zdroj: Pavel Hledík

Alois Uvízl budoucí Flight Lieutenant, čs. nadporučík, služební číslo RAF 102530

se narodil 14. února 1916 v Olomouci. Jeho otec Karel pracoval u dráhy jako železniční zřízenec a sama rodina pocházela ze Střeně. Obce 6 km jihovýchodně od Litovle. Žila však v nedaleké obci Štěpánov v čp. 141. Jednalo se o služební domek Hradlaře Karla Uvízla, který už neexistuje. Po skončení školní docházky se Alois uvízl přihlásil ke studiu na státním učitelském ústavu a po jeho absolvování se stal učitelem.

otec Karel
matka Anna

Dne 7. července 1936 se zůčastnil dobrovolného odvodu k vykonání prezenční služby u Vojenského leteckého učilišti (VLU) v Prostějově kam nastoupil 1.10.1936. S ohledem na jeho civilní profesi i vzdělání mu byl současně přiznán charakter aspiranta. Vojenskou přísahu vykonal 28.10.1936, v den státního svátku a následně 23.12. byl povýšen do hodnosti svobodníka aspiranta. Od 1.10.1936 do 13.7.1937 absolvoval ve VLU Prostějov školu pro důstojníky letectva v záloze a stal se pozorovatelem-letcem k 1.7. 1937. Dnem 15.7.1937 byl přemístěn k Leteckému pluku 1 T. G. Masaryka, k jeho 3. letce na letišti Milovice, kde konal službu pozorovatele na dvoumístných letounech. Postupně byl povýšen do hodnosti desátníka a četaře aspiranta.

Alois Uvízl sedí na zábradlí vlevo nahoře

V roce 1938, od 20.6. do 18.7. absolvoval u 61. letky(Letecký pluk 1) v Hradci Králové pozorovatelský kurz zaměřený na létání v noci a poté se vrátil ke své letce. K 1.8.1938, nedlouho před osudným Mnichovem, byl Alois uvízl povýšen do hodnosti podporučíka letectva v záloze. Dnem 1.10.38 měl být původně přeložen do zálohy, ale v důsledku zářiové mobilizace (23. září) byl však přidržen v činné službě a následně byl k 16.12.38 demobilizován.

Alois, pátý z prava

Jako důstojník československé armády, zažil hluboké zklamání z vývoje po mnichovském diktátu na podzim roku 1938 a následném vojenském obsazení země Německem v březnu 1939. Vytvoření protektorátu ho dovedlo k přesvědčení, že tomuto vývoji nelze nečině přihlížet a proto 9. srpna 1939 odešel do Polska, kde se již od počátku dubna 1939 začala formovat československá vojenská skupina v zahraničí.

Jeho cesta vedla přes čs. konzulát v Krakově, kde byl přihlášen 13. srpna a poté i do barákového tábora v Malých Bronowicích (dále jen Bronowice) na okraji Krakova. Od 12. června byl velitelem uvedené vojenské skupiny podplukovník Ludvík Svoboda, který v bronovickém táboře zavedl vojenský režim. Činnost skupiny se řídila řády a předpisy předmnichovské armády. Přestože všichni vojáci měli jen civilní oblečení a žádné zbraně, byly organizovány pravidelné nástupy, čtení denního rozkazu, střežení vchodu do tábora apod. Při vycházkách do města se nesměly tvořit větší skupiny osob, aby přítomnost čs. vojenských uprchlíků z protektorátu nemohla být brána jsko provokace proti Německu.

V táboře byl vytvořen pěší prapor, dělostřelecká baterie a také letecká skupina, v jejímž čele stál škpt Bohumil Liška. Životní podmínky vojáků byly zejména zpočátku svízelné. Nedostatek financí, problematické ubytování i stravování a stále přcházející emigranti. Bez pomoci ze strany čs. konzulátu v Krakově a polských orgánů by byla situace nezvládnutelná. Počet emigrantů tábora,m dosáhl do poloviny srpna na 3000 osob.

V čase kdy polské vedení nejevilo zájem o využití čs. vojáků ve své armádě, byly organizoványlodní transportyčs. vojáků dp Francie. První transport odplul z Polska 22.5.1939 a poslední 17.8. téhož roku. Transporty bylo dopraveno přibližně 1200 vojáků z toho 500 letců. Francie byla ochotna přijmout naše vojáky, podmínkou byl podpis závazku ke službě v Cizinecké legii na dobu 5 let a slovní ujištění, že v případě války budou závazku zproštěni a následně využiti ve francouzské armádě.

Pro Antonína toto řešení již nepřicházelo v úvahu, protože v době jeho příchodu Bronovic byly transporty ukončeny. Kolem července 1939 však polské orgány změnily svůj postoj a projevily zájem o české letce. Po lékařské prohlídce a přeskoušení byli odesláni vlakem do leteckého učiliště v Deblině (asi 95 km jv. od Varšavy), kam dorazil odpoledne 30. Srpna.

