autor: Gaius Servilius Vespillo

Kdo jinému jámu kopá, …musí hlavně vědět kde.

Bylo nebylo, dávno nedávno, jedno knížectví. A v tom knížectví měli hřbitov. Rukou pevnou a pracovitou tu vládli přerovští hrobníci se svou partou. A takhle šťastně a spokojeně by si v Přerově žili, nebýt toho, že.. že se ve stejné řadě nalevo od křížku nalézaly dva hroby se stejným jménem!

A tady bych mohl skončit, protože už jistě každý z vás tuší, co se stalo, a jaký průšvih se vznáší ve vzduchu🙂.

Ano, řeč bude o tom, když se splete hrob. Ptáte se, je to vůbec možné? Ano, a stává se to. Nechci říct, že často, ale já sám jsem za svou kariéru zažil tři takové případy. Tedy ne, že bych se jich sám osobně účastnil, ale věděl jsem o těch pohřbech a taky se pak mému sluchu o pár dní později velmi barvitě doneslo, co že se to vlastně stalo. Ale jak z vyprávění vyčtete, ne vždy za to může hrobník a někdy je to opravdu o zásahu vyšší moci.

Co se dá splést – můžete vykopat jiný hrob (to je ta horší varianta) a nebo taky můžete prohodit strany u dvojhrobu a kopat tu, která měla zůstat neporušena. Zrovna tady tohle je celkem problém. Obyčejně někde figuruje zápis z posledního pohřbení, takže se dá dopátrat, na jakou stranu a v jaké hloubce se nachází poslední rakev. Bývají ale hřbitovy, kde je evidence tristní, a tam je potom už vše na pozůstalých a jejich paměti.

První varovný zvoneček je, když stojí u hrobu třeba tři, a po jednoduché otázce ,,nalevo nebo napravo?“ začnou dlouze přemýšlet, škrábat se ve vousech a lovit v paměti, jak to vlastně u posledního pohřbu vše bylo. Já se jim nedivím. U pohřbu bývá vedle hrobu bednění, vše je zakryté, obložené věnci a květinami, takže i z tak zdánlivé maličkosti se stane luštitelský oříšek. Nakonec se jednomyslně rozhodnou a usnesou, ať už je to dobře, nebo špatně. To zjistím až já. Ještě horší variací na toto setkání jsou pozůstalí, kteří sice neví, ale s jistotou a výmluvností obchodníka, který by prodal i plešatému hřeben tvrdí, že přece napravo, tak snad si to ještě pamatuje, ještě není tak starý!

Mě nezbývá než poslechnout příkaz a doufat, že měli pravdu. Matematicky to vychází půl na půl. Někdy kopu až dolů a vítězoslavně volám rodině, že měli pravdu. No a jindy… jindy už v metru začne rýč škrtat o dva, tři roky starou rakev ještě se svítivě zeleným florexem na víku a jasně čitelnými stuhami. To už ani pozůstalým nevolám. Stejně si ten rozhovor dokážu celý představit. Je to jako vždycky. Nejdřív omluva, pak dotaz, co se s tím dá dělat a nakonec – ,,nějak to, prosím, vyřešte“. A tak nezbývá, než půlku hrobu znovu zasypat, přestavět celé bednění a začít znova.

Splést si hrob, to už vyžaduje trochu větší míru ignorance a nepozornosti. A tu už za to může z drtivé většiny právě hrobník. I mou povinností je vždycky si ověřit hrob, nejlépe nájemní smlouvou nebo přes úřad. A taky je tato chyba velmi hezky odměněna přestupkovou komisí a pokutou v řádech desetitisíců. Tu už jste vydáni na milost a nemilost pozůstalých, kteří vás mají v hrsti. Někdy je obměkčíte a chybu odčiníte. Pokud jsou však neoblomní, skončí to na policii, protože ač hrobník, stejně nemůžete kopat, kde se vám zachce paragrafy o hanobení se na vás vztahují jako na kohokoliv jiného.

