domluvit, neboť jí vypomáhala v domácnosti. Do zaměstnání máma nikdy nechodila. Do naší rodiny dále patřil můj o 5 let starší bratr Kurt. S mámou, která byla na rozdíl od otce velmi věřící, jsme pravidelně chodívali do kostela na Nové Ulici. Na počátku 30. let se rodiče rozhodli, že si změníme příjmení, a z českého jména Rozehnal se stalo německé
Rost. Učinili tak převážně z pohodlnosti. Otec byl za mého dětství, díky své profesi, společensky velmi uznáván a řadil se k významným osobnostem. Hrával také na violoncello.

30. léta 20. století

Byla to hezká doba, ačkoliv se začaly objevovat první známky napětí mezi Čechy a Němci. Do německé obecné školy jsem to měl poměrně daleko a k tomu vedla cesta ještě kolem české školní budovy ²²². Zažil jsem vícekrát, že jsem byl českými žáky různě provokován a urážen, kvůli čemuž mne rodiče začali občas doprovázet nebo mne do školy dovezli autem. Finančně jsme na tom byli opravdu dobře, neboť si otec v roce 1937 pořídil osobní automobil. Dlouho přemýšlel, pro jakou značku se má rozhodnout. Vyhrála nakonec tehdy velmi populární Tatra.

Vlastnit v té době vůz bylo opravdu ojedinělé. Bohužel se s autem několikrát vyboural, za což byl vždy českým soudem uznán vinným, ačkoliv to nebyla vždy pravda. Jeho advokát se ho neúspěšně snažil hájit, načež pak několikrát pronesl: „ Zde je člověk odsouzen jen proto, že je Němec.“ Auto nám sloužilo k různorodým rodinným výletům např. do Beskyd, Jeseníků, k návštěvě prarodičů atd. Otec byl velmi pokrokový a mírný ve výchově. Dovoloval nám vykonávat veškeré sportovní aktivity, o které jsme měli s bratrem zájem. V zimě jsme také často jezdili lyžovat do Beskyd. Nová Ulice byla tehdy národnostně vyvážená. Češi a Němci tu žili pohromadě. Vypadalo to tu spíše jako na vesnici.

Válečná a poválečná doba

Po vzniku protektorátu se nově objevila dvojjazyčná označení obchodů, ulic a obcí. Začalo se také jezdit vpravo, na což si otec musel zvyknout. Byli jsme tenkrát nadšení, že jsme se ocitli najednou v Říši. V 10 letech jsem začal chodit do tzv. Jungvolku, což byla část Hitlerovy mládeže určená pro mladší hochy. Během války se nám dařilo vcelku dobře, měli jsme dostatek potravin. Otec však dostal zákaz používat nadále automobil. Naši poslední cestu jsme podnikli na zvláštní povolení do Jihlavy na pohřeb dědy. Později stálo auto v garáži a bylo prodáno.
V roce 1944 byl můj bratr povolán do armády. Sloužil na francouzské frontě, kde byl později zajat. Následně musel pracovat v kamenolomu na nucených pracích.

S postupujícími lety naše nadšení z války vyprchalo a již jsme čekali, kdy přijde konec. V květnu 1945 se fronta nezadržitelně blížila. Měli jsme velké štěstí, že jsme spodní byt pronajali české rodině, s kterou jsme vždy vycházeli velmi dobře. Pan Svoboda nám totiž poskytl v přelomových dnech útočiště v protileteckém krytě, který se nacházel v suterénu jeho dílny, situované naproti našemu domu.
Ve Slavoníně se na počátku května rozhořely velké boje mezi Rudou a německou armádou a střely často létaly směrem na Novou Ulici, převážně pak na konec, kde jsme bydleli. Je paradoxem, že jsme se dostali do hledáčku německé dělostřelby. Jen náhodou došlo k tomu, že náš dům nebyl zasažen. Rodina Svobodova se nás ujala i v době po osvobození a chránila nás před ruskými vojáky a pomstychtivými Čechy. To vše, co pro nás udělali a jak se nás zastali, jim nikdy nezapomenu. Byla to velká obětavost! Za krátký čas jsme byli posláni do pověstného hodolanského sběrného tábora, z kterého jsme se naštěstí s matkou dostali brzy ven. Náš dům byl mezitím obsazen nám neznámou českou rodinou. Nějakou dobu jsem vypomáhal u sedláka, to jsem byl ještě v „lágru“, a následně pracoval v truhlářské dílně na doporučení paní Svobodové, naší nájemnice. Měl jsem znovu velké štěstí, neboť se mi v ten čas vedlo velmi dobře. Otec pobýval celou dobu až do transportu v březnu 1946 v táboře, odkud odcházel vykonávat různé práce. Paní Gošová, Češka, jejíž dceru táta vyučoval latině, se ho pokusila bohužel neúspěšně z tábora vysvobodit. Otec na tento čin velmi dlouho vzpomínal. Matka v této době pracovala jako služka u jedné české rodiny. Všichni jsme se pak potkali až ve sběrném táboře v Lutíně před samotným transportem do Německa. Tamní strážci neopomněli důkladně prohledat naše zavazadla, v kterých nesměly být žádné cennosti. Otec na jednom papíře, který se mi dodnes dochoval, sepsal seznam majetku, který nám byl po válce Národním výborem zabaven.

