autor: Gaius Servilius Vespillo

Když malé andílky do hrobu ukládám

Důležité upozornění – asi každý podle nadpisu vytuší, čeho bych se v tomto povídání chtěl dotknout, proto prosím, kdo z vás je citlivější povahy a ví, že tohle pro něho není, raději nečtěte, ať nemáte neklidné spaní.

Tak jsem se rozhodl opět se alespoň jednou za týden s vámi podělit o zážitky. Původně jsem chtěl něco veselejšího, ale nějak tak pod tíhou minulého týdne budu psát o tom asi nejsmutnějším, co tak v mě práci může být.

Víte, jako hrobník nejste anonymní. Mnoho lidí by si řeklo – ,,je to jenom práce, musíš to tak brát!“. Ale tak to není. Široké okolí vás zná, a vy ty lidi taky. Když je velký pohřeb, na který jde celá vesnice, a vy stojíte nad hrobem nebo pomáháte u kostela, každý ze smutečních hostů vás moc dobře vnímá. A stačí dva, tři takové pohřby, aby vás na ulici nebo na hřbitově každý neomylně identifikoval. A já mám třeba zase paměť na čísla, takže když vidím, že u hřbitova zaparkovala modrá Kia Ceed s poznávací značkou 44 na konci, bezpečně vím, že je to pan Ondruška, kterému jsem pochovával před několika měsíci ženu po nezdařené operaci v nemocnici.

Moc hezky udržovaný dětský hrobeček, vedle byl ještě jeden, zanedbanější, ale před dvěma lety někdo ukradl pomník. Hřbitov v Krčmani

Když jsem s touhle prací začínal, ani jsem si nějak tak moc nepřipouštěl, že k tomu někdy může dojít. Medicína na vysoké úrovni, od vážných dětských nemocí je tu očkovaní, a když už přeci jenom nějaké děťátko odejde, většinou je rodiči zvolena kremace, protože je taková, …asi milosrdnější, to je ten správný výraz. Dětská urnička s popelem sice v duši bolí, ale přeci jenom jsou mladí rodiče ušetřeni toho, že musí před zraky všech příbuzných a známých spouštět do malého hrobečku vlastního potomka.

Ale i tak se vám pořád tato myšlenka vkrádá do hlavy. Procházíte se hřbitovem, míjíte řádek dětských hrobů u zdi a v duchu si to všechno představujete. Co v takovém případě říkat, až vám to někdo oznámí? ,,Je mi to líto“…-,,Ne, to ne, to je takové obyčejné. ,,Cítím s Vámi“…- Ne, to taky ne, to mě stejně neuvěří.. ,, Mrzí mě to“, ne, lepší bude …“opravdu mě to moc mrzí“! – znáte taky ty chvíle, kdy mluvíte sami se sebou a snažíte se připravit na nějaký důležitý hovor? … A pak do toho spadnete přímo po hlavě, ani to nečekáte. Jako já.

O kousek dál ještě jeden, s touhle fotkou. Pro rodinu musí být tahle událost nepředstavitelná tragédie

Klasická situace, telefon zvoní a domlouvá se se mnou rodina, že by potřebovali vykopat hrob. Ničeho neobvyklého netuše se vypravil na hřbitov, kde už čekala mladá rodina. Paní byla taková velmi uplakaná, bylo vidět, že ji tahle situace na hřbitově přivádí k smutnému výhledu následujících dní. Po krátkém úvodu a ukázání rodinného hrobu mi to vše došlo. Mladý muž vytáhl lístek, na kterém byl údaj o vybrané rakvi a rozměr mi odpověděl na to, co jsem tak nějak s naskočenou husinou začal tušit už několik minut zpět. Rakev bílá, rozměr 60×30, ten nejmenší možný rozměr, který existuje. Uffff, všechno mi v tu chvíli bylo jasné…. Přestal jsem mladý pár trápit otázkami , ujistil je, že všechno udělám, co je v mých silách a na chvíli si sedl. Můj první telefonát byl na pohřební službu, kde jsem už začal plánovat detaily toho velmi důležitého pohřebního dne. A také jsem se nezapomněl zeptat, jak se to všechno stalo. No, dítě zemřelo ještě v porodnici, vlastně ta holčička neměla ještě ani den…

Další den jsem kopal hrob. Je to zvláštní pocit kopat dětský hrob. Jeden by měl mít radost, že se moc nenadře, protože vykopat hrobeček tohoto rozměru trvá na tomto hřbitově půlhodinu, ale člověk přemýšlí. A myšlenky to nejsou nijak veselé… Na člověku leží obrovská zodpovědnost za celou tuto akci. Pohřební služba se rozloučí s rodinou před hřbitovem a pak už vše padá na moji hlavu.

Nadešel den pohřbu. Hrob byl přichystaný, já taky. Abych to nějak zdlouhavě nenatahoval, každý si asi umí představit tu atmosféru, když se pochovává takové malé dítě. Lidí opravdu hodně, květin ještě víc, atmosféra slzavá. Do hrobu ukládal otec a asi jeho bratr. Zásyp hrobu trval jen chvíli. Květin a hraček bylo tolik, že pokrývaly ještě oba sousední hroby. Zase jsem se zapremýšlel nad tím, jaké to asi musí být, těšit se na přírůstek do rodiny, připravit pokojík, všechny věci a pak taková rána…a jen bolest a prázdno.

A tohle je to, čeho jsem se vždycky obával. Připravený hrob na tu nejmenší dětskou rakvičku. Nenechte se mýlit. Jen o pár minut později už byl celý hrob a širé okolí obloženo květinami, že kromě prichystaného koberce nebylo kam vkročit. To už jsem ale nefotil.

Je to zkušenost, kterou jsem nečekal. Ale přijít to muselo. A nebyla jediná. Od té doby neuplynulo ani moc času, a pochovával jsem znova. Tentokrát to byl dvouletý klučina, do té doby taky v pořádku…. Nevím, jestli se nějak hodí porovnávat pohřby, ale tohle byl asi nejdojemnější pohřeb, který jsem kdy zažil a který si prostě člověk bude pamatovat celý život. Uvažte sami.

Pohřeb vedla paní farářka a měla k sobě známou, houslistku… Namísto kázání otevřela knížku Malého prince a četla úryvek příběhu s liškou. Do toho hrály housle. Nejdřív něco hodně smutného, a potom nejrůznější dětské ukolébavky. Jen housle, nebylo slyšet nic jiného než tichý hlas houslí a pláč. U hrobu se začínaly skládat hračky, ne nově zakoupené, ale patřící tomu malému, který už byl nyní v zemi. Všechno to bylo tak strašně hezké a dojemné, že i já jsem slzu pustil….

Od té doby už uplynulo několik let. Hrob míjím skoro každý týden. Z narychlo pořízeného starého hrobu se stalo krásné a důstojné místo, poslední postýlka. I rodiče potkávám, zdravíme se, a vždy si v hlavě připomenu celý ten smutný pohřeb….

Od té doby jsem jich měl ještě několik, dokonce jsem pochovával naráz s dětmi i jejich mámu. A vždy je to stále stejně smutné. Ale i taková je má práce, jiné to nikdy nebylo a nebude. Někdo dětem na svět pomáhá, a někdo jim musí naposledy posloužit, když už z tohoto světa tak náhle odejdou. Jsem vlastně ten poslední, kdo je vidí, než je navždy přikryje zem…