volně sepsáno podle Jiřího Rajlicha zdroj: http://www.freiheit.cz
Vedení Luční boudu mezitím přešlo na bratra Emila, jemuž po 1. světové válce s jejím provozem pomáhali bratři Robert a právě Eugen. Ti se pak spolu s dalšími sourozenci stali jejími spoluvlastníky, neboť v roce 1927 osmdesátiletý otec Vinzenz Bönsch svůj dvoutřetinový podíl rozdělil mezi svých jedenáct žijících dětí (zbylá třetina stále patřila bratrovi Wilhelmovi). Luční bouda, která tehdy měla asi 100 pokojů, byla vždycky populární turistickou destinací, jak v zimě, tak i v létě.
Byl zde vždy velký turistický provoz. O rozsahu zdejšího hospodaření vypovídá i fakt, že tehdejší personál čítal přes šedesát osob řady profesí. Na vrcholu sezony se denně připravovalo 700–800 teplých jídel a zhruba stejný počet jídel studených. Patnáct kusů dobytka zůstávalo na boudě přes zimu, v létě se jeho počet zdvojnásoboval. Ovšem ani 200 litrů mléka pro provoz boudy nestačilo, a tak se další dováželo z Modrého dolu (Studničné boudy) a Rennerových bud. Od roku 1935 do konce války vedl boudu Hans Fuchs, syn Anny Fuchsové rozené Bönschové, Eugenovy sestry. Bratr Emil se mezitím v roce 1936 odstěhoval do St. Johannu v severním Štýrsku, kde prozíravě zakoupil téměř třísethektarovou horskou zemědělskou farmu, na níž navzdory její vysokohorské poloze s manželkou poměrně rentabilně hospodařil.
Z kolébky plachtařského sportu v oblasti Rhön přišel v roce 1923 do slezského Podkrkonoší konstruktér – samouk Gottlob Espenlaub (25. 10. 1900 – 9. 1. 1972), duchovní otec organizovaného létání i zdejší vyhlášené plachtařské školy. Manévrování německých plachtařů s bezmotorovými stroji nad společným hřebenem Krkonoš je tudíž známo již od roku 1924. Nejčilejšími iniciátory byli Edmund Schneider (27. 7. 1901 – 5. 7. 1968) a ing. Wolf Hirth (28. 2. 1900 – 25. 7. 1959), kteří spolu v městečku Grunau v jeleniogórské kotlině (dnes Jeżów Sudecki) při zmiňované pilotní škole založili v roce 1928 leteckou továrnu, z níž později vyšlo několik řad oblíbených modelů větroňů Grunau-Baby, na celém světě dlouho užívaných a populárních Bejbinek. Schneider založil po válce novou leteckou továrnu v Austrálii, kterou dnes provozuje jeho syn Harry.
Kluzák Burkbraun létal v Krkonoších ještě předtím, než Bönschova plachtařská škola na Luční boudě zahájila činnost. Již 2. 6. 1927 se stal prvním větroněm, který vzlétl z vrcholu Sněžky (na snímku). Pilot Ing. Hans Bruno Andersen (1890–1976) z Hirschbergu (dnes Jelenia Gora) s ním po 20 minutách přistál na tehdy německé straně Krkonoš poblíž dnešního městečka Łomnica. Vezl sebou i několik poštovních zásilek, čímž se let zapsal do historie zároveň jako první, byť neoficiální, bezmotorová letecká pošta na světě.
Vedle rodinného podnikání ovšem Eugen Bönsch nezapomněl ani na létání. Založil vlastní plachtařskou školu na Luční boudě a sám také aktivně létal. Báječné muže na létajících strojích“ soustředil kolem sebe na přelomu 20. a 30. let minulého století u nejstarší hřebenové boudy v Krkonoších. Zarovnané, mírně zvlněné náhorní plošiny kolem Luční boudy nabízejí k plachtění téměř ideální podmínky, jako snad žádné jiné pohoří ve střední Evropě.
Nejstarší plachtařská škola na světě se nacházela na Wasserkuppe, nejvyšší hoře Rýnského pohoří (Rhön) v Durynsku. Pokračovatelé Otty Lilienthala (1848–1896) tu první „skoky“ podnikali již od roku 1911, plachtařská škola zde vznikla roku 1922.
