UNEX – dokončení

autor: ing. Bedřich Hájek

Provoz kolesových rýpadel (provoz 2)

Když přišli z Plzně do Uničova v srpnu a září 1952 konstruktéři jeřábů, začala sice poměrně krátká, ale velmi úspěšná éra jejich výroby v provoze . Pod vedením plzeňských konstrukrérů vyrostl schopný kádr, krerý brzy umožnil vyrábět např. kalicí jeřáby až do nosnosti 300 tun podle vlastní dokumentace.
Pro metalurgický kombinát v Panči v Indii bylo vyrobeno 50 licích a kalicích jeřábů s takovou nosností, pro čínský metalurgický závod byl vyroben 300 tunový kovací jeřáb a podobný 300tunový také pro NHKG. Pro první čs. jadernou elektrárnu v Jaslovských Bohunicích se vyrobil montážní jeřáb 250 tun. Unikátní výrobm byl jeřáb pro přepravu rud o rozpětí 82m, nosnosti 15 tun, hmotnosti 750 tun pro VŽSKG Ostrava. Podobným byl také portálový jeřáb 8t x 21m pro Závod J. Dimitrova v Bratislavě, který byl prvním jeřábem skříňové konstrukce vyrobených v ČSSR.

Samostatnou slavnou kapitolou jeřábové výroby byly přístavní jeřáby. Prvních 15 kusů bylo vyrobeno v r. 1952 pro švédský přístav Götteborg. Vyráběli je již domácí pracovníci vyučení v odborných profesích v Hradci Králové pod vedením plzeňských mistrů. V té době působil v Uničově švédský přejímač. Za výbornou kvalitu těchto jeřábů přišlo do podniku pochvalné unání dokonce od švédského krále. Šest portálových přístavních jeřábů, rovněž ve vynikající kvalitě, se vyrobilo pro indický přístav v Madras.Jejich přejímku prováděl v podniku anglický přejímač Scott, který dbal zejména na kvalitu nýtování.

Pro Rumunský přístavv Konstanci bylo vyrobeno 13 jeřábů, pro přístav Ourres v Albánii byly dodány tři. Přístavní jeřáby se vyráběly i pro naše říční přístavy v Komárně, Bratislavě a Děčíně.
Další skupinu tvořily jeřáby pro různé druhy montážních provozů. Například pro montáž turbínového bloku a rotoru generátoru do strojovny hydroelekrárny Orlík byl vyroben montážní jeřáb 125 tun, pro Škodu Plzeň do turbínové haly dílenský mostový jeřáb 125/20 tun a jiné.

Ke slavné éře výroby jeřábů patří 75 tunové jeřáby pro Sovětský svaz. Bylo jich objednáno 10 kusů. Ke konci října 1954 byl odeslán první a to ve dvou etapách na 72 vagonech. Jeřáby byly 70 m vysoké a patřily nejen k největším výrobkům podniku, ale i k největším výrobkům tohoto druhu v Evropě. Vyráběly se podle sovětské dokumentace. Normy GOST však musely být převedeny na ČSN. Zkušební montáž probíhala vedle haly 2.
V r. 1955 Strojexport stornoval objednávku dvou kusů těchto jeřábů a přivedl tím podnik do svízelné situace. Musela být provedena změna plánu a sháněla se náhradní výroba. Vyráběly se kompresory převzaté za Západočeských strojíren v Dýšině u Plzně, vay Vtr 3 pro ČSD, smyky pro zemědělce a malé jeřáby pro Varnsdorfé strojírny (1956).