Ale jak jsem psal, i zde se vše může tak seběhnout úplně náhodně a hrobník k tomu přijde jak slepý k houslím. To se stalo třeba minulý rok v Dřevohosticích na Přerovsku. Byla doba kovidová. Dnes už se to zdá skoro jako historie, ale přesně si vzpomínám, jak to tehdy bylo. Na úřadě nikdo. Půlka lidí doma na homeoffice, půlka marodí. A stejně to bylo také s rodinou. Pozůstalí byli v karanténě, druhá strana rodiny taky. Bylo potřeba kopat. Nojo, ale jak zjistit kde? Na úřadě nikdo, z rodiny se taky s nikým rozumně nešlo spojit a jednalo se zrovna o příjmení, kterých je na hřbitově plno. Nakonec se podařilo sehnat nějakého vzdáleného příbuzného, který byl ochoten dojet, pohřeb domluvit a hrob ukázat. Jenže sám už přesně nevěděl , už to bylo asi patnáct let, co byl na hřbitově naposled, a nakonec jeden ukázal. A ukázal ho špatně… A tak se kopalo. Vše v den pohřbu připraveno, a bylo by to bývalo i prošlo. Když pak přišla jen hrstečka lidí z kostela k hrobu, jednomu členu rodiny se to nějak nezdálo, a nakonec se opravdu přišlo na to, že hrob není jejich. Mrzelo to rodinu, mrzelo to hrobníky, protože za to prakticky nemohli, byla to zoufalá situace. Ale jelikož to bylo v úzkém rodinném kruhu, s farářem všehovšudy deset lidí, nikdo z toho nedělal haló a každý cítil, že to tak prostě kvůli nesmyslným nařízením skončit muselo. Rakev se přinesla ke správnému hrobu, hrob se vykopal znova, zavolali se pozůstalí a pochovávalo se o několik hodin později.

Ale teď už se vrátíme na začátek celého vyprávění, k našim hrobníkům do Přerova:) Jelikož už ani jeden z nich na hřbitově nepracuje, dovyprávím ten příběh celý. Začátek už známe. Zrovna přerovský hřbitov má evidenci zcela v pořádku a hroby značené s přesností geodeta, takže tady milí bývalí kolegové udělali fatální chybu. Instrukce byla jasná, kopat hrob č 3. No jo, jenže zrada! V uličce byl téměř stejný přímo na začátku řady, tedy č.1. A tak někdo začal až moc přemýšlet, vyložil si rozkaz po svém, a bednění se přivezlo k tomu prvnímu. Kdo ví, jestli ten papír vůbec někdo četl, jestli to nešlo jen tichou poštou, že je to něco na kraji nebo u kraje. Ať tak či tak, začalo se kopat vesele s písničkou, jenže na cizí roli. A nikomu to nebylo divné. I vedení hřbitova chodilo okolo, nešetřilo chválou, jak se kluci činí. I s výzdobou si dali záležet. Znáte přerovský hřbitov? Hlavní brána je dole, ale parkoviště pro účastníky smutečního obřadu až nahoře, za hřbitovem. Říkám to proto, že grandióznímu finále této akce nemohla udělat přítrž ani rodina, jednoduše proto, že od horního parkoviště by človek k hrobu musel jít celkem dlouho, a tak se nikdo nešel ani podívat. Smuteční průvod se po rozloučení v obřadní síni pomalým krokem odebíral k hrobu. Hrobníci přichystaní v obleku, hrdí na svou odvedenou práci vyčkávali průvod. A taky se dočkali! Co vám budu povídat! Zatímco v prvním případě to rodina přešla, tady to bylo jiné kafe. Už při příchodu bylo očividné, jak se celý černý had lidí nevěřícně zastavil. Bylo jasno, co se stalo. Atmosféra hustá, že by v ní sekera stála a trapné ticho, vystřídané spravedlivým hněvem. Kluci hrobařští, kteří v tu chvíli pod tíhou nadávek byli malincí, že by je v trávě přehlédl, museli spolknout hořkou pilulku. Sto párů očí je obestoupilo ze všech stran a propichovalo pohledem. Volalo se vedení, volal se ředitel, a bylo jasné, že je zle. Nakonec hoši dostali ultimátum. Rodina půjde na hostinu, protože restaurace byla přesně rezervována. A až za dvě hodiny přijdou, buď tu bude vykopaný a nachystaný jejich hrob, nebo soud. Jen co se černý had rozptýlil od hrobu a pustil chudáky z dohledu, pustili se do práce a jeli jak kvadratická fretka (totiž rychle jak fretka x fretka). Hlína lítala na všechny strany, jeden kopal, druhý odstrojoval, tam zase chystal, a jeden by nevěřil, jak všechno jde, když se musí. A tak i tento příběh bude mít dobrý konec. Nevim, s jakými pocity rodina vstupovala o dvě hodiny později za bránu hřbitova, ale vše bylo nachystané, vyšperkované jako nikdy předtím.

A tak mohla milá zesnulá po dvouhodinovém poležení v rakvi mezi stromky u uličky spočinout ve svém hrobě. Pozůstalí dodrželi, co slíbili, a od soudu se upustilo. Jestli z toho pak ještě hrobníci měli nějakou polízanici, nevím.

Ale ta ostuda! Ta je snad horší i než případná pokuta.