Prvním větroněm Bönschovy plachtařské školy byla „Wiesenbaude“. Už o půl roku později, 5. září 1929, s ní Bönsch za příznivých povětrnostních poměrů létal 2 hodiny a 37 minut mezi Sněžkou a Luční boudou na svahu Studniční hory. Neoficiálně tak překonal pět roků starý čs. rekord mjr. Jaroslava Skály, který 2. listopadu 1924 při I. národní soutěži plachtových letadel v Medlánkách u Brna na kluzáku Dewoitine P-3 létal 2 hodiny a 21 minut.
V červenci následujícího roku však Bönsch nešťastně havaroval a „Wiesenbaude“ těžce poškodil. Po důkladné přestavbě pak létala jako „Wiesenbaude II“. Právě tento model, zejména profil křídla, se pro Edmunda Schneidera stal jedním z inspiračních zdrojů k sestrojení jeho veleúspěšného typu Grunau Baby GB II, legendárního větroně, jichž od roku 1931 vzniklo přes 5000 kusů vyrobených v řadě provedení ve dvou desítkách zemí v Evropě i zámoří.92 Sloužil několika generacím plachtařů ještě dlouho po 2. světové válce. Z inventáře čs. aeroklubů začala „bejbina“ mizet teprve v 50. letech. Bönschova škola ovšem od roku 1929 používala i další kluzáky. Fotograficky je doložen „Burkbraun“, propagující svým názvem výrobce čokolády, dále „Krummhübel“ (nazvaný podle dnešní obce Karpacz) a také dvoumístný „Bad Warmbrunn“ (dnes obec Cieplice Śląskie-Zdrój), všechny rovněž z Grunau.
První, čtrnáctidenní, kurz Bönschovy plachtařské školy proběhl v září 1929. Navzdory nepříznivému počasí zde čtrnáct frekventantů kurzu vykonalo celkem 254 startů. Vedoucím kurzu byl plachtař Hannes Sedlatschek (1908–1939), rodák z Oseka u Duchcova a člen teplické odbočky Svazu německých letců v ČSR (Verband Deutscher Flieger in der ČSR-Ortsgruppe Teplitz-Schönau).95 Pak následovaly další.
Na snímku z roku 1932. Vlevo Ing. Theodor Petera (1907–1966), majitel vrchlabské karosárny, v níž se vyráběly větroně Grunau Baby a akrobatické Lo 100, uprostřed Ing. Edmund Schneider (1901–1968), konstruktér z Grunau a „otec“ slavné Grunau Baby, a Eugen Bönsch (1897–1951).
V květnu 1933 byl Egon a jeho hosté překvapen nenadálou návštěvou na Luční boudě. Na tehdy ještě zasněžené louce u boudy přistál kluzák Grunau-baby s tehdy vycházející německou hvězdou bezmotorového létání Hannou Rettsch. Tato rodačka z nedalekého Hirschbergu (dnes Jelenia Góra v Polsku), vynikající pilotka, nacionalistka a obdivovatelka A. Hitlera, zde přistála po krkolomném letu v bouři s velkou dávkou odvahy a štěstí. Na svém domovském letišti způsobila nejen úlevu , že se jí nic nestalo, ale i infarktové stavy. Protože přistála s německým letounem u československých hranic.
zdroj: Hanna Reitsch- Létání – můj život
Wiesenbaude 1934. Spolumajitel Eugen Bönsch, strážmistr J. Kovář z čsl. četnické stanice na Výrovce, Obermeister Deywitz- okresní velitelství říšskoněmeckého četnictva v Hirschbergu a Haupt-wachtmeister Paul Milke z německé četnické stanice na Sněžce zdroj: Dušan Krabáč facebook
Eugen Bönsch byl ale také nejen členem Sudetoněmecké strany (SdP) od počátků její existence (konkrétně v místní<br>organizaci ve Špindlerově Mlýně), ale také členem NSDAP v sousedním nacistickém Německu. Přestože jeho poměr vůči Československu je tím zřejmý, na druhou stranu jej nenacházíme mezi funkcionáři obou stran byl jen řadovým členem.
V době zářijové mobilizace obsadila Luční a Rennerovu boudu čs. armáda. V noci z 1. na 2. října 1938 Luční bouda lehla popelem, zbyly z ní prakticky jen obvodové zdi. O několik dní později vyhořela i Rennerova a Richtrova bouda.