Pokud jde o našeho krajana, ukazuje se, že z nějakého důvodu neodjel do Deblina s Liškovou skupinou. Jeho jméno je sice na seznamu letců a specialistů, ale je také uvedeno ve skupině 20-30 letců, kteří prozatím nebyli přijati do pol. letectva a jako zálohy zůstávali v Bronovicích. V této skupině byli i Antonín Liška, Bruno Babš, Václav Obšil a další. S posledními dvěma jmenovanými se později setká při operačním výcviku u 311. perutě v East Wrethamu v listopadu 1941. Náš podporučík letectva pravděpodobně zůstal v táboře, v čs. legionu pplk. Svobody. Legion opustil Krakov29. srpna a železničním transportem dorazil ráno 1. září 1939, cv den napadení Polska Německem, do výcvikového tábora v Lešně (nyní Liasnaja, 160 km jz. od Minska/Bělorusko.

S ohledem na negativní vývoj na frontě a se spohlasem polských orgánů zahájil čs. legion 11. září přesun na jih, směrem k rumunské hranici. Strastiplná pouť, zkomplikovaná od 17. září překvapivým obsazením východní části Polska sovětskou armádou, skončila večer 18. září u obce Rakowies, kdy pěší kolona čs. legionu narazila na jednotku Rudé armády a byla internována.

Dne 21. září následoval pěší přesun do Husiatynu na polsko-sovětské hranici a 22. září převoz auty na území SSSR do městečka Kameiniec Podolski. Tím začal několikaměsíční pobyt příslušníků čs. legionu v SSSR.Místy dalšího pobytu celé skupiny se staly Olchovice, Jarmolince, Oranky a od 20. června 1940 Suzdal. tuto ústupovou cestu se nepodařilo 100proc. ověřit, Některé údaje nasvědčují, že byl do konce října v oblasti Volyně.

Na základě žádosti prezidenta Dr. Edvarda Beneše z Londýna a posléze jednání jeho přítele čs. velvyslance a v té době možná už i sovětského agenta Z. Fierlingera v Moskvě. Byl sovětskou stranou od března 1940 zahájen postupný odsun čs. osob z území SSSR na Střední východ a do Francie.

Uvízl byl zařazen do transportu, který odjel za Suzdalu 16. února 1941. Šlo o skupinu 59 letců, vedenou škpt Bohumilem Liškou. Cestovali vlakem do Oděsy, kde 21. února nastoupili na loď Svanetia, která je za tři dny dopravila do tureckého Istambulu. Dále pokračovali vlakem na jihovýchodpřes celé Turecko až do středomořského přístavu Mersina a odtud pak 9. března lodí Alexandria do palestinské Haify, kde se celá skupina 11. března prezentovala u čs. vojenské jednotky na Středním Východě. Ve čtvrtek 20. března následoval přesun na letiště RAF Ramleh (cca 20 km jv. od Tel-Aviv – objekt nyní již neexistuje).


Příprava na start letadla [Ramleh základna] zdroj: Wikipedie

Na této základně skupina letců zůstala více než jeden měsíc a byla mj. vystrojena novými uniformami RAF. Dne 28. dubna nastoupili do vlaku, který je dopravil do přístavu Suez – na jižním konci známého průplavu. 1. května se nalodili na parník Cameronia, jehož plavbou kolem celého afrického kontinentu se dostali do Gibraltaru a odtud na britské ostrovy. V přístavu Glasgow zakotvili 12.července 1941.

Vstup na britské ostrovy se neobešel bez nedorozumění. Nejprve byl A. Uvízl po tři dny držen na lodi a pak jako „podezřelý komunista z Ruska“, 15. července přemístěn do internačního tábora v Yorku. Zde se naštěstí vše vysvětlilo a tak byl 16. července s omluvou přepraven do čs. leteckého depa Wilmslow. Poté v úterý 29. července 1941, byl Alous Uvízl přijat do RAF VR v nejnižší důstojnické hodnosti Pilot Offcer (P/O) a obdržel také služební číslo RAF 102530.

U čs. výcvikové a náhradní jednotky ve Wilmslow pobýval P/O Uvízl přibližné až do poloviny října. Z tohot období se také zachovalo hodnocení jeho činnosti podepsané štábním kapitánem Bohumilem Liškou a velitelem čs. depave Wilmslow škpt.Františkem Kordulou. Uvádí se vněm: “ veselý, bystrý, nadaný, kamarádský, spolehlivý, energický. Velmi dobré vojenské i společenské vystupování. Osvědčil se jako velitel čety. Kvalifikace: výtečná“.

Alois Uvízl

Následně byl A. Uvízl určen k výcviku radiotelegrafistů a s tímto cílem také dne 17. 10. 1941 odeslán k 311. čs. bombardovací peruti a 28.10. byl povýšen do hodnosti poručíka letectva v záloze. Dne 22.11.1941 je veden v kurzu č. 5 u operační výcvikové letky (OTF) 311. perutě na základně East Wretham jako radiotelegrafist-střelec v sekci začátečníků společně s P/O Bruno Babšem, P/O Václavem Obšilem a P/O Oldřichem Filipem.

