zdroj: Oppeltová, Jana – Zednický mistr Carl Antoni Reina a jeho podíl na barokní architektuře
Čech a Moravy
Když projíždíte kolem zapomenutého kostelíka v Orlických horách ani v duchu vás nenapadne, že by mohl mít něco společného s vaším rodným krajem se Šternberkem na Moravě nebo Olomoucí. Ale opak je pravdou, společného má osobu stavitele který se i z tohoto bohem zapomenutého místa dokázal prosadit i na Moravě.
Dějiny umění se zabývaly zejména velkým uměním, takovým, jehož kvalita a invence byla na první pohled zřejmá a u jehož zrodu stál opravdový umělec. Právě jeho genialita vytryskla v čisté, dokonalé nebo nově utvářené formě či dokázala vdechnout realizovanému uměleckému dílu nový obsah. Na druhé straně jsou to však četní žáci, napodobitelé a pokračovatelé, kteří spíše než velcí umělci utvářejí podobu soudobé umělecké produkce a dobového vkusu. I dějiny barokní architektury v českých zemích, kde vedle slavných staveb významných architektů se objevují i budovy svázané v pramenech jen s méně známými jmény dekoratérů, divadelních inženýrů a zednických mistrů.
Jedním z těchto zednických mistrů, u kterých je možné z pramenů doložit nejen vedení významnějších staveb (a to jak v Cechách, tak na Moravě), ale také pokusy o jejich architektonické řešení, byl v prvních desetiletích 18. století muž, podepisující se Carl Antoni Reina.
Je mi známo celkem pět Reinových vlastnoručních podpisů. První z nich se nachází na
smlouvě na úpravu rokytnického zámku, další na plánu Šternberského kláštera a konečné poslední tři na plánech pro kostel v Sezemicích. První z nich, zvětšený, je publikován v příspěvku, společně se schématem Reinova pečetního typáře, otištěného tamtéž.
Přestože se jeho jméno v literatuře, zejména místopisné, objevuje již od minulého století, jeho nositel zůstává blíže neznámý a je dokonce považován za dvě různé osoby, přičemž grafická podoba jeho jména v jednotlivých pracích značně kolísá: Reina, Reyna, Rejna, Rein nebo dokonce Rhein.(Asi nejstarší zmínkou o Reinově stavitelské Činnosti bude zpráva Wolného Kirchliche Topographie von Mahren (Olmützer Erzdiöceze I, s. 328) z roku 1855.)
Tento zmatek může být způsoben určitým odtržením jeho českého a moravského působení stejně tak dobře, jako na počátku 18. století obvyklým kolísáním psané podoby příjmení v pramenech. Jeho jméno se totiž objevuje v osmi různých tvarech — Reina, Reyna, Rheina, Rein, Rhein, Raina, Rayna, Regina a nelze samozřejmě vyloučit existenci dalších. Ostatně podobně mění svou podobu v závislosti na jazykovém prostředí i jeho dvě křestní jména. O místě i datu jeho narození se dochovalo jen málo zpráv. Pocházel snad ze severní Itálie, jak o tom svědčí některé prameny, a jeho příjmení, ostatně vzácné, by pak naznačovalo toto oblast poněkud blíže — okolí města Como v Lombardii, odkud již od 7. století vycházelo mnoho umělců různých oborů.
Jde o příjmení značně vzácné, při pátráních bylo ve slovnících nalezeno pouze šest jeho
nositelů:
1. Tommaso R., jesuita, zástupce představeného pro Itálii, který se měl narodit r. 1570 v Miláně, není však vyloučeno, ba je spíše pravděpodobné, že se narodil na sever od Milána a v tomto městě pouze působil (Encicolopedia universal illustrada Europeo-Americana, Barcelona 1923, díl 50, s. 376).
2. Sistro R., minorita a hudebník v Miláně, narozen poč. 17. stol. v Saronnu ( Mendel, H. - Reissmann, A. : Musikalisches Conversations - Lexikon, Berlin 1877, díl 8, s. 285 Encicolopedia universal illustrada Europeo-Americana, Barcelona 1923, díl 50, s. 376, srov. Grove's dictionary of Music and Musikians, London 1954, díl 7, s. 112-113 ).
3. Giuseppe R., řečený Reinino, malíř historických výjevů a divadelních dekorací, narozený r. 1759 v Savose (Thieme - Becker: Allgemeines Lexikon der bildenden Kunstler, Leipzig 1934, díl 28, s. 116, Spreafico, P. : La Basilica di S. Eustorgio. Tempio e museo, Milano 1976, s. 115).