Škody na majetku Čechů a Němců v pohraničí, které souvisely s událostmi na podzim 1938, vyšetřovala společná česko-německá komise. Výsledky šetření posloužily jako podklad k odškodnění, jež nejprve vyplatila německá pojišťovna, která ho posléze uplatnila na české straně. Podle jedné verze Luční boudu podpálili odcházející českoslovenští vojáci, kteří prý útěku osazenstva do Slezska po henleinovském puči využili k velkému alkoholovému dýchánku. Druhá zase dává požár za vinu příslušníkům sudetoněmeckého freikorpsu, kteří boudu obsadili. Výsledek vyšetřování pojistné události uplatněné u německé pojišťovny se přiklonil k první verzi. Stejně tomu bylo i v případě Rennerovy boudy. Z toho také vyplynuly patřičné důsledky. Po velice podrobném soupisu škod na budovách, jejich vnitřním vybavení a osobním majetku dostali majitelé odškodné 1 554 000 říšských marek za Luční boudu a 221 000 marek za Rennerovku, které německá pojišťovna vymohla na vládě Protektorátu Čechy a Morava.
Jistý Richter je jako majitel jedné z letních bud uváděn již v Josefins-kém katastru z roku 1785. Tu nejníže položenou na strategickém místě u cesty postavili Bönschové v roce 1830. Ještě před koncem století tu další z rodu jedněch z nejvýznamnějších krkonošských boudařů otevřel letní turistické pohostinství. Bönschové později provozovali kromě Richtrovek celou řadu známých podniků na hřebenech např. Luční boudu, Rennerovku, Klínovou, Černou a Scharfovu boudu. Jistý čas i dnešní schronisko Samotnia u Malého Stavu, nepatrnou Zrcadlovku nebo hotely ve Velké Úpě. Po požáru Luční boudy v říjnu 1938 zapálil údajně Vinzenz Bönsch junior v rámci pojišťovacího podvodu hlavní Richterovu boudu. Znovu ji postavil až na začátku 50. let současný vlastník – tehdejší Ministerstvo školství a osvěty.
Oproti tomu v případě Richtrovy boudy se vina české strany neprokázala. V době založení požáru bylo již čs. vojsko pryč. Boudu zřejmě zapálil sám její spolumajitel Vinzenz Bönsch junior (1884–1945) ve snaze tímto pojišťovacím podvodem vysoudit na české straně náhradu, za niž si chtěl postavit nový hotel.
Jako první se začalo s obnovou klíčové Luční boudy, která měla být přestavěna do modernizované podoby. Došlo k tomu za přispění gauleitera Říšské župy Sudety Konrada Henleina (1898–1945), díky jehož vlivu byl získán první půlmilionový kredit a opatřen nedostatkový stavební materiál. Pracovalo zde až tři sta dělníků najednou, a protože němečtí muži byli povoláváni do Wehrmachtu, byli na stavbě využíváni také čeští dělníci, a především váleční zajatci – zpočátku francouzští, pak i britští a sovětští. První etapa obnovy byla dokončena na Velikonoce 1940 a do provozu byla bouda znovu uvedena v roce 1941. Pokračující přestavba měla reflektovat nový standard, požadovaný od tehdejších horských chat, ale nakonec byla postavena jen část z plánovaného rozsahu, menší než předválečná chata. Přestože po připojení Sudet k nacistickému Německu se počítalo se zvýšeným zájmem turistů z Říše.
Ve skutečnosti Luční boudu nakonec využívala především německá armáda. Probíhal tu předvojenský výcvik členů Hitlerjugend a ubytovací kapacity využívaly také spojařky Luftwaffe (tzv. Blitzmädel), které se zde buď rekreovaly, nebo tu procházely kurzy. V posledních měsících války zde pobývaly německé děti evakuované ze Slovenska. Na úplném sklonku války tudy prchali a často i přenocovali němečtí vojáci – buď dezertéři, kteří se snažili vrátit do svých domovů ve Slezsku, nebo takoví, kteří pak pokračovali směrem na Liberec ve snaze dostat se do amerického zajetí.