O tohle všechno jsme přišli: kompletní vybavení kuchyně, vybavení obývací místnosti, nábytek v ložnici s hodinami, pohovka, knihovna, klavír, obraz madony (v hodnotě 2 000 Kč), sbírka známek (v hodnotě 20 000 Kč), šicí stroj, obraz (v hodnotě 5 000 Kč), postel s matracemi, elektrický sporák Mora, 3 lustry, 2 zrcadla, elektrický ohřívač vody, ručně pletený koberec (v hodnotě 15 000 Kč), sbírka stříbrných a zlatých pamětních mincí, porcelán, 2 jízdní kola, elektrická žehlička atd.

Naším novým domovem se stalo městečko Schrobenhausen, ležící nedaleko Mnichova, v kterém otec mohl brzy pokračovat ve své kariéře učitele.

²²² Pan Rost chodil do německé školy v ulici Na Vozovce. Dnes sídlo ZUŠ Iši Krejčího. Procházel kolem české ZŠ na Mozartově ulici.

Zpracováno na základě písemné komunikace z ledna a února 2019.

Dějiny obce jsou od nepaměti spjaty s historickým vývojem města Olomouce, které několikrát citelně zasáhlo do života místních. Ve 14. století vzniklo za západními hradbami Olomouce několik osad, které byly osídleny především zemědělci a řemeslníky mluvícími německy. Celá aglomerace, která je v pramenech také označována jako Střední předměstí (Mittervorstadt), spadala pod přímou správu Olomouce. Jí museli obyvatelé také odvádět poplatky. V 15. století je na tomto území zmiňován útulek pro nemocné, kaple sv. Ducha, hřbitov a několik dalších kaplí a drobných sakrálních památek. Olomoucká předměstí měla tu nevýhodu, že se nejednou stala obětí nepřátelských armád směřujících do moravské metropole. A tak byly skoro všechny objekty poškozeny za švédské i pruské okupace v 17. a 18. století. Osud všech předměstí byl zpečetěn rozhodnutím Marie Terezie, vytvořit z Olomouce moderní pevnost, bránící postupu nevítaných vojsk. Rozhodnutí mělo do roku 1758 za následek zboření celkem 350 budov. Úsek vzdálený asi 800 metrů od hradeb musel zůstat z bezpečnostních důvodů prázdný. Proto se část obyvatel začala usazovat přibližně 1 km od bastionů po obou stranách císařské cesty směřující do Brna.