4. Francesco R., lombardský politik, narozený r. 1772 v Malgrate (Encicolopedia universal illustrada Europeo-Americana, Barcelona 1923, díl 50, s. 376).
5. Calcedonio R., krajinář a básník, narozený 1843 v Catanii na Sicílii ( Thieme - Becker: Allgemeines Lexikon der bildenden Kunstler, Leipzig 1934, díl 28, s. 116).
6. Vincenzo R., zeměměřič, narozen r. 1862 v Comu ( Enciclopedia Italiana di scienze, lettere ed arti, Roma 1936, díl 29, s. 9 ).
Jak je možné z tohoto přehledu vidět, s výjimkou č. 5 se všichni narodili ( č. 1 pravděpodobně ) v okruhu asi 20-25 km od lombardského města Coma. Vzhledem k této skutečnosti lze předpokládat, že i Carl Antoni Reina pocházel z této oblasti. Za zpracování této hypotézy děkuji Mgr. Josefu Peterkovi.
Známý pojem „comští mistři“ , z nichž někteří působili i u nás, by tak mohl být rozšířen o další jméno. Po předpokládaném vyučení ve své vlasti se mladý Reina vydává, stejně jako mnoho jeho současníků, za Alpy, aby si zde nalezl novou samostatnou existenci.
Kudy vedla jeho cesta a jaké zkušenosti po cestě načerpal se asi nepodaří zjistit stejně tak jako důvod, který jej přivádí na přelomu století do Rokytnice, střediska malého a nepříliš bohatého panství na samé hranici Českého království. Lze se jen domnívat, že touto pohnutkou mohlo být seznámení s tehdejším majitelem panství Kryštofem Václavem hrabětem Nostitz – Rhieneck, císařským královským tajným radou a komorním hejtmanem v některých slezských knížectvích. Jeden z nejvýznamnějších členů rodu, kterým tento muž bezpochyby byl, mohl pro Carla Antonia znamenat jistou existenci a také určitý společenský vzestup.
Svoje postavení si Carl Antoni Reina upevňuje i sňatkem s Barborou Michalitschke, dcerou George a Heleny Michalitschke z Dolní Rokytnice, narozenou 11. února 1674.(Rokytnické matrika (SOA Zámrsk, č. 14, s. 10-n. ). Rodiče Barbory Georg (1641-1715) a Helena (1649-1714) Michalitschke, rozená Mannel (sňatek 1670) patřili k velmi rozvětvenému rodu a jejich příbuzným byl i tehdejší rokytnický „papiermeister“ Johann Michalitschke.) Přesné datum svatby ovšem nelze zjistit, neboť pro období říjen 1701 – září 1703, kdy k ní s nejvyšší pravděpodobností došlo, chybí v rokytnické matrice oddaných všechny zápisy. O vzrůstající vážnosti zednického mistra svědčí i zápisy o křtech jeho sedmi dětí: Hanse Karla (25. prosince 1703), Frantze Antona (17. března 170624), Leopolda Ignatia (5. května 1709), Christopha Kaspera (8. září 1711, zemřel 18. října 171127), Antona Bartholomea (9. října 1712), Antona Josefa (20. března 171429), Anny Lucretie (10. března 1716), neboť v roli kmotrů zde vystupují zámožní a významní rokytničtí měšťané: správce rokytnické papírny Johann Frantz Michalitschke, hostinský Johann Lengsfeld, správce školy Josef Wagner, rychtář Georg Teuber a dokonce i majitel panství Kryštof Václav hrabě Nostitz – Rhieneck a jeho druhá žena Alžběta, rozená ze Schanau.