Znalce poměrů zjitřené doby před vypuknutím II. světové války i osudů mnoha sudetských obyvatel českého pohraničí asi nepřekvapí obrázek nadporučíka Eugena Bönsche v uniformě německé Luftwaffe na letišti v saském Oschatzu. Ve stejné uniformě např. smrtelně havaroval roce 1939 při letu z Plzně do Drážďan další z „Bönschových mužů“ Heinrich Sedlatschek z Oseku u Duchcova, který v roce 1926 v pouhých 18 letech sestrojil funkční dvouplošný kluzák. Po ukončení základní vojenské služby v československé armádě 31. března 1930 působil jako instruktor plachtového létání na Luční boudě, později na Rané u Loun. Oblékal ji i Wolfram Hirth, od roku 1958 nositel mezinárodního stříbrného plachtařského odznaku č. 1 za celoživotní zásluhy a poválečný první prezident německého Aeroklubu, který ve třicátých letech několikrát přistál u Luční boudy i jeho bratr Helmuth, pilotní eso sedlající v pionýrských dobách letectví tzv. „Holubí letoun“ Taube – Rumpler trutnovského konstruktéra Igo Etricha.
15. května 1945, Luční boudu obsadili příslušníci Národní gardy a jednotka československé armády. Ta ji používala do roku 1953, kdy Luční bouda přešla do majetku Státního výboru pro tělesnou výchovu a sport, tj. pozdějšího Československého svazu tělesné výchovy. V roce 1991 připadla Klubu českých turistů, dnes ji vlastní a provozuje pražská společnost AEZZ.
Pokud jde o další osudy Eugena Bönsche. Ho stejně jako naprostou většinu sudetských Němců jej po válce čekal odsun z Československa. Ze shromažďo-vacího tábora ve Vrchlabí byl odsunut do Žitavy (Zittau) v sovětské okupační zóně. Nezůstal tam dlouho, neboť se mu přes sovětskou a americkou zónu podařilo dostat ke staršímu bratrovi Emilovi na jeho hospodářství do Štýrska. Eugen Bönsch zde získal rakouské státní občanství.
O několik roků později Emil, unavený z desetiletí farmářské dřiny, své vysokohorské hospodářství prodal a místo toho zakoupil luxusní šedesátilůžkový hotel „Maria Regina“ v tyrolském Ehrwaldu. Eugen, v té době již patrně nemocný, jej pochopitelně následoval. Podle pozdějšího Emilova svědectví byl „velmi klidný, rezervovaný a skromný muž, který o svých mnohých dobrodružstvích v 1. světové válce nikdy neřekl ani jediné slovo“. Eugen Bönsch, jenž se nikdy neoženil a ani nezanechal potomky, zemřel 24. července 1951 na rakovinu ve věku pouhých 54 roků. Hrob má v Ehrwaldu.
Ehrwald – Každý dům vypráví svůj příběh. Úctyhodný hotel Maria Regina v centru Ehrwaldu byl 90 let starý a mohl by vám vyprávět, jaké to je mít recepci bez počítače, kuchyň bez parníku nebo pokoj pro hosty bez televize. V těchto dnech byl dům srovnán se zemí.
Ještě zajímavější je příběh z 2. světové války: V dubnu 1945, během nástupu zimy, muselo být mnoho domů evakuováno, aby byli američtí vojáci chráněni před chladem a vlhkem. Vojenské štáby byly zřízeny také v hotelu Maria Regina. Tanky a vozidla byly pokryty matracemi a přikrývkami z pokojů pro hosty pro lepší izolaci, což působilo docela rozmarným dojmem.
Již před 22 lety byl provoz hotelu ukončen kvůli závažným závadám. Především stav zdiva v suterénu si demolici vyžádal naléhavě.
"Demolice budovy je legitimní. Hrozilo bezprostřední nebezpečí a na rozdíl od sousedního hotelu Sonnenspitze se nejednalo o památkově chráněnou budovu," zdůrazňuje majitel Helmut Pesendorfer. Plánované následné využití pozemku o rozloze 5900 m² v jádrové oblasti, který je určen jako turistická oblast, je stále otevřené. Zajímavou možností by jistě byla investice směrem k celoročnímu hotelu s tématem "Dovolená a zdraví". (ehm)
8.11.2014 www.tt.com
Napsat komentář