autor: Gaius Servilius Vespillo
Tak dej cihlu k cihle, postav třeba zeď
…aneb jak se díra kopala, hrobka budovala a opět jsem málem na prkně skončil.
Část 1.
Hodně lidí se mě ptá, jaký byl můj nejtěžší pracovní případ? U čeho jsem se nejvíc nadřel? ,,No, u hrobek“, odpovídám, aniž bych to nějak důsledněji rozebíral. S hrobkami je všeobecně problém, to je past vedle pasti, ale ještě horší, než v hrobkách pracovati je hrobky na nové ploše budovati.
Vidí se to už málo. Hrobky všeobecně se už netěší takové popularitě jako dřív, společenský status už se nedává najevo množstvím žuly a lukrativním místě na hřbitově a finanční stránka věci taky nemálo lidí od tohoto úmyslu odradí. Navíc, co si budeme povídat, zrušených a neplacených hrobek je na každém větším hřbitově dost, takže kdo chce, vymění visačku se jménem na schránce a zvonku a hrobka je jeho. Většinou tedy i s předešlými podnájemníky, ale to už je jen taková drobná starost oproti budování nového podzemního bunkru pro pár generací.
A ano, i hrobník může stavět hrobky. Může to dělat v zásadě kdokoliv, kdo si na to troufá, aspoň trochu tuší jak na to a komu se podaří na základě předložené dokumentace a přesvědčit správu pohřebiště o svém záměru. Řád hřbitova nám sice v pár odstavcích praví, co by hrobka měla a neměla mít, ale o použitých materiálech nebo postupech už toho moc nehovoří.
Za svůj život jsem už postavil dvě hrobky. Po té první jsem se zapřisáhl, že už podobnou kravinu nikdy dělat nebudu, stejně jako láteří ženy při porodu, a stejně jako ony jsem na to po chvíli zapomněl a střihl si to znova. Ale ta první, to vážně bylo dílo všech díl. Na to se zapomenout nedá.
Jak už to u mě většinou bývá, bylo nebylo, oslovil mě jeden pán, bývalý zastupitel nevelké obce tady u Přerova, že by chtěl postavit hrobku. Vlastně již tušil, že tu na světě dlouho být nemusí a chtěl si tak připravit místo posledního odpočinku. Přišel na mě náhodou, a ne, nebylo to tím, že bych to uměl, zkrátka a jednoduše tak dlouho hledal, tam odmítl, tam byl nespokojen, tam se mu nelíbila cena, tam zas ono, až jsem zkrátka na to zbyl. Vyslechl jsem si jeho představu, nabízenou částku a popravdě se mi celý ten nápad taktéž pranic nezamlouval. Hodně muziky za málo peněz jinak řečeno. Navíc mě časové možnosti taky byly omezené. Řekl jsem tedy, že si to nechám projít hlavou s úmyslem se na to vyprdnout jako ti přede mnou, ale něco mi říkalo, že peníze nejsou všechno a že by to mohla být nějaká taková maturita mých schopností a takový pomníček, aby i po mě něco hmatatelného na tomto hřbitovním světě zůstalo kromě rozkopaných krtinců, které dřív nebo později stejně slehnou do výše okolního terénu. A tak jsem nakonec (blbec blbý), nevěda, že strkám jak zajíc běhy do nalíčeného oka, souhlasil.
Pan zastupitel byl nebývale potěšen! Ihned jsme se vypravili na místo a slavnostně mi ukazoval vhodně vybrané místo, které si pro svou potřebu nechal nakolíkovat. Což o to, místo to bylo dobré, až skoro podezřele. Mezi řádkou hrobek u plotu bylo jedno místo vynecháno, rovné, zatravněné, které ani při důkladnějším zkoumání hrobařským okem nevykazovalo známky předchozích zásahů. To se mi zamlouvalo, protože představa, že bych musel vysekávat ještě staré rámy, pomníky, armatury a podobná svinstva se mi pranic nelíbila.