Kostel sv. Jana Nepomuckého ve Vrchní Orlici
Zápisy rokytnické matriky však přinášejí i další svědectví o jisté proměně postavení Carla Antonia Reiny. Zprvu je titulován pouze jako „Mauer“, tedy zedník. Teprve od roku 1709 se pravidelně objevuje označení stavitel – „Baumeister“. Není to patrně náhodné, neboť v této době Reina začal stavět patrně své první velké dílo na rokytnickém panství — kostel sv. Jana Nepomuckého ve Vrchní Orlici Kromě téměř nesporného vedení stavby lze Carlu Reinovi přiřknout i autorství architektury, která však žádným způsobem nevybočuje z v kraji tradičních archaických schémat (základní kámen byl položen 6. května 1708). Jediné podrobnější zprávy o této stavbě a jejím autorství lze čerpat z práce Eduarda Alligera: Heimatkunde der Bezirkshauptmannschaft Senftenberg, který zde vzpomíná také pamětní listinu nalezenou při opravě střechy kostela v r. 1805, dnes bohužel nezvěstnou. Podle ní byl kostel vysvěcen 23. října 1712 a náklady si vyžádaly pouze 1000 zlatých. Možná právě nedostatek finančních prostředků, který ale bude Reinu pronásledovat i u dalších realisací, jej mohl přimět k použití méně kvalitního materiálu a provedení dalších úsporných opatření, což prý pravděpodobně zavinilo špatný stav budovy a vyžádalo si generální rekonstrukci již v roce 1770, kdy kromě zesílení zdí byla přistavena také na západní straně věž a na jižní sakristie. Tuto pozdní dedukci E. Alligera je ovšem nutno přijímat s reservou.
Podle téhož kronikáře byl Carl Antoni Reina i majitelem domu v Prostřední Rokytnici, snad č. p. 1135, ovšem i zde chybí potvrzení této skutečnosti i z jiného pramene. Své stavby, alespoň z počátku, realizoval v baroku obvyklým způsobem — ve vlastní režii, smlouvou „per Pausch“, tj. na paušál. Znamená to,
že musel mít svůj vlastní podnik, takže vedle plánů dodával také pracovní síly, stavební materiál a nářadí, případně též uzavíral smlouvy i s dalšími řemeslníky. Podle rozpočtu byla pak smluvně stanovena pevná cena, která mu byla v průběhu stavby vyplácena.
Oprava rokytnického zámku
Tento postup realizace dokládá i smlouva na opravu rokytnického zámku, uzavřená 8. června 1717. Předpokládá komplexní přestavbu jednoho křídla zámku od točitého schodiště po pokoj nazývaný „Laggayzimmer“ u horní brány („Hinter Thor“) včetně výstavby stájí pro 18 koní. Tuto část objektu můžeme s jistou reservou ztotožnit s západním traktem, obsahujícím velký (tzv. Annenský) sál na eliptickém půdoryse a nesoucím výrazné rysy úprav z první poloviny 18. století. Smlouva určuje i další opravy — zpevnění zdí zámecké kaple, vytvoření jakéhosi vodovodu a konečně výstavbu blíže neurčených dvou zdí u přední brány („Vorwergsthor“), stejně jako opravu teras zámecké zahrady a to vše během tří let za paušál 480 zlatých.
Stavitelem u šternberských augustiniánů
Ve stejné době, kdy probíhala přestavba rokytnického zámku, se Carl Antoni Reina objevuje na Moravě jako stavitel šternberských augustiniánů kanovníků. Jak se dostal rokytnický zednický mistr k takové vzdálené a poměrně velké zakázce, jako byla přestavba a zejména dostavba celého komplexu kanonie — totiž rozšíření konventu a výstavba nové prelatury, není zcela jasné, obdobně jako jeho podíl na realizované stavbě. Při mlčení archivních pramenů je jediným, o to však vzácnějším, dokladem plán, objevený prof. H. Lorenzem v lichtenštejnském archivu ve Vídni. Tento plán, doplněný i popisem místností, zachycuje starou budovu konventu s rajským dvorem i situaci městských hradeb a barvou odlišené projektované části — budovu prelatury ve tvaru písmene L, svírající s starou částí ostrý úhel, a nový konvent plánovaný jako uzavřený.
Až na několik výrazných kamenických článků zůstává ovšem celá budova velmi prostá a účelná, s jednoduchou fasádou členěnou jen lizénami. Protože byla realizována přesně podle plánu, lze při mlčení dalších pramenů přiznat Carlu Reinovi autorství a snad i vedení stavby celé prelatury a možná i západního traktu nového konventu, přiléhajícího bezprostředně ke stavěnému hlavnímu schodišti. Zbývající křídla nového konventu byla postavena až po smrti P. Patrika Vavřince Lehmanna v roce 1725 a to podle jiných plánů, vypracovaných podle přání nového převora P. Patrika Jana Meixnera snad významným dekoratérem Antoniem Beduzzim.