Vznikla tak Nová Ulice

Kvůli poměrné velké pěší vzdálenosti od centra byla v roce 1768 zřízena jednotřídní škola. Na počátku 19. století byla pro vzdělávací účely postavena samostatná budova, která byla v roce 1881 nahrazena školní budovou, která je dnes využívána pro účely umělecké školy. Klidný vesnický život narušila v roce 1805 návštěva císaře Františka I. a ruského cara Alexandra v místním hostinci, v kterém spolu projednávali válečné plány proti Napoleonovi. Mezi lety 1839–1851 vyrostlo v rámci modernizace olomoucké pevnosti na katastru obce několik vojenských pevnůstek. Přítomnost vojáků měla vliv i na dění v obci, a to především v místních hostincích, které se staly oblíbeným místem pro trávení volného času. Velkým zlomem byl rok 1850, kdy se vesnice osamostatnila od města a spolu se Zelenou ulicí vytvořila samosprávnou obec Neu und Greinergasse, zkráceně nazývanou Neugasse (Nová Ulice). Až do roku 1918 stáli v čele obce starostové německé národnosti: Franz Tichý, Anselm Nawratil, Anton Wrtal, Rudolf Dvoržak a Oswald Noczil. Jejich česká příjmení svědčí o jejich „ryze německém“ původu. Oproti Olomouci se po roce 1892 dokonce 2 Češi dostali do obecního zastupitelstva, z nichž se Jan Frodl stal radním. Poslední německý starosta Noczil proslul zejména svým nacionalismem a negativním zaměřením vůči české komunitě. Po jeho zvolení v roce 1900 ujistil přítomné, že bude bránit a podporovat německý charakter obce, který na přelomu století začal díky české komunitě v Úřední čtvrti slábnout.
Vzpomínkou na bývalou vesnici je do dnešních dob připomíná barokní kostelík Panny Marie Pomocné vybudovaný v 70. letech 18. století, který je dnes ze všech stran obklopen panelovými domy. Ke stavbě náležela i fara, která se roku 1843 stala nezávislou na kostelu sv. Mořice v Olomouci. Dnešní hřbitov, ležící poblíž ulice Okružní, byl otevřen roku 1901. Dodnes na něm můžeme nalézt celou řadu opuštěných hrobů, které patřily bývalým německým obyvatelům Nové Ulice. Po tzv. sametové revoluci v roce 1989, byla na pohřebiště umístěna česko-německá pamětní deska připomínající české a německé oběti 2. světové války.
Rozvoji obce směrem k městu bránila nadále skutečnost, že Olomouc byla funkční pevností, v jejíž blízkosti se mohly stavět domy jen s podmínkou, že budou během případného nařízení bez náhrady zbořeny. Tato situace se změnila až v roce 1886 s povolením zrušit pevnost. Z volných pozemků na katastru Nové Ulice se stala náhle lukrativní a vyhledávaná oblast pro stavbu různých podniků, obytných domů a luxusních vil. V 90. letech 19. století na volných parcelách vyrostla moderní Úřední čtvrť, jež byla z velké části obývána úředníky, obchodníky a dobře situovanými vojáky. Většina obyvatelstva se hlásila k české obcovací řeči, vyskytovala se tu však i řada německých továrníků a podnikatelů. Přepychová čtvrť se podstatně lišila od původní části Nové Ulice, která byla obývána převážně chudším obyvatelstvem pracujícím v námezdním poměru. Co si o ní mysleli Češi ve 20. letech 20. století, se dozvídáme v článku
z deníku Pozor:
„Vlastní město Nová Ulice je nevzhledná, nečistá ves, roztažená při císařské silnici a přes půl hodiny cesty od Olomouce vzdálená. Ale na jejím katastru u nádraží lokální dráhy Olomouc-město hlavně českým přičiněním a z českých peněz vyrostla moderní vilová část, nazvaná Úřední čtvrtí, jež má většinu českého obyvatelstva, dodává Nové Ulici nejen lesku, ale také většinu obecních příjmů a bez ní by byla táž dále mizernou vsí s několika nabubřelými německými zelináři.“

Nová Ulice se na přelomu století skládala ze staré Nové Ulice, ze Zelené Ulice a moderní Úřední čtvrti, kterou od roku 1882 vedla železniční trať z Olomouce do Čelechovic. V roce 1899 přibyla i tramvajová linka spojující centrum města s novou Zemskou nemocnicí. Roku 1893 byla Nová Ulice povýšena na městys a o 9 let později dokonce na město. Rychlý růst obyvatelstva v Úřední čtvrti si roku 1904 vyžádal stavbu nové obecné německé školy navržené vídeňskými architekty. Budovu dodnes najdeme na ulici Mozartově.

Češi si ve stejné době díky Matici školské prosadili svůj soukromý vzdělávací ústav v ulici Na Vozovce.
Úřední čtvrť se v novém století stala sídlem mnohých českých a německých firem. Jednou z největších byla sladovna židovského obchodníka Eduarda Hamburgera, která zaměstnávala velké množství místních. Dále se tu nacházela tkalcovna Franze Tichého, který provozoval i německý hostinec Zur Krone v původní části Nové Ulice. Bratr starosty Noczila vedl ve stejné lokalitě hostinec Zum schwarzen Bären.

