Z deníčku hrobaře č. 19

autor: Gaius Servilius Vespillo

Kdo jinému jámu kopá, sám v ní sem tam skončí

K dnešní kapitolce mě inspirovala příhoda, která se stala před několika dny. Ne, že by to bylo poprvé, kdy se mi něco podobného stalo, ale tohle je ještě v živé paměti a bolavá ruka a několik modřin jsou doteď svědkem takové menší nepříjemnosti, která se stává maximálně jednou za rok a sem tam i častěji. 🙂

Určitě to znáte, úrazy se dějí v každé profesi, hrobařinu nevyjímaje. Nevím proč, ale pro okolí jsou ty hřbitovní daleko zajímavější než strouhnutí struhadlem nebo zaražená tříska u tesaře na dílně.

Já už úrazy ani nepočítám, vlastně se divím tomu, že jsem ještě na tomto světě. Určitě nade mnou někdo drží ochrannou ruku a asi jsem se měl narodit jako kočka (která má životů devět) a na poslední chvíli si to někdo rozmyslel. A celkem na to hřeším, to je taky fakt. Někdo tomu říká odvaha, jiný zbytečný risk, někdo čirá hloupost, na každý pád je aspoň zábava.

Faktem je, že v tomto vyprávění co vám teď chci psát jsem si za to až zas tak nemohl, zkrátka zásah vyšší moci, a nejhorší je, že to ani nebylo z mé iniciativy, jen jsem nabídl pomoc hřbitovu v nouzi a tak jsem byl za svou dobrotu po zásluze potrestán.

Všechno začalo před čtrnácti dny v mém milovaném Lipníku nad Bečvou. Kopu hrob jako už po tisícáté prvé, zrady netuše. Jako obvykle se celkem spěchalo. Bylo ráno, vedro už jako v káhirském metru, odbíjela devátá , pohřeb na dvanáctou, normální stav, žádný čas na prokrastinaci. Zkrátka nejlepší podmínky pro to, aby se něco pohnojilo. A taky že jo! Kopal se jeden z těch starších hrobů u kterých člověk vždycky přemýšlí, jestli jsou opuštěné nebo jen trošku zanedbanější. Na tom hrobě byla celkem zvláštně umístěná stará plechová lampička. Ne na rámu, ani na nějakém soklíku, nýbrž přímo na přední straně pomníku a ještě tak divně předsazená, zajímalo mě, kdo to vymyslel. A trčel z ní krásný ostrý měděný plech se střepy. Já jsem si jich nevšiml, protože jsem většinu času byl k pomníku otočený zády, až do té doby, než jsem se couváním přiblížil, mohutně rozmáchl ….a ucítil, že je zle! Ostrý plech z lampy mi projel rukou mezi malíčkem a čtvrtým prstem. Rána byla hodně hluboká a bylo jasné, že to bude na minimálně sedm, osm stehů, pokud ne víc. A tak jsem se s trudnými myšlenkami vydal běhmo do auta pro lékárničku s myšlenkami, jak se mi ten hrob podaří s takovou rukou dokopat…

Abych to nezdržoval, vše se podařilo, (jak jinak) a do nemocnice jsem se vydal až skoro osm hodin po úrazu. Na chirurgii v Přerově už jsem celkem známý, ne že bych tam teda už měl permanentku, ale čas od času tam zavítám, takže při dotazu, jak se mi to stalo a já jim popisoval situaci v rozkopaném hrobě se už ani doktoři nepodivovali. Výsledek byl přesně podle mého očekávání. Rána se musela znovu rozříznout, sešít šlachu na malíčku a sedm stehů. A taky důraz na klidový režim a šest týdnů neschopenky. Všechno jsem doktorům odkýval hlavou jak nemocný osel, zaplatil devadesát korun za výtečný kulturní zážitek, slíbil, že rozhodně budu odpočívat a nejkratší cestou z nemocnice se vydal zaházet dopolední hrob a ještě kopat druhý na následující den do Domaželic.

No, nebudu lhát, kopat se sešitou šlachou žádná hitparáda, ale taky to nějak jde. Musí.