Dobře rozvíjející výroba jeřábů šak musela být převedena do Králopolské strojírny v Brně v roce 1963 a v druhé etapě v roce 1967.. Tím se zároveň uvolnil prostor pro jinou, neméně slavnou výrobu Uničovských strojíren – pro výrobu kolesových rýpadel.
První kolesová rypadla byla dovezena na naše povrchové doly po II. svěrové ve. Tehdy se také začalo s výrobou v ČSR v Plzni. Bylo to kolesové rýpadlo K 1000. Jeho některé části se vyráběly v Uničově – to se psal rok 1952. Posílaly se pak do Plzně nebo přímo na montážní místa ke kompletování. V podnikové konstrukci se začaly vyvíjet první uničovská kolesová rýa K 300 v r. 1954. A v roce 1957 byl tento první stroj vyroben v provoze 2. Celkem jihc bylo vyrobeno 39 do roku 1968. Tohoto typu bylo vyrobeno několik kusů i pro zahraničí do Polska a Sovětského svazu. Hlavními odběrateli byl ale Severočeský hnědouhelný revír a HDBS Sokolov (Severočeské hnědouhelné doly a briketárny). V r. 1971 byla výroba deliminována do Krušnohorských strojíren, Komořany. Po převodu výroby kolesových rýpadel K 800 z Plzně v roce 1964 se tento typ vyráběl v provozu 2 souběžně s K 300 do r 1967. Kdy se výroba ukončila 13. strojem.

.
Od r. 1970 se začal vyrábět dokonalený typ KU 300 a do r.1988 jich podnik vyrobil 40, z toho jeden kus v kooperaci s Jugoslávií (50%), Prototyp dalšího, v podniku vyvinutého kolesového rýpadla KU800, byl vytoben v r. 1972. Bezpotřebného zkušebního provozu, během kterého by se odstranily, u každého nového výrobku objevující se nedostatky, byl nasazen do plánované těžby zeminy u odběratele (SHR). Toto porušení technologické kázně bylo se souhlasem nadřízených orgánů.

32.
Teprve při tomto provozu byly odstraňovány nedostatky. Bylo otázkou, zda bylo pro národní hospodářství výhodnější čekat na provedení poměrně dlouhého zkušebního provozu a odstranění prototypových konstrukčních vad a teprve pak předat rýpadlo odběratelido užívání, nebo prototyp ihned nasadit do provozu a počítat v plánu, že bude plnit projektový výkon na 100%. V tomto případě byla zvolena druhá varianta.
Stalo se však to, co si nikdo nepřál. Koncem října 1970 došlo k havárii tohoto prototypu na dole Maxim Gorkij v Bílině (vynášecí zařízení) a 28. května 1971 k dalšímu poškození – spadla ocelová konstrukce kolesového výložníku. Oprava následků havárie byla ukončena 23.2.1972. Při opravě byl použit i vrtulník Transporty Chrudim.
V říjnu 1971 bylo provedeno do zkušebního provozu KU800/3 na kterém byly už provedeny některé ůpravy na základě zkušebního provozu prototypu. 4.8.1972 zahájilo zahájilo zlušební provoz KU800/2 ve Starém Oskolu (SSSR). Toto kolesové rýpadlo pracovalo celkem bez poruchy na 80m vrstvě křídy, pod kterou je slévárenský písek a železná ruda.

Po překonání těchto počátečních potíží byly další stroje KU800 již dobré a spolehlivé, se kterými horníci na severu Čech dosahovali nejednou revírních rekordů v těžbě zeminy. Celkem Bylo do konce roku 1988 vyrobeno a dodáno 19 strojů KU800. Neustálé zdokolanování výkonu a spolehlivosti vedlo stroje k neprosté spokojenosti uživatelů a osádek rýpadel. Od 12. stroje má KU800 nový podpěrný vůz s prodlouženým výložníkem, který byl ohodnocen jako „technicky pokrokový výrobek“.
V r. 1983 se začal projektovat dosud poslední velkostroj v oboru kolesových rýpadel K2000. V roce 1986 byla zahájena výroba, v červnu 1987 byl uveden do provozu na Dole Maxim Gorkij v Bílině za účasti významných hostů – místopředsedy vlády ČSSR ing Ladislava Gerleho, federálního ministra paliv a energetiky ing. Vlastimila Ehrenbergera a federálního ministra hutnictví a těžkého strojírenství ing. Eduarda Saula. Stroj je určen pro odkrývání zeminy do velkých hloubek, neboť ložiska hnědého uhlí jsou stále hlouběji pod povrchem. 20.10.1987 se velkostroj vydal na 2,5 km trasu do místa nasazení, která trvala 9 dní.