Kostel Nanebevzetí Panny Marie v Neratově
V době, kdy se jeho šternberské působení již patrně chýlilo ke konci, dostává Carl Antoni Reina další významnou zakázku, tentokrát znovu na rokytnickém panství. Jednalo se o výstavbu velkého poutního kostela Nanebevzetí Panny Marie v Neratově, která byla již plánována skoro dvě desetiletí. Teprve po
shromáždění potřebného množství finančních prostředků bylo možno přikročit k slavnostnímu položení základního kamene 14. srpna 1723, v předvečer svátku Nanebevzetí, kterého se zúčastnil kromě hejtmana panství, rokytnického faráře a kaplana, také stavitel kostela. Přestože zpráva o položení základního kamene neuvádí jeho jméno , není nutné o jeho totožnosti pochybovat, ostatně Reinovu
účast potvrzují i jiné prameny.
Daleko problematičtější je autorské určení architektonického řešení celé stavby, které se některými prvky hlásí k radikálně pojímané české barokní architektuře, ale na druhé straně zde nelze přehlédnout jistý, byť velmi jemný, nádech určité provinčnosti a snad i rustikálního pojetí. Zatímco exteriér tohoto kostela postrádal jakékoliv výraznější architektonické prvky (fasáda byla členěna opět pouze lizénami), v interiéru na první pohled zaujaly mohutné svazky pilastrů s toskánskými hlavicemi, nesoucími mohutnou, bohatě profilovanou římsu. Celá soustava pěti klenebních polí byla výrazně centrována (koncha s freskovou výzdobou, valená klenba s lunetami jen bíle vylíčená, česká placka s ilusivní malbou kupole a zase valená klenba a koncha), čemuž napomáhaly i pilastry — zatímco valené klenbě odpovídaly pilastry konkávně probrané, česká placka byla nesena pilíři s pilastry na koso postavenými.
Kostel sám byl řešen jako jednolodní, zevně ovšem na půdorysu kříže, jehož ramena tvořila sakristie a kaple Božího hrobu s oratořemi v patře. Jako určitá protiváha k půlkruhovému presbytáři, orientovanému na sever, mohlo působit hlavní průčelí, konvexní, sevřené dvěma na koso postavenými věžemi. Toto
řešení ovšem v zjednodušené a upravené podobě připomene kostel Nalezení sv. Kříže litomyšlských piaristů, stavěný v letech 1716-1730 podle projektu Giovanni Battisty Alliprandiho. Není proto divu, že i u souvislosti s návrhem neratovského kostela se objevuje jméno tohoto italského architekta, jehož působení je ostatně doloženo i na nedalekém opočenském panství. Vedení stavby neratovského chrámu bylo asi největší dosavadní Reinovou realizaci ( náklady na stavbu dosáhly k roku 1735 5773 zl.).
Kostel Nejsvětější Trojice v Sezemicích u Pardubic
Stavba musela zednického mistra velice zaměstnávat, ale už následující rok se jeho jméno objevuje v souvislosti s celkovou úpravou farního kostela Nejsvětější Trojice v Sezemicích u Pardubic, které byly v této době součástí panství České komory. Hlavní loď někdejšího klášterního kostela cisterciaček postrádala klenby, ale navrhované stavební úpravy se na přání tehdejšího děkana P. Václava Norberta Tesánka neměly omezit jen na nezbytně nutné zaklenutí liturgických prostor. Architektovým úkolem byla celková barokizace hlavního průčelí i interiéru, jeho prosvětlení a sjednocení, vyřešení určité asymetrie gotické stavby a rytmizace vnitřních prostor, ale také výstavba kůru i přístupu na něj. Odpovědí na pravděpodobně takto formulované požadavky zadání jsou pak tři plány signované Reinovým vlastnoručním podpisem a datované na rubové straně dvorním stavebním písařem Johannem Heinrichem Dinebierem do roku 1724.
Jednalo se vlastně o dva alternativní poměrně nákladné projekty, které se od sebe liší jen v několika detailech. Z důvodů nedostatku financí byl výsledný projekt dvakrát přepracován a v letech 1725-1726 byly provedeny na návrh tehdejšího pardubického hejtmana jen nejnutnější úpravy — zaklenutí hlavní lodi i presbytáře vydutou rákosovou klenbou s lunetami a s výmalbou Nejsvětější Trojice, zřízení dřevěného kůru s jediným schodištěm, vestavěným do jihozápadního rohu lodi a konečně i vyhloubení krypty v presbytáři. Zdali se na těchto realizovaných úpravách podílel zednický mistr Carl Antoni Reina, který stál u zrodu prvních velkorysých plánů, objednaných tehdejším děkanem P. Václavem Norbertem Tesánkem, nelze s konečnou platností při nedostatku písemných pramenů rozhodnout. Tyto dnes alespoň částečně patrné úpravy byly totiž tak jednoduché, že nepřinesly ani jeden výraznější architektonický detail.