A tak jsem postupně až do minulého týdne léčil svůj úraz prací. Ruka se hojila, stehy jsem si na hřbitově tahal taky sám, kdo by se obtěžoval někam jezdit a už jsem pomalu ani nevěděl, že se něco stalo. Pohřbů se opět nakupila hromada, člověk neví, kam dřív, a do toho telefon ještě od jedné hřbitovní správy, že jsou v úzkých – hrobníci nedošli do práce a není, kdo by jim pomohl nachystat a po pohřbu zakrýt hrobku, a jestli bych nebyl té neskutečné lásky a dobroty, …no ta psí očka a sepnuté ruce byly cítit i na dálku. Samozřejmě jsem pomoc přislíbil, i když tedy z tahání betonových ploten o váze okolo osmdesáti kilogramů jsem radost neměl, ale kdo jiný když ne já by to měl dělat. Vydal jsem se tedy na místo, abych okoukl situaci.

Hrobka byla asi to nejsložitější, co může být. Kompletní trojí krytí. Žulové desky nahoře, pod nimi hlína, a pod hlínou ještě betonové traverzy položené na kolejnicích, které se musí vyjmout též. Za tohle bych vážně někoho nakopal, kdo to vymýšlel. Nebylo ale tak zle, protože místní hrobníci před svou neoznámenou dezercí stačili hrobku aspoň odkrýt a hrobka byla nově vyklizená a prázdná. Nachystáno na pohřeb bylo za chvilku. Polední pekáč začaly zvolna střídat bouřkové mraky a začala být cítit ve vzduchu voda. Bylo jasné, že zaprší, koneckonců výstrahy před bouřkou zaznívaly ze všech stran už několik dní, otázka byla jen jestli to vydrží ještě hodinu nebo vymoknu jak myš.

Vyšlo to tak napůl, pohřeb proběhl za sucha a jen co pozůstalí odešli ze hřbitova, intenzivně se rozpršelo. A co mi ještě chybělo ke štěstí, kde se vzalo, tu se vzalo, zjevilo se vedení hřbitovní správy dohlédnout, jestli jsem vše zvládnul a jestli bude hrobka řádně zakryta a nezertýruju od práce stejně jako již nyní bývalí zaměstnanci.

Jak jsme tam tak stáli schovaní před deštěm, nabídli mi pomoc se zakrýváním, což bylo fajn, protože samotnému se mi do toho pranic nechtělo. Déšť zvolna ustával, a jelikož čekat už se nikomu nechtělo, pustilo se do práce. Žulová hrobka po dešti klouzala jak slepýš na náledí a dobrovolně jsem se pasoval do role toho, kdo to riskne a bude na ní stát, zatímco ostatní budou podávat betonové stropnice na provazech dovnitř. Vrátily se kolejnice, na kterých betony spočívaly, stoupl jsem si na ně a jal se koordinovat zakrývací práce. No a pak už přišla opět scéna jak z filmu o BOZP, která se promítá při školení zaměstnanců jak se pracovat rozhodně nemá. Jedna z kolejnic byla ve zdi posazena už od výroby velmi fórově, a jak jsem se na ní snažil udržet balanc a ještě pomáhat s betonem, přetočila se o devadesát stupňů na hranu, a pak uz jen následoval pád do třímetrové hrobky. Stalo se vám někdy něco podobného? Je to takový adrenalinový zážitek. Nejdřív vám mozek oznámí, že je něco, špatně, a že spadnete. Pak je takové to ,,a teď spadnu, je to v pytli “ ! A pak už jen ŽUCH! No a jste dole, nic to není . Hezky atleticky s důrazem na umělecký dojem pro porotu nahoře jsem spadl přímo na spuštenou dubovou rakev, která před několika okamžiky byla stejně jako já na povrchu. Celková bilance nicméně kladná – Stehy na ruce přežily, jen jeden prst vykloubený, jak jsem se sunul po cihlové štěně dolů tak odřený bok jako když se zvonkem škrábe prase, a jak jsem spadnul na to zašroubované víko, ten vystouplý šroub se mi zabořil někde do zadku, takže jsem potom nahoře chodil celou dobu, jako když jde ministrant poprvé z fary domů. Rakev teda přežila bez úhony. K mému štěstí betonový kvádr zůstal ležet nahoře na rámu, věřím, že ten už by mi svým pádem dokázal trochu zkazit odpoledne. A tak jsem si ke svému malíčku přidal ještě jeden z prstů, který díky luxaci natekl do neuvěřitelných rozměrů.

Ale jak říkám- práce léčí, hrobka se zakryla, dobrý skutek vykonán, a zítra se jde kopat zase.

Novým zážitkům vstříc.