Objem výroby kolesových rýpadel v roce zahájení jejich výroby (1957) činil 55 mil. Kčs. Vrcholu bylo dosaženo v r. 1986 a to téměř 300 mil. Kčs. Po tomto roce začíná klesat.
význam našich kolesových rýpadel pro palivoenergetickou základnu státu je veliký. Jsou součástí dobývacích technických celků. Patří k nim ještě pásová doprava z Transporty Chrusim a zakladače z VŽSKG. Bez použití těchto celků při dobývání by nebylo možno účinně zásobovat četné tepelné elektrárny a národní hospodářství potřebným hnědým uhlím. Výkon K800 představuje práci asi 26.000 kopáčů.

33.
Několik technických parametů kolesových rýpadel:
KU300 výkon 1200-1800m3 sypané zeminy/hod., hmotnost 1240 tun, pojíždějící na podvozku rychlostí 6m/min., doba výroby 1 rok
KU800 výkon až 6600m3 v nakypřené zemině/hod., výška řezu 32m, max. výsuv kolesového výložníku 16m, hmotnost 4000 tun, pohybuje se pomocí kráčivého hydraulického podvozku, doba výroby 1,5 roku, stejně tak montáže, délka 130m, výška 53m.
K200 6500m3 zeminy/hod., hmotnost 5710t, doba výroby 2 roky, montáž 28 měsíců, výška 55 m, délka 200m.

Další výroba provozu 2:

V r. 1958-59 kolesová hlubinka KH 500 podle škodovácké dokumentace. Sloužila při melioračních pracech a měla výkon 500m3 zeminy/hod. Také podle cizí dokumentace se vyráběly podvozky pro zakladač ZPD8000, shazovací vozy SV1800, mobilní drtírny WPD400 pro Přerovské strojírny, ukladače ostění strahovského tunelu v letech 1986-87.

Vodojem pro město Uničov v r. 1988, dále pět kusů kolesových nakladačů KN130 a malých kolesových rýpadel K40 (4ks).
V r. 1960 byl vyroben prototyp překladače kolejí P9000 podle dokumentace VUDUT Praha. Sériově se však nevyráběl. V poslední době, v důsledku poklesu poptávky po kolesových rýpadlech, se musela výroba stále více zaměřovat na náhradní výrobní program. Např. tzv. kontilití pro Třinecké železárny a pro SSSR, ocelové konstrukce pro vodní dílo Gabčíkovo, elektrolyzéry pro hliníkárnu v Žiaru nad Hronom.
Provoz 2 má 10 středisek, z toho 5 režijních. Prošel několikerou reorganizací. Od 1.1.1989 se uplatňuje v celém provoze brigádní forma organizace práce a odměňování. V provoze je nainstalován karusel o prům. 12 metrů na opracování kulových drah KU300, na kterém se prováděla kooperace pro ČKD Blansko, aby byl plně využit. dále jsou zde 2 numerické stroje a ještě by měl zde být nainstalován svařovací robot PJ10RS. Provoz zahájil výrobu v r. 1951 a prvními výrobky byly části kolesového rýpadla K1000.

Montážní provoz 4

Provoz vznikl až v r. 1958 (montážní oddělení už v r. 1953), ale montážní činnost pracovníků podniku můžeme zaznamenat již počátcích výstavby Uničovských strojíren. Ocelovou konstrukci haly 2, 3 a kotelny stavěli montéři z Plzně a snimi pracovali již pracovníci z Uničova. Části kolesových rýpadel K1000 a jiných výrobků z haly 1 montovali na místě nasazení montéři z plzeňského montážního závodu.

Na externích montážních pracovišti začali získávat zkušenosti pod vedením plzeňských montérů Uničováci v r. 1952 v Třineckých železárnách při montáži zaváděcího mostu šesté vysoké pece. S Plzaňáky J. Tarantíkem a V. Krasem tam byli Antonín Adam, K. Beneš, Bř. Rec, Ant. Pavelka, Vinc. Millar, Mil. Skřebský a K. Čapka.