Klášterní Hradisko u Olomouce
Zatímco jen stěží lze zodpovědět otázku, jak se rokytnický zednický mistr dostal k zakázkám v Šternberku či Sezemicích, nabízí se v případě posledního Reinova díla alespoň určitá hypotéza. Jako provádějícího stavitele pro výstavbu prelatury na jej mohli doporučit právě šternberští augustiniáni kanovníci, kteří byli s hradiskými premonstráty tradičně v úzkých vztazích. Dne 17. května 1726 byla mezi tehdejším hradiským opatem P. Robertem Sanciem a zednickým mistrem Carl Reinou z Rokytnice v Čechách uzavřena smlouva a patrně ještě týž den v ranních hodinách byl položen základní kámen k výstavbě prelatury a to sice na místě „proti dvoru“, tedy tam, kde před více jak dvaceti lety byla ukončena stavba východního křídla konventu. Z dvanácti bodů smlouvy, ve kterých byly blíže určeny povinnosti, práva a plat (smlouva byla uzavřena na mistrovský groš) provádějícího stavitele je pro stavební historii celého komplexu kanonie nejdůležitější často citovaný pátý bod, jenž zmiňuje plán nejmenovaného vídeňského zednického mistra, podle kterého má být stavěno. Zatímco totožnost zednického mistra a tím i autorství plánu bylo předmětem mnohých úvah a sporů mezi zastánci Domenica Martinelliho a Christiana Alexandra Oedtla, pozornosti téměř ušla pasáž, odvolávající se na Reinovu zkušenost a kladoucí mu za úkol, aby plán, vytvořený již před dlouhou dobou, změnil a zlepšil, a to i přesto, že právě toto zadání bylo vlastním smyslem pátého bodu smlouvy. Ovšem podíl invence Carla Antonia Reiny na
realizované podobě hradiské prelatury je při absenci plánů a nesporné subjektivitě slohové analysy jen těžko zodpověditelnou otázkou.
Podobné těžkosti vyvstávají i v otázce po autorství projektu kaple sv. Štěpána Prvomučedníka, která na přelomu dvacátých a třicátých let 18. století nahradila starou kapli stejného zasvěcení zvanou „in vallibus“. Jedná se o dříve samostatně stojící centrálu konvexně konkávního půdorysu elipsy, jejíž vnější fasáda je na rozdíl od dosud popisovaných fasád pojata mnohem dekorativněji — člení ji zdvojené pilastry s toskánskými hlavicemi (spočívající na izolovaných soklech s prstencovou bosáží), které se jižní a severní stěně napojují na konkávně probrané pilastry, jenž připomenou již popisované obdobné řešení z interiérů kostelů v Neratově a Sezemicích. Další prvky — orámování otvorů vysokých oken s půlobloukovým záklenkem i malých okének elipsovitého tvaru, dlouhé úzké niky a konečně i izolované úseky kládí s triglyfy nad hlavicemi pilastrů — dotvářejí podobu stavby, ve které byly hledány vlivy jak českého baroka, tak i soudobé vídeňské produkce.
Při nedostatku podrobnějších zpráv bylo autorství návrhu této kaple postupně připisováno takovým slavným architektům, jako byl Giovanni Pietro Tencalla, Domenico Martinelli, Christian Alexander Oedtl, Johann Lukas von Hildebrandt a dokonce i Jan Blažej Santini a Kilián Ignác Dientzenhofer. Proti těmto velkým připsáním, nezřídka stojících ovšem na pouhých hypotézách a subjektivně provedených slohových analysách, stojí již vzpomínaný pátý bod smlouvy s Carlem Antoniem Reinou, kde je kaple sv. Štěpána také připomínána. Souvislosti, ve kterých je uváděna, mohou mít v zásadě dvojí interpretaci. První z nich
předpokládá, že Reinův závazek zlepšit původní plány vídeňského zednického mistra se týká nejen prelatury, ale také kaple sv. Štěpána, druhá varianta pak přikládá použité německé spojce spíše vylučovací než slučovací charakter a v konkrétním příkladě by znamenala, že stavitel je povinen dodat nově aktualizované plány na budovu prelatury, ale kromě toho vyhotovit též plány „nové kaple sv. Štěpána s její trojdílnou kryptou“. Obě tyto varianty však obrací pozornost na Carla Antonia Reinu jako na muže, který stál u zrodu konečných projektů zmiňované svatyně.