V polovině prosince 1941 došlo k zásadní změně v systému přípravy nových osádek určených pro 311. peruť. Jako samostatný organizační prvek, zcela mimo strukturu perutě, byla vytvořena čs. operační výcviková letka No. 1429 COFT (Czech Operational Training Flight). Jejím úkolem bylo zajišťovat závěrečný operační výcvik a praviídelně "zásobovat" 311. peruť vycvičenými posádkami. Důvodem byl značný rozsah i náročnost výcviku těchto doplňků. Dosud byl prováděn přímo u bojové peruti, což neúnosně zatěžovalo její operační i běžnou činnost. Na základě této změny byl P/O Uvízl dnem 16.12.1941 administrativně převeden od 311. perutě do sestavy No. 1428 COTF. 

Vánoce roku 1941 prožil A, Uvízl na wrethamské základně, ale přelom roku už strávil na dovolené v Bury. 1é km od Manchesteru. Po návratu E. W. pokačoval P/O Uvízl ve výcviku radiotelegrafisty až do 1.4.1942, kdy zahájil operační výcvik v kurzu č.9. Jako radiotelegrafista v osádce č.13 veliteleF/Lt Bohumila Lišky. Dalšími členy byli Sgt Jaroslav Havlík, podporučík Pavel Kubím, a střelci Sgt František Veverka a Sgt Josef Jedlička. Od té doby se také traduje přátelství Aloise s navigátorem Pavlem Kubínem, kteří spolu po většinu času sloužili ve stejné osádce po téměř celé dva další roky.

Významná změna v osobním životě našeho radiotelegrafisty se stala v sobotu 9. května 1942. Vtento den se oženil, jako nemálo  jiných čs. letců během jejich pobytu ve Velké Británii. Jeho manželkou a vyvolenou partnerkou sestala slečna Doreen Golgsworthy, která pocházela z Wrexhamu, Nord Wales - asi 35 km jižně od Liverpoolu. Místo konání svatby není přesně známo. Musela to být velká akce, když otom napsal jeho kolega radiotelegrafista Zdeněk Hanuš Knapp: "Lojzovi jsme jeli na svatbu Wellingtonem a tenkrát jsme byli nadraní jako niť. A pak se mu narodil syn Karel a slavili jsme znovu".  
Jak dokládají záznamy v knize dovolený důstojníků 311: perutě, od doby kdy seAlois Uvízl stal ženatým mužem, je místo jeho domova uváděno na adrese 3. New Houses, Park Rd., Tanyfron, Wrexham, N. Wales.

Během vícviku se No. 1429 COFT přemístila z E. Wretham na leteckou základnu Woolfox Lodge u Stamfordu v hrabství Rutland a 31. srpna konečně na základnu Church Broughton v Hrabství Derbyshire. Přelet na nové působiště absolvoval A. Uvízl s celou osádkou F/Lt Lišky, ve Wellingtonu „KV-R“ (X9806). Během výcviku byl P/O Uvízl 29. července 1942 povýšen do britské hodnosti Flyinf Officer (F/O).

A hned další den mohl slavit znovu - stal se totiž otcem. Manželům se narodil syn, který dostal jméno Karel-Charles. pozn. Na základě známých místopisných a časových údajů nelze vyloučit, Alois Uvízl si svoji budoucí manželku našel již během 2.5 měsíčního pobytu v čs. leteckém depu ve Wilmslow, kde pobýval od konce července do caa poloviny října 1941. Nasvědčuje tomu i jeho místo dovolené na přelomu let 1941/1942, když do oblasti směřovali i jeho kolegové z radio výcviku. Je také možné, že svatební obřad se konal přímo v místě trvalého bydliště nevěsty (Werxham) nebo poblíž. To je samozřejmě již pouhá spekulace. Je však evidentní, že začátkem roku 1942 již Alois Uvízl musel vědět, že jeho přítelkyně je v požehnaném stavu a také se k této skutečnosti jako chlap postavil.

Operační výcvik u No. 1429 COTF ukončil 19. září 1942 a obdržel dovolenku v délce 7 dní a 48 na cestu a po tomto odpočinku, stráveném nepochybně se svojí rodinou, se ve čtvrtek 1. 10. hlásil u 311. perutě v Talbenny v jižním Walesu.

Vpravo Václav Obšil.

311. peruť na zdejší základně působila v rámci sil Velitelství pobřežního letectva (Coastal Command) od června a jednotce velel W/Cdr Josef Šnajdr. Letadlovou techniku jednotky představovaly bombardéry Wellington. Hlavním úkolem posádek bylo vyhledávání a ničení nepřátelských ponorek, především v oblasti Biskajského zálivu. Námořní patroly trvaly běžně 8-9 hodin a kladly na posádky i spolehlivost strojů velké nároky. Výsledky, které peruť vykazovala, byly obdivuhodné.Úspěšnost útoků dosahovala až 74 proc., což 311.. peruˇřadilo na čelní místo mezi všemi perutěmi CC. Nic však není zadarmo, zvláště pak v podmínkách války.