V počádcích montážních prací na lopatkových rýpadlech E25 byli naši montéři přidělováni do čet Škodováků. Rýpadla se převážně montovala na povrchových dolech na severu Čech velmi jednoduchou montážní technologií. V době výroby jeřábů smontovali montéři montážního provozu celkem 430 jeřábů různých typů a velikostí.
Na externích montážích byly v 50-tých letech mělo příznivé podmínky. Nejen co do kvalifikace zaučených montérů a vybavaní pracovišť montážní technikou, ale zejména hygieenického zařízení, možností ztravování, ubytování, dopravy na pracoviště. Tyto podmínky se nedají srovnat s dneškem, kdy mají montéři na ubytovnách ledničky, rádia, televizory. Pracovní prostředí se stale zlepšovalo. Zlepšoval se i investorská morálka. Montážní místa byla převážně předávána v čas i dodávky dílů z provozu 2.

Montážní provoz byl vybaven výkonným montážním zařízeními. Sám si vyrobil dva prtálové jeřáby o nosnosti 25 tun, pět jřábů o nosnosti 32 tun a výškou 22 m, 4 stožáry o nosnosti 80 tun. Již řadu let měl k dispozici dva mobilní jeřáby CERETTI a tři BK1000 za SSSR. Dále používá novější autojeřáby COLES, DEMAG, LIEBHERR a HM1000 vyrobené v kooperaci s Hutními montážemi Ostrava. Pro dopravu pracovníků na vzdálené pracoviště má dva vlastní autobusy.
Základní prostředky provozu se zvýšily od r. 1965 do 1987 osmkrát, průměrné platy externích montérů za stejné období vzrostly z 1700 na 5100 Kčs.

Zřízení montážního provozu si vynutila především výroba kolesových rýpadel. Při jejich montáži dosáhli naši montéři velkých úspěchů. Mezi prvními byly ny začátku 4. pětiletky velkorýpadla SRS 1500 dovezená z NDR v elektrárně Tušimice 1, kde prokázaly svoje kvality.

První kolesové rýpadlo K300 bylo montováno na Dole Ležáky v Mostě a první KU800 v Palivovém kombinátě 25. únor Vřesová. První KU 300 na Dole Nástup v Tušimicích v r. 1966, první KU800 ve velkolomu Maxim Gorkij v Bílině v r. 1972.

Mezi montážními partami docházelo k zdravé soutěživosti. Když některá parta smontovala např. K300 za osm měsíců, chtěla druhá ji smontovat za sedm nebo dokonce už z pět měsíců a půl. Tento rekord dosáhli montéři pod vedením T. Hrazdila při montáži K300/24 na dole Nástup v Tušimicích v r. 1980 a předali je tak o 6 měsíců dříve do provozu. Možno říci, že dosavadní vyvrcholení montážní činnosti montérů bylo smontování největšího kolesového rýpadla K2000 v Bílině. Montáž byla zahájena v r. 1985 a dokončena koncem r. 1987.

Za dobu svého působení od r. 1958 smontovali montéři provozu 4 do konce r. 1988: 3478 lopatkových rýpadel v tuzemsku a 3559 v zahraničí, 334 jeřábů různých tapů v tuzemskua 96 v zahraničí, 29 kolesových rýpadel K300 v tuzemsku / 10 v zahraničí, 11 K800 v tuzemsku / 2 v cizině, 36 KU300 v tuzemsku a 2 v zahraničí, 16 KU800 u nás a 2 v zahraničí, 1 K2000, 2 SRS1500, 2 zakladače ZP1500, 2 nakladače KN2000, 2 nakladače, 2 nakladače KN1250 a 10 plaveckých bazénů. 10 krytých plaveckých bazénů vyrobili a smontovali naši montéři ve spolupráci s Českými loděnicemi Praha v různých místech celé ČSSR. Bohužel, žádný z nich v Uničově, ačkoliv předpoklady pro to mohly být vytvořeny.

Snižováním poptávky po kolesových rýpadlech se nedotýká jen provozu 2, ale samozřejmě i montážního provozu. Montáže se stále více zaměřovali na jiné výrobky, které se dostávali do výrobního programu podniku.
Za dosažené pracovní výsledky získal montážní provoz vyznamenání „Provoz socialistické práce“ a Pamětní medaili u příležitosti 40. výročí osvobození ČSSR Rudou armádou.

