autor: Gaius Servilius Vespillo
Hřbitovní kalendárium a veselá příhoda na závěr
Tento měsíc píši trošičku se zpožděním, ale leden je tady! Tedy, leden… byli jste venku? Dnes krásných patnáct stupňů. Pro inspiraci jsem si dnes pročítal staré lidové křesťanské pranostiky, a soudit podle nich, asi se nedožijeme ani prázdnin a všichni padneme na hladomor a kobylky
.
Jen příkladem:
V lednu mráz, těší nás, v lednu déšť – vše dobré smyje
Lednový déšť z chleba pořádně ukrajuje
Teplý leden, k nouzi krok jeden
Když v lednu včela vylétne, nedobrý bude rok
Je-li teplo v lednu, sahá bída ke dnu
A pozor! Zase ten všudypřítomný, omnipotentní krtek, nahrazující na hřbitově i v pranostikách s prstem v nose všechny rosničky –
Ryje-li krtek v lednu, končí zima až v květnu
Nevím jak vy, ale já mám leden rád. Patřím zrovna k těm, kteří opravdu berou začátek nového roku vážně, a už týden předem smolím vesele nová a nová předsevzetí, do kterých se bezhlavě pouštím. Pravda, některé se neustále opakují už řadu let, ale všeobecně se mi celkem úspěšně daří stanovené cíle v průběhu měsíců odškrtávat. A ty zbylé? No, i pokus se počítá, důležité je to aspoň zkusit .
Začátek roku , jak už jsem to dříve psal, bývá již tradičně ve znamení usilovné práce, asi jako období mezi svátky na konci prosince. Ale moc mě to netěší.Pohřby v prvních lednových dnech totiž značí jediné- lidé ztratili někoho blízkého v době sváteční, což mne moc mrzí, protože sám jsem v rodině podobný případ měl a vím, jak je to pro někoho psychicky náročné. Znal jsem dokonce i rodinu, která od té doby svátky neslavila, protože by si je nikdo nedokázal užít.
No uvidíme, jaký bude leden, jsme teprve na začátku. Půl roku se hrobník těší, jak bude krumpáčem rozbíjet zmrzlou hlínu jak ledoborec kry někde u Čukotky, ale kde nic, tu nic. Tuším předminulý rok začátkem ledna nastoupila zima, a to o zážitky nebyla nouze. Tu jsme vyprošťovali pohřebák z příkopu, když se otáčel za kostelem a přes sníh nebylo pořádně vidět cestu, jednou muselo auto s rakví od kostela je hřbitovu celou cestu couvat, protože s náhonem na zadní kola prostě nebyla šance vyjet, o kopání hrobu ani nemluvě.
A málem bych zapomněl – asi má nejveselejší lednová příhoda, a to z Moravského Berouna – aspoň tedy pro mě, okolí se moc nebavilo. To byla tehdy na hřbitově zima, hlavně hrozně foukalo. Hrob nachystaný, začínala mše v kostele, který stál hned vedle hřbitova, a já se rozhodoval, kde budu. Většinou celou dobu někde trajdám okolo hrobu, sem tam něco dochystám a hlídám, kdyby se přece jenom ještě něco nemilého stalo, ale tady mě studený vítr donutil ustoupit a stáhnout se do kostela do předem připravených pozic. Tam si mě všiml někdo z rodiny, a netuše, co tím způsobí, požádal mě o pomoc:
,,pane hrobníku, když vás tu vidím, víte, my jsme tak počítali lidi, ti ponesou to, ti ono, pohřebáci věnce, ministrant bere velebnému pánovi veškerý ten potřebný vercajk, no zkrátka, nechtěl byste před průvodem jít s křížkem? Však vy s tím máte jistě zkusenosti“
Jisté bylo pouze to, že jsem to nikdy nedělal a obrátil se asi na nejhoršího možného kandidáta. No, pomoc jsem samozřejmě přislíbil, protože na tomto úkolu se nezdálo nic tak těžkého a vlastně jsem si to chtěl vždycky zkusit, kráčet v čele, tvářit se důstojně a udávat tempo.
Ještě než mše naplno začala, už se u mne k mému zděšení objevovaly nejrůznější zájmové skupiny a lobovaly za své úmysly. A tak přišli muzikanti, abych se s tím moc neflákal a pohl, protože za dvě hodiny hrají ještě jinde, pak farář, že mám jít pomalu, že nemůže na kyčel, pak pohřebáci, ať zase přidám do kroku, protože rakev je těžká, tak ať se s tím zbytečně nosiči nedřou, no prostě člověče, poraď si, ale stejně nevyhovíš všem…
No a pak to přišlo. Zahrál Vykupitel, lidé pobrali květiny, rakev, rozezněly se zvony, zformoval se průvod, já v čele, a už se šlo. Zezadu jsem slyšel funění faráře, který sotva šel, nervózně pozoroval muzikanty, kteří významně poklepávali na hodinky, a byl jsem tak zabrán do všech těch myšlenek, že jsem si neuvědomil jednu podstatnou věc – totiž, že jaksi hrobník i se vztyčeným křížkem měří přes tři metry… a kostelní vrata sotva dva a půl… a tak se stalo, co muselo.
Průvod už už vycházel z kostela a najednou KŘÁÁÁP! Milý Ježíšek dostal flákanec od kostelních futer, až opadla omítka! V davu to zašumělo a bylo slyšet něco o blbečkovi. Spěšně jsem prohlédl způsobené škody jak na zdi, tak na přitlučeném Spasiteli, který by mi určitě taky něco od plic pověděl, kdyby mohl. Nikde nic, což bylo asi jediné pozitivní. Až teda na tu ostudu. U hrobu jsem zaujal čestné místo vedle pomníku a vystavil se pohledu všech, kteří se chtěli zblízka podívat, kdo že to byl ten hňup, co to udělal . No jo, no.
Hlavně že se nikomu nic nestalo, ostuda se přežije, aspoň je pořád na co vzpomínat.
Napsat komentář