Operační křest, tzv. „freshmenský“, absolvoval F/O Uvízl 6.11.1942 v osádce vedené kpt. F/Lt Bohumilem Liškou. Na palubě Wellingtonu Mk.IC KX-W (DV507). V osádce byly dáleSgt Luděk Moudrý, P/O Pavel Kubín a střelci Sgt František Veverka a Sgt Josef Jedlička. Stroj odstartoval z Talbenny v 11:08h s úkolem pátrat po ozbrojených obchodních plavidlech, tzv. „blockade-runnerech“. Ty se nalézt nepodařilo, navíc pro nepříznivé počasí na domácí základně musela osádka přistátna letišti Colerne. Do zápisníku letů si ale A. Uvízl mohl připsat prvních 9 hodin a 29 minut operační činnosti.

Antonín Uvízl
S Obšilem u bombardéru Wellington.

V listopadu 1942 odstartoval F/O Uvízl ještě na další (9., 13., 16., a 19.). Ta poslední se osádce F/Lt B. Lišky snad jen zázrakem nestala osudnou. Osádka nastoupila do připraveného stroje „KX-L (DV779). V ž:09hod rozjel po dráze a po odpoutání od země se stroj za koncem dráhy náhle prosedl, dvakrát zachytil o živý plot za letištěm a tvrdě dosedl na zem. Levý motor začal hořet a požár se rychle šířil. Osádka stihla po zastavení letounu, ještě před výbuchem nádrží, vrak stroje opustila. Letoun zcela shořel. Všichni členové posádky utrpěli, kromě šoku, jen lehčí popáleniny a odřeniny. Až na navigátora P/O Kubína, který musel popáleniny rukou a obličeje léčit delší dobu.

Po této havárii dostal F/O Uvízl 14 dní dovolené (6 zdravotní a 7 zvláštní). Dovolenou strávil se svou rodinou – manželkou a čtyř měsíčbím synem doma ve Wrexhamu (21.-29. prosince), aby se před Silvestrem opět vrátil na základnu. Na konci roku 1942 byla jeho bilance 4 dokončené lety a náletem 37 hodin a 54 minut.

Uvízl, Obšil, Knapp .

Další operace ho čekaly v lednu příštího roku ve dnech 8.,14., a 24.1. Létal přitom s osádkami jiných kapitánů (S/Ldr Stránský, F/Sgt Irving), jen střelci Sgt Jedlička a Sgt Veverka zůstali jeho kolegy i nadále. V kabince pro navigátora a radiotelegrafistu chyběl také Uvízlův kamarád, navigátor F/O Pavel Kubín, který byl po zranění z 19. listopadu dočasně do stavu personálu základny Talbenny. Na palubě ho nahradil F/Lt S. Kodýtek.

Operace v noci z 26, na 27. ledna se odlišovala tím, že úkolem bylo bombardovat lodě v přístavu Bordeaux. K akci bylo tehdy vysláno devět strojů „třistajedenctky“, cíl ale bombardovalo jen 6 z nich. F/O Uvízl letěl v Irvingově posádce v Wellingtonu „M“(R1531). V pumovnici měli „naloženy“ 3 trhavé pumy GP-500 a jeden krabicový kontejner SBC s 60 kusy čtyřliberních zápalných pum. Za velmi špatného počasí i viditelnosti se jejich letouny po bombardování v pořádku vrátil zpět – let jim trval 9 hodin a 45 min.

28.ledna až 10. února 1943 byl A. Uvízl odvelen do zdokonalovacího kurzu A.P.C. (Armament Practice Camp) přímo na základně Talbenny. Po jeho skončení se vrátil k peruti a ve zbytku unora letěl na patrolu jen jednou 13. února, v březnu pak pětkrát a v dubnu dvakrát.

Po patrole 13. února, která byla v pořadí jeho devátou „ostrou“ akcí, si A.uvízl měl příležitost na chvíli odpočinout od operačního stresu, neboť vr dnrch 23. února – 1. března 1943 čerpal nárokovanou roční dovolenou (7 dní plus 48 hod na cestu). Po dvou měsících tak na čas viděl svou rodinu.

Krátce po návratu k peruti, 3.března odpoledne,však znovu nasedl do operačního letounu a v osádce kapitána F/O Františka Fencla absolvoval další operaci. Náročný operační let zažil P/O Uvízl v sobotu 10. dubna 1943. Úkolem nebyla běžná protiponorková patrola, kdy bylo nutno cíl hledat na obrovských plochách oceánu. Ale za objekt útoku bylo tentokrát určeno uskupení plavidel, chráněné silnou protiletadlovou palbou. Hlavním objektem byl tzv.blockade-runner Himalaya, italská ozbrojená nákladní loď s doprovodem torpédoborců. Himalaya vyplula z francouzského přístavu Bordeaux a přes Atlantik měla namířeno do Japonska.

311. peruť vyslala ke zničení tohoto prolamovače blokády celkem osm svých strojů, rozdělených do dvou čtveřic. První, vedenou S/Ldr Liškou, představovaly osádky na Wellingtonech starší verze Mk.1C a druhou, kterou vedl F/O Fencl, na novější verzi Mk.X. P/O Uvízl se letu zůčastnil ve Welingtonu F/O Fencla „G“ (HE477). Výsledkem útoku, kterého se zůčastnili také kanadské a britské stroje, bylo poškození samotné Himalaye, která se musela vrátit zpět do přístavu, ale také jeden doprovodný torpédovec.