Montážní provoz prováděl montáže všech výrobků Uničovských strojíren. Kromě toho pracovali montéři na jiných montážích u cizích podniků buďto delší dobu (VŽKG) nebo jednorázově na různých místech ČSSR.
Prvním vedoucím montážního provozu byl Josef Veverka, od r. 1959-1974 Oldřich Odehnal, Stanislav Vacek, do r. 1981 a od toho r. vede provoz ing. Miroslav Kaprál.

Slévárna ocelových odlitků (provoz 1)

První tekutý kov opustil tavící pece v r. 1963. Bylo to 7586 tun, z kterých se vyrobilo prvních 3800 tun odlitků. Musíme však připomenout, že to nebyl prvnítekutý kov, ani první odlitky, které byly v Uničově vyrobeny.
Na půdorysu města Uničova, který zhotovil M. Merian v r. 1649 pro publikaci Topographia provinciarus Austriacarum, vydanou 1650 ve Frankfurtu nad Mohanem je u bývalé Brníčské brány zakreslena slévárna (Gieshütl), ve které se odlévala děla a náboje.
A ani to nebyla úplně první „metalurgie“ na území dnešního Uničovska. Pece na tavení železné rudy pocházející z 8.-9. století byly objeveny u Želechovic, Brníčka a Dolní Sukolomi. 6-18 tun železa a oceli se vyrobilo za rok z Želechovických pecích. Na tehdejší dobu poměrně velké množství.

V naší slévárně výroba velmi rychle stoupala. V r. 1964 to bylo již 8250 t. odlitků, 1965 13.795 t., až bylo dosaženo nejvíc v r. 1976 a to 24.745 t. ocelových odlitků. Pamětníci vzpomínají na první tuny tekutého kovu, které vytryskly z elektrické pece č. 4 na odpolední směně dne 23. dubna 1963. Vedoucím tavírny byl tehdy Josef Plas. Na první ranní směně byl mistr Jan Burian a tavičem Josef Toman, na druhé směně mistr ing. V. Rusek a tavič K. Schrigem, na třetí směně ing J. Kasár s tavičem J . Ondruškou. Během této první tavby dokončovali ještě montéři z ČKD Praha poslední práce. Okolo pece se schromáždili zvědavci nejen ze slévárny, ale z celého podniku. Byl to pro slévárnu historický okamžik.
Po stránce organizační se slévárna vyvíjela poněkud jinak, než ostatní provozy. Cílem bylo vytvořit samostatný organizačněnuzavřený celek – metalurgický provoz. Začalo se s tím na počátku 70. let a během krátké doby byjiž tento proces ukončen. K slévárně oceli přibyla modelárna, metalurgický rozvoj, technická příprava výroby, tech. hospodářské normy, laboratoře, odbyt, zásobování, výrobně dispečerský odbor a sklady. tento celek měl téměř tisíc pracovníků. Zčásti se této organizační struktuře přiblížil montážní provoz. Nemá však odbyt a některé další org. prvky.

V r. 1981 byla na pracovišti tepelného zpracování odlitků zorganizována první brigádní forma organizace práce a odměňování. Dohodl se na ní 14-ti členný kolektiv tohoto pracoviště. Patří k nejstarším v ČSSR.
První výrobky, které se ve slévárně odlévaly, byly formovací rámy, žíhací koše a struskové pánve pro vlastní vybavení slévárny. Na těchto výrobcích se ověřovala technologie výroby a pracovníci zároveň získávali potřebné zkušenosti. Posléze se začaly vyrábět odlitky pro potřebu podniku a následně pro cizí odběratele mimo podnik (v r.1965) a nakonec v r. 1971 i pro vývoz. K vysokému využití tekutého kovu a rychlému růstu výroby přispěla výroba kanalizačních vpustí a kol pro huntové vozíky. Tato výroba byla posléze nahrazena složitějšími a cenově výhodnějšími odlitky pro vagony, auta, traktory a také pro cizí odběratele.
Po zaběhnutí výroby odlitků se staly U. strojírny největším odběratelem el. energie a plynu v okr. Olomouc. 16. února 1979 bylo vyrobeno 231,6 t. kekutého kovu – zatím nejvyšší výkon za 24 hod. 10. října 1986 v 16:25 hod. byla odlita v tavírně milóntá tuna ocelolitiny. Největším výrobkem bylo ozubené kolo o váze 18t., vyrobené 15.8.1965. Chládnutí trvalo celý týden.
Poprvé bylo vyrobeno pro cizí odběratele více než pro vlastní potřebu v r. 1967 a to 12.398t., pro vlastní potřebu pak 11.240 tun. Koncem 80tých let odebíralo výrobky asi 30 odběratelů.
V r. 1971 byla slévárna pověřena státním úkolem vývoje a výrobou odlitků automatických spřáhel pro modernizaci vagonového parku ČSD. Uvažovalo se, že těmito spřáhly budou vybaveny postupně vagony všech států Evropy. K tomu však nedošlo. Ověřovací výroba byla zahájena v r. 1973.