Hrobka měla být na čtyři rakve, tedy dvě a dvě nad sebou. Materiál ztracené bednění, podlaha dlážděná, hloubka tak akorát. Vlastně docela fajn práce. Jediným problémem bylo, kam s hlínou. Pominu-li to, že se hlína musela vozit přes celý hřbitov po trochách na kolečkách, protože se s vozíkem ani jinou technikou k místu dostat nedalo, hlína o objemu deseti kubických metrů není zrovna malá hromádka. Nakonec se po domluvě s obcí vybralo kus místa za hřbitovem, tam jsem mohl hlínu deponovat před tím, než se odveze po skončení práce do pryč.(Ti se po tom taky bouchali do hlavy, když zjistili, kolik toho bude).
Byla půlka října a maturitní hrobařská zkouška mi začala. Cíl- postavit hrobku, než přijdou první mrazy.
A tak se zvesela začalo kopat. A já si uvědomil, že odvážení hlíny na kolečkách přes celý hřbitov je taková kravina a zdržování, že bych se sám za to profackoval. Práce šla pomalu. Daleko pomaleji, než jsem si plánoval, ale těšila mě představa, že vlastně to kopání je na celé záležitosti to nejmenší. (Tehdy jsem se opět mýlil). První den jsem skončil tak v pětině díla, ale pořád se mě ještě držel optimismus. Následující den přišla první zrada.
Tak si pěkně kopu a najednou si tak rýčem naberu kostisko jak papuč. To bylo překvapení! Tak přeci jen tady už někdo kopal…. Sám na sebe jsem byl naštvaný, že jsem to nepoznal, ale co, jedna kost jaro nedělá. Kdoví, jak se tam vlastně ocitla. Jenže za ní další…a další… první taška, první pytel, druhý pytel, víc kostí než hlíny! Prostě jsem při své smůle natrefil na nějaký hromadný směsný hrob pro ostatky, který tam nějaký můj předchůdce v dobré víře založil. A že se činil, protože po deseti kostrách už jsem lebky přestal počítat. Frekvence kolečkování se tento den zpomalila, takřka zastavila a já jsem se bavil pytlováním ostatků a sběrem kostí z už vykopané zeminy. A že toho opravdu nebylo málo, umělecký inventář do menší kapličky à la Sedlec by z toho jistě byl.
V tomto duchu se neslo ještě několik dní, než byl konečně výkop hotov.
Hurá!… jenže tu na scénu přišel budoucí pyšný majitel hrobky a stalo se přesně to co úplně z duše nemám rád a co je už úděl všech řemeslníků a živnostníků, dokud nemají v ruce peníze.
– ,,Já jsem tak přemýšlel, nebude ta hrobka malá?“
– ,,nebude, bude tak akorát, jak jsme se dohodli. „
– a já jsem tak přemýšlel, ještě je tu dostatek místa, nešla by udělat větší?“
Já (už jsem tušil průser) strategicky mlčím…
– ,,já bych jí udělal větší, když už se to buduje. Ať je to aspoň na těch šest rakví! Nejlíp i na devět!“
Opět strategicky mlčím, ale v hlavě už jsem pána zprovodil ze světa asi deseti různými způsoby.
-,,jo, uděláme to větší, kdybych tedy mohl poprosit, ještě to zvětšete až tady po ten kraj a tady dozadu taky. A když se to prohloubí ještě o půl metru, bude to skvělé! Díky, zavolejte jak to bude!“
A vše sólo ruční práce🙂
V tu chvíli jsem si myslel, že naštváním prasknu jak granát. Mnohdy si říkám že český jazyk je na nadávky obvzvlášť bohatý, ale tak sprostý výraz, zachycující přesně takové situace ještě nikdo nevymyslel. No nic, náš zákazník, náš pán, pustilo se opět do díla. Hromada hlíny za hřbitovem spokojeně rostla, protože jednoduchá matematika říká, že množství hlíny roste kvadraticky. A tak místo deseti kubíků jsem se nakonec probojoval až k dvaceti sedmi. Už ani nebudu popisovat, jak dlouho jsem to dělal, jak už mě kníkání jedoucích koleček budilo hrůzou ze spaní a kolik sil a energie mě to nakonec stálo…
Konec první části
Pokračování příště, už tak je to dlouhé dost a dnešní lidé nejsou zvyklí číst
Napsat komentář