Patrola 14. dubna 1943 se stala poslední, kterou F/O Uvízl uskutečnil za využití letounů Wellington. V tuto dobu měl za sebou celkem 16 operačních letů s náletem 131 hodin a 43 minut. Dnem 28.dubna byl odvelen do spojovací školy No. 1. Radio school v Cranwellu. Zde, ve skupině 18 radiotelegrafistů-střelců, absolvoval výcvik operátora palubního radiolokátoru (WOM/AG).

Ještě předtím, ve dnech 20.-22. dubna měl Alois Uvízl krátké služební volno, které jak napsal do knihy dovolených, strávil na adrese Butter Hill Grande, ST Ishmaels, NR. Haverfordwest. Jeho telefonické vyrozumění bylo dostupné přes ústřednu městečka Dale,linka 215. Vzhledem k tomu, že Alois Uvízl každý volný čas pobýval se svojí rodinou, nelze vyloučit, že do této venkovské lokality, asi 4,5 km jižně od základny Talbenny, ho přijela navštívit jeho manželka.
Alois s manželkou Doreen a synem Karlem

Když bylo v závěru dubna rozhodnuto o přezbrojení 311. perutě americkými bombardovacími letouny B-24 Consolidated Liberator, byla jednotka přemístěna koncem května 1943 na jih Anglie, na základnu RAF Beaulieu v hrabství Hampshire. Samotný F/O Uvízl byl dne 2,. června zařazen jako první radiotelegrafista do posádky F/Lt Bohuslava Tobyšky (letka A, osádka č. 3). Přeškolení (červen/červenec 1943) na novou techniku spolu s ním absolvovali W/O Miloslav Styblík, P/O Alois Volek, radiotelegrafisté-střelci Sgt. Aladár Pokorný, Sgt Ladislav Kříž a střelci Sgt Ladislav Schäffer a Sgt Auer Hanuš. někdy v období přezbrojení perutě byl A. Uvízl převeden do posádky F/Sgt Otakara Žandy a hned na začátku tohoto období (9-16 června) měl také příležitost navštívit svoji rodinu ve Wrexhamu.

Při zahájení operační činnosti zažil F/O Uvízl tragické chvíle, kdy jednotka do konce srpna ztratila 23 svých příslušníků:

  • Jeden stroj nevrátil z operace.
  • Dva letouny havarovaly v blízkosti základny
  • Jeden člen posádky byl zabit při souboji s nepřátelskými stíhači.

Bez ohledu na tyto hrozné ztráty však peruť dál pokračovat ve své činnosti… byla válka.

Premiérový operační let v Liberatoru „D“ (BZ774) absolvoval F/O Uvizl 24. srpna 1943. Kromě kapitána O. Žandy osádku tvořili Sgt. Jan Matějka, F/O Pavel Kubín, radiotelegrafisté Sgt. Aladár Pokorný, F/Sgt Bohumil Vaverka a střelci F/O Jaroslav Kamarád a Sgt Gustav Michalec. Odstartovali ráno v 6:41 h a po patrole v délce 10 hodin a 41 min se „bez zvláštností“ vrátili na domácí základnu Beaulieu v 17:25h. V srpnu Žantova osádka, včetně A. Uvízla, stihla ještě jeden let (31. srpna), zato v září dalších pět (5., 10., 15., 21., a 27.). Z rutinních vybočila právě ta poslední v neděli 27. září.

Toho dne letěla Žantova osádka s Liberatorem GR.Mk.V E (BZ787) na protiponorkovou patrolu, při které dopoledne, hluboko v Atlantiku, skutečně vypátrala nepřátelskou ponorku. Pro velkou vzdálenost a včasné ponoření plavidla, ale útok provést nedokázali. Do prostoru byl poté naveden Liberator kapitána P/O J.Irvinga G (BZ786), jehož osádka ponorku znovu objevila a atakovala ji hlubinnými náložemi. V danou chvíli to byl vůbec první útok letounu perutě po přezbrojení na Liberatory.

V říjnu se F/O Uvízl zúčastnil čtyř operací a v listopadu dalších pěti, všechny v osádce F/Sgt O. Žandy, kde A. Uvízl byl již stálým členem. 17. října letěla Žantova posádka poprvé v devítičlenné sestavě. Mmořádným příslušníkem osádky byl čs. vojenský a letecký atašé ve V. Británii pluk. gšt. Josef Kalla. Nebyl jen „cestujícím navíc“, ale nepochybně fungoval jako boční střelec-„zadarmo“. Na patrole se nikdo vozit nemohl. V neděli 22. října se zase Žantův Liberator nevrátil na domovskou základnu, kvůli špatnému počasí přistál na základně RAF St. Eval. To se stávalo poměrně často a domů se dostali příští den dopoledne.

Hned další den dostal Alois Uvízl 10-ti denní dovolenou, kterou tentokrát prožil se svojí rodinou nedaleko základny Beaulieu, na adrese Woodside, Hill Top, Beaulieu.

27. října 1943 probíhaly u jednotky, stejně jako u všech čs. perutí, oslavy 25. výročí vzniku Československé republiky. Při této příležitosti byl Alois Uvízl povýšen do čs. hodnosti nadporučíka letectva v záloze a vyznamenán Čs. medajlí Za chrabrost. Biť v tuto dobu nebo v prvních dnech listopadu byl rovněž povýšen do britského hodnosti Flight Lieutenant (F/Lt). Tím se stal v Žantově osádce důstojníkem s nejvyšší britskou hodností.