Na mezinárodní výstavě slévárenství v Brně dostal odlitek čestné uznání. Vyrobilo se jich výce jak 259 kusů. pro zkušební provoz v ČSSR a 50 kusů pro odzkoušení v ostatních zemích RVHP. Pokud by se výroba uskutečnila, mělo dojít k rozsáhlé rekonstrukci slévárny. Pak byl vývoj a sériová výroba zaměřena na další státní úkol – na výrobu odlitků pro kompletacinových podvozků Y 25Cs ve Vagonce Poprad. Tyto odlitky se řadu let sériově vyrábějí.
Současně s výstavbou slévárny byla postavena modelárna a sklad modelů. S výrobou se začalo v r. 1962 i když nebyla ještě plně hotova. Nebyly v provozu sušící komory a nutné odsávání. Kolem r. 1963 byla dána do provozu slévárna hliníkových modelů, sušící komory a dílna pro výrobu epoxidových modelů.
Výrobní program je zaměřen na výrobu dřevěných, epoxidových a kovových modelů, jednak pro potřebu vlastní slévárny, ale i pro cizí podniky. Veškerou potřebu slévárny podniková modelárna zajišťovala již v r. 1965. S nárůstem pracovníků, strojního vybavení a růstem produktivity práce se objem výroby několikrát zvýšil natolik, že výroba modelů pro vlastní podnik tvoří dnes jen asi jednu třetinu z celkového objemu výroby. Zbytek představuje výroba pro cizí podniky v tuzemsku a od r. 1977 také pro podniky v zahraničí. Největší zahraniční odběratelé jsou v NDR. Ročně se vyveze za 10-15mil. Kčs modelového zařízení.

Metalurgický provoz dosahoval již řadu let velmi dobrých výsledků ve své činnosti. Svědčí o tom zejména umístění v soutěži sléváren oceli nejen v rámci koncernu Vírkovice, ale i v celostátní soutěži. Od r. 1973 do 1988 byla v soutěži sléváren VHJ vždy na 1. místě, kromě r. 1983, kdy skončila druhá. Již v r. 1964 mohla se umístit na 2. místě v soutěži 13 sléváren. Ale nějak se po zapomělo na podání přihlášky do soutěže. Dvakrát získal“Putovní standartu“ generálního ředitele a předsedy Odborového výboru VHJ IVTAS. V r. 1965 a 1973 byl vyhodnocen jako „Nejlepší slévárna ocelolitiny v ČSSR“ v rámci FMHTS. Za r. 1980 byl metalurgický provoz první v meziresortní soutěži sléváren. Stejně tak r. 1894 znamenal prventví v koncernu Vítkovice a také v rámci FMHT. Za r. 1988 byl v celostátní soutěži třetí.
Prvním vedoucím slévárny byl Břetislav Nakládal a to od jejího rozběhui až do roku 1969. Kratší dobu byl vedoucím Lubomír bednář. Po něm ing. Milan Štěpán do r. 1971, pak do r. 1981 následoval Josef Šmiták, jeden rok ing. Miroslav Kaprál a nyní je vedoucím Miroslav Zapletal.

