autor: Gaius Servilius Vespillo
Hroby – už snad naposled
A ještě jednou se vrátíme k hrobu. Já už jsem tohle téma považoval za vyčerpané, ale soudě podle dotazů, které mi od vás chodí, jsou tam ještě drobné rezervy 
Nezřídka se stává, že se se mnou dá do hovoru někdo z rodiny či náhodný kolemjdoucí na hřbitově, pozorující mé lopotění, a položí obligátní dotaz- ,,no však vidím, že tady se pochovávalo už před šedesáti lety, to už tam na dně hrobu asi nic nenajdete. No rakev už vůbec ne. Co vlastně po takové době z člověka zbyde? Najdete tam vůbec ještě něco?“
Vždycky se mi chce říct něco ve smyslu ,,no jéje, toho bude! “ a už v duchu zkouším novou kravatu, která se jistojistě v hlíně objeví záhy po tom, co zvědavý návštěvník zmizí z dohledu.
Jelikož ale většinou nechci lidem kazit iluze, vždy prohodím pouze něco ve stylu že ano, něco tam bude, přinejmenším nějaké kosti, které se ještě nestačily rozpadnout. O dalších detailech raději taktně mlčím.
Ale že vás mám rád, s vámi se podělím. Co tedy v hrobu všechno zůstane? Řekněme po dvaceti, padesáti, sto letech? Hodně. Samozřejmě, čím více vody od pohřbu uplyne, tím méně toho bude, to se však týká pouze organických věcí, jako je rakev a oděvy, a ani u těch to nemusí být pravidlem.
Začneme kostmi – tak tady je to více méně jasné. V našich zeměpisných délkách a šířkách není neobvyklé, že kosti vydrží neporušené stovky let. Kdyby tomu tak nebylo, archeologové nemají do čeho pořádně hrábnout a v Sedlci u Kutné Hory by člověk koukal pouze na prázdné stěny.
Nemusí tomu být tak ale vždy. Někdy opravdu kosti zpráchniví, tedy rozpadnou se v prach. A ty, které to nestihnou samy od sebe se při dotyku drolí a rozpadají. K tomu jsou ale potřeba specifické podmínky, hlavně přítomnost vzduchu a vlhkosti v dobrém poměru. Nejčastěji se to stává v případě, že rakev vydrží váhu zeminy a leží i s tělem neporušena desítky let. Jakmile jsou ale kosti pevně obemknuty zeminou, už se s nimi mnoho nestane. V hodně suchých půdách zůstávají po desítky let i vlasy, ať už na lebce nebo vedle ní.
Rakev je kapitola sama o sobě. Tady už je situace složitější a hodně záleží na konkrétním hřbitově a podmínkách. Je to nevyzpytatelné, obecně by se dalo říct, že čím sušší půda, tím déle vydrží, ale neplatí to vždy, a trvale podmáčená půda dřevo taky dokáže zakonzervovat tak, že by jeden nevěřil (včetně těla ). Horší už je to s výstelkami rakví, příkrovy, polštáři, dečkami a dalším vybavením. To zůstává vždy a za všech okolností.
U oblečení je to jak kdy, ale pokud jste pravidelnými čtenáři, víte, že tady může být kámen úrazu. Stačí si přečíst etiketu na saku nebo šatech, aby člověk začal tušit. V poslední době už je prakticky všechno umělina, minimálně obleky, kalhoty a košile. A ty samozřejmě nezetlejí, protože polyester je přírodní asi jako… umělý kyčelní kloub Ten mimochodem taky samozřejmě zůstává.
Tohle všechno v hrobě je a dá se říct, že by to tam snad i mělo být, nehledě na možné komplikace. Nahý člověk do země nesmí a bez rakve to také nejde. Vedle tohoto však existuje ještě obrovská škála dalšího nepořádku, který už v pelišónu nemá co dělat, a který mě dokáže vytáčet do nepříčetna.
Jen lehce nastíním, s čím vším se může hrobník ještě potkat –
Navážka – cihly, betony, staré armování, kamenický bordel. Jako v případě skládky, nejjednodušší možností, jak po sobě uklidit, je schovat to pod zem. Protože je kontejneru je to padesát metrů, a to je prostě daleko. A dělají to i hrobníci, cokoliv, co vyžaduje jen minimální fyzické úsilí se od hrobů neodnáší, jen se to taktně schová a hned po pohřbu vrátí. A pak kopu, a divím se, kde se v metrové hloubce vzaly cihly, betonové dlaždice , klubka smotaných armovacich drátů nebo několik metrů čtverečních králičího pletiva. Někdy je v hrobě takový svinčík, že kdybych vedle sebe postavil paletu a cihly si tam skládal, mám to na menší přístřešek.
Zbytky z květinových darů – ufff, no jo. Ale jo. Beru to. Někdy je to ale na nervy a množství je nepředstavitelné. Lidé do hrobu hází květiny. To je v pořádku, ale všechny ty stužky, pentle, celofánové fólie, obaly zůstávají a je to prostě nepořádek. Všechno je potřeba vyndat a vyhodit, protože to prostě není hezké a nemá to tam co dělat.
Když doktoři a pohřebky uklízí – tuto kategorii nepořádku si nechávám až nakonec a dopředu říkám, že není za cíl někoho očerňovat, navíc, pokud to v hrobu objevím já, znamená to, že už je to dávno promlčená událost a stala se před mnoha lety. Ale zmínit to musím, protože je to prostě hnus a vadí mi to.
To si tak z rakve dřív někdo na pohřební službě prostě udělal sběrný dvůr a myslel si, že na to nikdo nepřijde. Ale přišel. On totiž pod výstelku a nebožtíka nikdo nekouká, a tak jsem třeba našel polštáře v rakvi vycpané nalámaným polystyrenem, patrně od nově koupené tiskárny na firmu, pod tělem byly schované sáčky od svačiny, pet láhve od Kofoly a jiný bordel, co nemá co dělat v hrobě, natožpak v rakvi.
Specialisté jsou v tomhle i někteří doktoři z patologie či jejich asistenti. Když jsem se s tím potkal poprvé, zůstal jsem s otevřenou pusou a nadával jak špaček. Člověk exhumuje ostatky, vytahuje lebku, která soudě podle řezu byla na pitvě, a najednou z ní vypadnou dva páry lékařských rukavic a obal od tatranek. Nevím, jestli víte, jak to při pitvách chodí, ale věřte, že když se vyjme z hlavy mozek a z těla orgány, po odborném přezkoumání se na své místo už nevrací. Hlava zůstává prázdná (vycpává se tedy v ideálním případě buničinou), a všechno co se vyjmulo včetně mozku se bez jakéhokoliv ladu a skladu zašívá do břicha. No a tady je opět ideální prostor pro to zbavit se čehokoliv, když je odpadkový koš daleko. Zde už ponechám prostor pro vaši fantazii, nechci být konkrétní,ač bych mohl, jen lehce naznačuji, že se tohle dělo, možná ještě děje, a stalo se mi to rozhodně více než jednou.
Co k tomu říct – no, asi nic…
Napsat komentář