Největší úspěch v protiponorkovém boji dosáhla Žandova osádka ve středu 10. listopadu, kdy v blízkosti španělských břehů zničila ponorku U-966. Osádka stroje „D“(BZ774) tvořili stejní piloti i radiotegrafisté-radaroví operátoři… na místo střelce v zadní věži zaujal W/O Ladislac Kadlec, dalším střelcem byl Sgt František Veitl a novou funkci palubního mechanika zastával F/Sgt František Hecl. Průběh operačního letu i útoku je podobně popsán. … podstatné je, že ponorka U-966 byla prokazatelně zničena a hlavní podíl tom byl přiznán právě Žantově osádce. Zprávu Úřadu pro strategické služby (Office of Strategic Services) Washington DC, USA najdete zde.

10. listopadu 1943 svedla svůj poslední boj německá ponorka U-966.

Hlavní postavou nadcházejícího boje byla ponorka U-966 typu VIIC. Postavena byla v loděnicích Blohm & Voss v Hamburku  . Stavba byla zahájena 1.5.1942 a spuštění na vodu proběhlo 14.1.1943. Od 5.3.1943 U-966 figurovala ve stavu 5. Flotille a kapitánem byl Oblt. Eckehard Wolf, pro kterého to bylo první velení na podobném stroji. Oblt. Eckehard Wolf měl za sebou službu na U-560 a U-459, na kterých sloužil jako třetí a druhý důstojník. Od března do konce července 1943 cvičila nová posádka pod velením Oblt. Wolfem na potřebnou úroveň pro dosáhnutí bojeschopnosti a od 1.8.1943 se ponorka U-996 nacházela ve stavu 9. Flotille. 9.9.1943 vyplula z Kielu do Molde kam dorazila 15.9.1943 a dále pokračovala 17.9. do Trondheimu kam dorazila druhý den. 5.10.1943 vyplula U-966 z Trondheimu na svoji první patrolu, která pro posádku skončila nešťastně u španělského pobřeží po 37 dnech plavby.
  
Pro U-966 začínal 10. listopad velmi špatně. Již v 4:09 ponorku odhalila osádka W/O Iana D. Gunna, který pilotoval Wellington GR Mk.XIV od 612. perutě. Wellington shodil na ponorku z 35 metrů šest hlubinných náloží, které jí minuly a po následující přestřelce se U-966 ponořila. Druhé dějství zkázy začalo jejím nouzovým voláním, které zachytil Liberator (identifikační písmeno E) od americké perutě VPB 103 US Navy, který pilotoval Lt. Kenneth Wright. Po obtížích s dálkovými stíhačkami Junkers Ju 88, jí zachytili na obrazovku radiolokátoru v 11:40. Wrightův Liberator zaútočil na vynořenou ponorku, která střílela na letoun a palubní střelci Liberatoru samozřejmě odpovídali. První zteč na poslední chvíli nevyšla, protože ponorka prudce zatočila a tak musel Wright útok opakovat. Druhý útok už vyšel a z 30 metrů shodil na stroj pět hlubinných náloží. Útokem utrpěla U-966 poškození, které se projevilo zanecháváním olejové stopy a ponořenou zádí. Taktéž zaregistrovali, že jeden z členů obsluhy protiletadlového děla zůstal viset mrtev přes zábradlí. Wright vyčkával v okolí a ještě shodil svojí poslední hlubinou nálož, než musel pro nedostatek paliva opustit bojiště v 13:10.

Další bojechtivou osádkou, která se dostala na scénu, byl Liberator (identifikační písmeno E) od americké perutě VPB 110 US Navy, který měl na starosti Lt. J.A. Parrish. U-966 tou dobou pospíchala ke španělskému pobřeží, které bylo již jen 25km daleko. Parrish zahájil útok na ponorku, která byla napůl ponořená a přes můstek přetékala voda. Posádka na útočící Liberator opět spustila palbu, která nezabránila ve shození šesti hlubinných náloží. Nálože vybuchli na levoboku zhruba 30 metrů od ní. Napůl ponořená ponorka se pak ztratila Liberatoru z dohledu i z radiolokátoru.