Technická základna

Začátka organizování tech. základny jsou úzce spojeny se začátky vzniku podniku a zahájení výroby.
V prvé řadě to byla technická příprava výroby připravující podklady pro začínající výrobu ocelových konstrukcí v hale v r. 1950. nezbytný základní kádr pracovníků přišel z Plzně. K nim přibyli přeškolení technici získaní náborem do Uničova. První podklady pro výrobu (materiálové odběrky, průvodky, mzdové lístky) neobsahovaly podrobný rozpis operací a psaly se ručně. Vedoucím tech. přípravy byl tehdy Švácha, v úkole vedl skupinu Sláma a v postupu Šidlo. Součástí tech. přípravy byla i dílenská konstrukce, která obstarávalaveškeré nářadí. Prováděla jeho drobné úpravy a zajišťovala dokumentaci přípravků. Celá tato skupina byla umístěna v sále 1 v I. poschodí. Po dokončení haly 2 se přestěhovala do II. poschodí této haly. Skupina se rozlostla o oddělení tech. hospodářských norem, rozpisovou kancelář a stala se základem odboru technologie.
Do tohoto odboru patřilo oddělení vynálezů a zlepšovacích návrhů (1956). S rozšířením výroby se musely posílit skupiny postupu a úkolu zaškolenými pracovníky. Zaváděly se nové metody postupů: skupinová technologie, typizované postupy, zejména peŕo výrobu jeřábů. Pro výrobu se vybíraly po stránce technologicky shodné součásti a díly, zřizována byla sdružená pracoviště s jednoúčelovými stroji. Touto činností se zabývala převážně skupina technologického vývoje.
Tehdy se technologické podklady vydávaly obtahem na rozmnožovacích strojích Ormig, dovezených z Plzně. V r. 1966 se pro opakovanou výrobu lopatkových rýpadel zavedlo vydávání podkladů systémem SMAT (rozpiska a postup se rozmnožovaly světlotiskem, materiálové průvodky, odběrky a mzdy byly současně děrnými štítky, aby se mohly dál zpracovávat ve strojně výpočetní stanici Aritma z Plzně, pro účetní evidenci, výplatu mezd apod. Toto velmi ulehčilo práci rozpisové kanceláře.
Pro ostatní výrobu se vydávaly technologické podklady po staru až do r. 1980, kdy se do vydávání podkladuů začal zapojovat počítač. V r. 1989 se začaly téměř všechny technologické podklady vydávat pomocí počítače.

Národní podnik Aritma Praha je spjat s firmou Powers GmbH, která v roce 1940 založila v Praze-Vršovicích výrobnu dílů a později montáž 45sloupcových děrovačů. Tento závod se později přeměnil v pobočku německého koncernu Rheinmettal. V letech 1945 až 1950 prošel četnými změnami a po znárodnění v roce 1948 se stal počínaje od 1. ledna 1950 národním podnikem, nesoucím značku Aritma. Hlavní sídlo podniku se nalézalo v Praze 6 ve Vokovicích.
Význam děrnoštítkových počítačů n. p. Aritma Praha spočíval nejenom v jejich přímém nasazení na administrativní práce pro ně určené, ale staly se také určitým pomocným překlenovacím prvkem v období, kdy samočinné počítače vykazovaly minoritní podíl při zpracování dat.

S nárůstem počtu samočinných počítačů na počátku 70. let ustoupila role děrnoštítkové techniky do pozadí a tato zařízení se etablovala jako nedílná součást vstupního a výstupního příslušenství výpočetních systémů. 
zdroj: https://historiepocitacu.cz/

Technologický vývoj je oddělení odboru technologie, které vzniklo na počátku šedesátých let. Mělo a má okolo 30ti pracovníků. Vyvíjí, ověřuje a zavádí do výroby nejmodernější technologické metody, jednoúčelové stroje, zařízení a roboty. Pro tyto jednotlivé úkoly byly vytvořeny samostatné skupiny pracovníků. V průběhu své činnosti dosáhl TTV řadu úspěchů. Pro první programově řízené stroje (první byly zavedeny r. 1963) musely být zpracovány řídící programy. tato stroje dožívají a jsou nahrazovány stroji řízené numericky (od r. 1971). V současné době se zavádějí již stroje řízené systémem CNC, ve kterém se program tvoří při opracování prvního kusu samotnou obsluhou stroje. U těchto strojů již není nutný technolog – programátor.

článek je stále v pracovní verzi. 🙂