Uvedené velmi rozdílné atríbuce však dokazují ještě jednu skutečnost. Celková podoba kaple je výsledkem použití prvků, které jsou charakteristické pro různé, mnohdy výrazně odlišné architekty. Jejich syntézu pak s největší pravděpodobností nemohla vytvořit žádná z jmenovaných osobností, ale mnohem spíše zednický mistr, seznámený se soudobou produkcí v Čechách i na Moravě (případně ve Vídni) a v tomto smyslu používající i případné starší plány a návrhy. Přestože jedním ze závazků, který Caři Antoni Reina na sebe vzal podepsáním smlouvy s opatem hradiského kláštera P. Robertem Sanciem, byla i skutečnost, že nesměl odcestovat bez svolení opatem určeného inspektora stavby, stejně tak jako povinnost nezdržovat se mimo stavbu hradiské prelatury více jak osm maximálně čtrnáct dní, pokračoval rokytnický zednický mistr i ve vedení stavby kostela v Neratově. Obdobně nelze vyloučit i jeho účast u dalších staveb, zejména pak v přilehlé části dnes již polského Kladska. Nicméně právě stavba neratovského kostela, kam stavitel podle smlouvy s hradiskými premonstráty mohl dojíždět jen na občasné kontroly, se mu nakonec stala osudnou. Podle již několikrát citovaného neratovského kronikáře Eduarda Alligera utrpěl zednický mistr Carl Antoni Reina na stavbě zranění, kterému nakonec podlehl, a z jiných souvislostí lze usuzovat, že se to stalo počátkem roku 1730. Na stavbě neratovského kostela jej nahradil Jakob Andreas Carowe z Kladska, v hradiském areálu pak olomoucký zednický mistr Wolfgang Reich, který však umírá již v květnu téhož roku.
Pokračovatelem rodinné tradice se mohl stát druhý syn Carl Reiny – Frantz Anton. Oženil se 13. srpna 1730 v Olomouci s Reginou Rutkowitz a od ní také získal věnem dům v části města zvané „Vorburg“. 4. ledna 1731 byl jako zednický mistr přijat mezi olomoucké měšťany a v letech 1731-1740 se mu na
rodily čtyři děti, které však záhy zemřely. Frantz Anton Reina je pohřben 3.července 1741, půl roku po něm umírá i jeho manželka Regina. Na rozdíl od jeho otce však není známa zatím ani jediná konkrétní stavba, u které by bylo možné doložit jeho účast.
Regina Rutkowitz, křtěna 7. září 1706 a pohřbena 19. ledna 1742, dcera olomouckého měšťana Johanna Rutkowitze a jeho manželky Judity (MZA Olomouc, matrika řím. -kat. fary u sv. Petra a Pavla v Olomouci, inv. č. 5569, O l 1, s. 134, 520, 898). U sňatku se vzpomíná „Carolus Antonius Raina, murarius Roketnicio ex Boemia "jako mrtvý.
K dokončení portrétu zednického mistra Carla Antonia Reiny zbývá dodat jen několik tahů. Je pravděpodobné, že bude v budoucnosti možné ještě rozšířit počet staveb, u kterých vystupoval jako provádějící stavitel či dokonce se aktivně podílel na jejich architektonické podobě, přesto už na základě uvedených šesti příkladů je možné vytvořit obraz. Obraz zednického mistra, který přestože pobývá ve velmi provinčním městečku, sleduje na svých cestách soudobou produkci a v souladu s tehdejším chápáním originality neváhá s odpozorovanými tvary, prvky a detaily volně nakládat. Určující pro něj je v tomto přání stavebníka a zejména jeho finanční možnosti. Nemá svůj vyhraněný styl, používá nejrůznější prvky, zdánlivě bez většího omezení, ale zároveň si je dobře vědom, co je žádané, vhodné a moderní, co patří k baroknímu dekoru. Je schopen provést nejlacinější rákosové stropy, stejně tak jako rozměrná zaklenutí v podobě české či pruské placky, prostou jen lizénami členěnou fasádu obdobně jako bohatě pilastry rytmizovaný interiér. Staví jak malý kostelík veskrze tradičních tvarů, tak poutní chrám evidentně inspirovaný ještě nedostavěným Alliprandiho kostelem, upravuje renesanční zámek i gotický kostel, působí v Čechách i na Moravě, všude tam, kde se pro něj vyskytne zakázka. A tím vším vytváří podobu, která je sice dalece vzdálená dnešní představě umělce, ale možná je o to pravdivější — podobu barokního zednického mistra.
Napsat komentář