Dále na řadu již přichází osádka československého Liberatoru GR Mk.V (BZ774, identifikačního písmeno D). Osádku Liberatoru tvořilo devět letců. Byl to kapitán letounu F/Sgt Otakar Žanta, druhý pilot F/Sgt Jan Matějka, navigátor F/O Pavel Kubín, radiotelegrafisté Sgt Aladár Pokorný, F/Sgt Bohumil Vaverka a F/Lt Alois Uvízl, střelci W/O Ladislav Kadlec a Sgt František Veitl a palubní mechanik F/Sgt František Hecl. Žantův Liberator nesl kromě čtyř hlubinných náloží také osm neřízených raket SAP 60 na vnějších závěsnících. Byl to jeden ze dvou letounů perutě, které odstartovali toho dne ještě za tmy z Beaulieu.
Necelých deset kilometrů od španělského pobřeží, když sledovali dvě rybářské lodě, odhalil palubní radiolokátor cíl. Za chvíli zadní střelec W/O Ladislav Kadlec, který byl legendární jednonohý palubní střelec, jež přišel o pravou nohu při náletu na Münster v noci z 5. na 6.7.1941 po souboji s noční stíhačkou Bf 110, uviděl vodní vír a následně velitelskou věž. Ponorka plula k pobřeží rychlostí 10 uzlů a k pobřeží ji scházelo ještě 5 kilometrů. Po identifikaci stroje jakožto německé ponorky v 13:45 Žanta zaútočil. V protiletecké palbě z ponorky Žanta útočil nejprve z 600 metrů dvojicí neřízených střel. Druhý odpálený pár raket odpálených z 300 metrů selhal a zbylé čtyři rakety odpálil ve 200 metrech. Žanta mířil přesně a poškodil tlakový plášť a své přidali i střelci, kteří vypálili celkem 580 ran z kulometů 7,7mm a 12,7mm. Ponorka po útoku znatelně zpomalovala. Z 10 uzlů se rychlost snížila na 2 uzly a nakonec se úplně zastavila. Žanta po útoku dále sledoval německý stroj až do doby než ho nedostatek paliva přinutil vrátit se zpět do Beaulieu, kde přistáli po téměř dvanácti hodinách letu.
Ponorka nakonec uvízla na mělčině v zátoce Santafata. Členové posádky pomocí náloží vyhodili stroj do vzduchu a poté se zachránili na gumových člunech. Boj stál posádku 8 mrtvých a 42 zbylých členů bylo internováno ve Španělsku. Velitelství Royal Navy po vyhodnocení celé akce přiznalo potopení ponorky U-966 třem osádkám a to ze 40% osádce Wrighta, 10% osádce Parrishe a z 50% československé osádce Žanty, který se stal jedním z mála československých pilotů, kteří měli na kontě potvrzené potopení ponorky.
znak U-977
Znak ponorky U-966

Archiv

Fotografie níže byly převzaty z VB-110 „E“ – LT Parish’s PB4Y-1

Španělské pobřeží – k vidění jsou malá rybářská plavidla

zdroj: https://www.uboatarchive.net/

O týden později, 17. listopadu, vyslala peruť na patrolu dva stroje, vrátil se však jen jeden, Žandův „R“ (BZ875). Druhý, „E“ (BZ872), vedený zkušeným kapitánem F/Lt Metodějem Šebelou DFC, zpět na domácí základnu již nikdy nepřiletěl. Všichni operační letci si tak po „klidném“ období, 2,5 měsíce znovu připoměli jak krutou daň si může válka kdykoliv vybrat.

Do konce roku 1943 a v lednu 1944 uskutečnil F/Lt Uvízl v Žantově posádce pět operačních letů. O průběhu letů se dočtete v deníku pertě napsáno stručně „bez zvláštnosti“, až na jeden návrat kdy přistávali na jiném letišti.

Dobu vánoc, na rozdíl od loňského roku, prožil A. Uvízl na základně. Konec starého roku a začátek toho nového trávil opět v rodinném kruhu, doma ve Wrexhamu.

Ke změně operační základny se jednotka začala připravovat již od počátku února. Součástí byla i obměna na postu velitele perutě. Persoválně nastala již 3. února, ale oficiální převzetí velení se uskutečnilo při slavnostním nástupu perutě v pondělí 7. února 1944. Novým velitelem se po odcházejícím W/Cdr Vladimíru Nedvědovi, stal W/Cdr Josef Šejbl, „starý veterán“ perutě. Akce byla spojena s povýšením nabo vyznamenáním několika desítek příslušníků jednotky. Je možné, že se to týkalo i A. Uvízla, neboť v tomto měsíci byla jeho dosavadní činnost oceněna udělením již druhé Čs. medaile Za chrabrost.

Poslední operační let ze základny Beaulieu a také jediný v únoru, uskutečnil A. Uvízl v Žantově posádce 13. února. V radiotelegrafní kabině Liberatoru „D“(BZ797) s ním byl P/O Bohumil Vaverka a také nový radiotelegrafista-střelec F/Sgt Ján Timko.

Samotný přesun jednotky na základnu RAF Predannack v jihozápadním cípu britských ostrovů, v hrabství Cornwall, se uskutečnilo 20-23 února. Samotná A. Uvízl přesun absolvoval v Žandově „Déčku“ 23. února.

Od 1. do 10. března dostali všichni z Žantovi posádky dovolenou. Alois Uvízl se tak po dvou měsících opět sešel se svou rodinou ve Wrexhamu a mohl se potěšit i se svým jeden a půl ročním synem. když od rodiny odjížděl netušil, že je vidí naposledy.

Pro Žandovu osádku začala s lužba hned dalšího dne 11. března, kdy v plném počtu absolvovala cvičný let(Air Test) s Liberatorem nové verze GR.Mk.VI „J“ (BZ995). Strávily ve vzduchu zhruba 1,5 hodiny.