Sídlil tu také stavitel Franz Langer, který se mohl těšit z četných obecních zakázek. Z českých řad na Nové Ulici působil architekt Karel Starý, výrobce povozů a kočárů Ignác Žárský, stavitel Jan Valihrach a mnoho dalších obchodníků a řemeslníků. Ve 2. polovině 19. století se společnost postupně modernizuje a lidé začínají přemýšlet o trávení volného času. Rozvíjí se tak bohatý spolkový život, který sdružuje obyvatele podobných zájmů a preferencí. V roce 1886 je na Nové Ulici založen Bund der deutschen Nordmährens
(Svaz Němců severní Moravy), roku 1880 Deutscher Schulverein (německý školský spolek), dále tu působil Freiwillige Turner-Feuerwehr in Neu- und Greinergasse (spolek dobrovolných hasičů), Gesangverein der Neu- und Greinergasse (pěvecký spolek) atd. Češi se scházeli v Národní jednotě, která působila zejména v národnostně smíšených obcích a podporovala českou kulturu, školství a hospodářství. Mnoho žen bylo aktivních v Dámském dobročinném spolku Josefíny Černochové, který podporoval české žáky z hůře situovaných rodin.
Vznik Československého státu nepřijala většina místních Němců s nadšením. Ještě v říjnu 1918 psal starosta Noczil německé Národní radě do Vídně, že místní německá komunita podporuje připojení německých oblastí českého státu včetně Nové Ulice a okolí do německého Rakouska. Svých postů se po říjnovém převratu městské zastupitelstvo v čele s Noczilem vzdávalo velmi nerado. Do čela nové správní komise byl zvolen Augustin Fritz, předseda místní organizace Národní jednoty. Vedení obce se tak poprvé ujala osoba české národnosti. O zániku samostatného města rozhodla v létě 1919 správní komise složená z 16 Čechů a 8 Němců, která se jednomyslně vyslovila k připojení Nové Ulice k tzv. Velké Olomouci.

Národnostní problémy

Na přelomu 19. a 20. století se na Nové Ulici objevily první spory kvůli jednacímu jazyku místního obecního úřadu. Jak bylo zmíněno, česká komunita nadále sílila a při sčítání obyvatelstva v roce 1900 dosáhla více než 20 % potřebných k tomu, aby byly obecní záležitosti dle zákona vyřizovány i v českém jazyce. Obecní zastupitelstvo však tuto skutečnost ignorovalo a dál s Čechy komunikovalo v němčině, pročež se Češi začali obracet na okresní hejtmanství, které zastupitelstvu nařídilo, aby respektovalo vydané zákony ohledně jednací řeči. Češi se však svých práv museli domáhat i nadále a spory pokračovaly také v dalších letech. Definitivně byly vyřešeny až se vznikem Československa, kdy byla čeština ustanovena jako hlavní úřední jazyk.
Národnostní problémy zasáhly také obecní pokladnu, která se po roce 1900 topila v dluzích. V roce 1910 byl za sumu 210 050 korun ve dražbě zakoupen oblíbený český hostinec U města Prahy, který byl následně přeměněn na obecní dům s názvem Stadthof. Upřednostňováni byli také němečtí řemeslníci a stavebníci, kterým zastupitelstvo přidělovalo obecní zakázky.
Velké problémy nastaly českému staviteli Aloisi Kožušníčkovi, který si od českého podnikatele Jana Cingroše odkoupil na Nové Ulici pozemek s dílnami. O stavbu měl zájem i německý stavitel Franz Langer, který se s prohrou nechtěl smířit, a tak začal všemožnými způsoby Kožušníčkovi bránit v užívání, s vidinou zlikvidovat jeho podnik. Městské zastupitelstvo se nečekaně přiklonilo na Langerovu stranu a jeho snahy aktivně podporovalo tím, že ke stavbě neustále posílalo různé komise. Po 15 měsících byla nakonec celá záležitost vyřízena ve prospěch českého majitele, který byl však poškozen značnou ztrátou.

Vraťme se na skok k významu českého hostince U města Prahy, který se nacházel na křižovatce dnešní ulice Litovelské a Svornosti. Restaurace otevřená roku 1889 se díky své výhodné poloze stala brzy národním centrem Čechů z Olomouce a Nové Ulice. Pořádaly se zde divadelní představení, hudební koncerty a různé schůze. Obecní rada nebyla z českého podniku přirozeně nadšena, a tak se mu spolu s většinou Němců vyhýbala. I přes svou dobrou pověst se hostinec kvůli finančním potížím dostal roku 1910 do veřejné dražby. Vedení Nové Ulice podnik nakonec přeplatilo, jen aby se dostal do německých rukou. Po rekonstrukci se lokál přejmenovaný na Stadthof sloužil německým spolkům a organizacím. Češi své útočiště přesunuli do výčepu U Zlaté koule.