Osudného 13. března byla Žandova osádka určena na protiponorkovou patrolu. Večer tohoto dne nastoupila do „Jéčka“ (BZ995) osádka ve složení P/O Otakar Žanda, Sgt Oskar Lojka, F/O Pavel Kubín, F/Lt Alois Uvízl jako první radiotelegrafista a radarový operátor, dále radiotelegrafisté a radaroví operátoři P/O Ján Timko a Sgt Herbert Beck, W/O Ladislav Kadlec a F/Sgt František Hecl. Letoun odstartoval z ranveje základny Predannack v 17:55h a jeho návrat se očekával po 12-13 hodinách, ráno 14. března okolo 6.-7. hodiny. Stroj se však nevrátil-zmizel beze stopy a letci zůstali nezvěstní…

P/O Otakar Žanta
P/O Otakar Žanta byl i díky akci s ponorkou v prosinci 1943 povýšen do důstojnické hodnosti Pilot Officer. Ovšem dlouho mu štěstí nevydrželo a již 13.3.1944 zmizel jeho Liberator GR Mk.VI (BZ995/G, J) beze stopy při protiponorkové patrole nad Biskajským zálivem. Padl tak jeden z mála bombardovacích letců, který podnikal nálety již ve Francii 1940 u Groupe de Bombardment GB I/21 na letounech Marcel Bloch MB 210 a Amiont 351. Do zhroucení Francie stihl vykonat 14 bombardovacích náletů. Po pádu Francie odlétl na Amiontu 351, který byl rozstřílen z předchozího letu směrem k Anglii, kam nedoletěl. Dokonce byla osádce udělena Československá medaile Za chrabrost In memoriam, než přišla zpráva, že jsou na živu v Jugoslávii. Podařilo se šťastně přistát s poškozeným bombardérem v Záhřebu. Následovala dlouhá cesta přes Řecko a Turecko do Palestiny, kde se Žanta hlásil u československé pozemní jednotky v Haifě. Následovala cesta kolem celé Afriky než doplul 15.5.1941 do Liverpoolu. Po tomto strastiplném ústupu z Francie mohl po roce konečně létat a opět se zapojit do boje s Německem. Byl přiřazen k 311. československé peruti, kde vykonával na Wellingtonech a následně na Liberatorech protiponorkové patroly v Biskajském zálivu. Jeho největším úspěchem bylo potopení U-966, kterým se nesmazatelně zapsal do historie třistajedenáctky.

Tento let byl pro F/Lt Aloise Uvízla v pořadí jeho 39. bojovou akcí. Všechny absolvoval v době, kdy 311. peruť působila v podřízenosti britského pobřežního letectva. Celkem 16 operačních letů uskutečnil na palubách bombardovacích letounů Wellington a 23 pak v Liberatorech. Při plnění bojových úkolů nalétal celkem 383 hodin a 10 min.

Bojová činnost Aloise Uvízla byla za války dvakrát oceněna udělením Čs. medaile „Za chrabrost“. Po skončení války, v r. 1946, obdržel in memoriam, Čs. válečný kříž 1939 a 1. února 1947 byl nadporučík Alois Uvízl jmenován do hodnosti kapitána a současně, in memoriam povýšen do hodnosti štábního kapitána letectva. V rámci rehabilitací vojáků-letců západního odboje byl škpt. Alois Uvízl v r. 1991, in memoriam, povýšen do hodnosti podplukovníka.

Spolu s ním zemřel mj. i Warrant Officer Ladislav Kadlec, jediný československý palubní střelec, který u 311. peruti aktivně bojoval navzdory předchozí ztrátě jedné nohy.  Ráno 13. 3. 1944 odstartoval z Predannacku na rutinní protiponorkovou patrolu (od 25. 9. 1942 již osmačtyřicátou), ale Liberator, pilotovaný zkušeným P/O Otakarem Žantou se z ní nevrátil. Všichni byli prohlášeni za pohřešované, jejich těla moře nikdy nevydalo. Po válce byl Ladislav Kadlec in memoriam povýšen na štábního praporčíka (1. 2. 1947) a poté na podplukovníka (1. 6. 1991).
Ladislav Kadlec / 4. 4. 1917 – 13. 3. 1944
pozn.: 
Podle údajů v publikaci "Historie obce Střeň" byl otec Aloise Uvízla, Karel Uvízl za války vězněn. 
Jméno Aloise Uvízla je uvedeno na panelu č.203 památníku letců v Runnymede ve Velké Británii. V České republice je jeho podobenka na památníku obětí 1. a 2. světové války v obci StřeˇV u Litovle. Jeho jméno je také vytesáno na deskách památníku letců v Praze-Dejvicích. Všem letcůmŽantovy osádky, včetně A. Uvízla, je věnována deska umístěná na ploše pro sportovní létající zařízení Vrátkov u Českého Brodu.

leteckou kartu najdete zde

Letadlo pana Františka Adamce autora knihy Liberator 995 se nevrátil. ze kreré je i tento trochu upravený text

Podle údajů v publikaci „Historie obce Střeň“ byl otec Aloise Uvízla, Karel Uvízl za války vězněn. Druhý nalezený dokument, že nebyl sám z rodiny Uvízlových, kdo měl opletačky se zákonem za doby okupace.